Churchill nebo Chamberlain? Inspirací prezidentským kandidátům mohou být oba

Staré pravidlo říká, že jakmile se v politické diskuzi vytáhne Hitler a oponenti se začnou přirovnávat k němu a k jeho blízkému okruhu, končí jakákoliv rozumná debata. V případě Churchilla, Chamberlaina a dalších politiků z „druhého břehu“ není situace o tolik lepší. Lze vůbec svědomitě a bez předsudků srovnávat situaci z 21. století, kdy v středoevropské zemi probíhají volby hlavy státu, která v současném parlamentním systému má jen omezené pravomoci se situací v 20. století, kdy premiéři skomírajícího impéria řešili jak se postavit k mocenským nárokům vzmáhající se velmoci?

Odpůrci muslimských migrantů argumentují, že se nacházíme na prahu třetí světové války. Radikální islám vnímají jako svého druhu nový nacismus, který se svými sny o světovládě ohrožuje jak národní suverenitu států, tak i bezpečí jeho občanů. Zeman, známý svým tvrdými výroky na adresu migrantů a islámu, se jim oplývat rozhodností a „politickou nekorektností“ Churchilla, jehož neochvějné vedení zajistilo přežití Velké Británie. Podle těch příznivců, kteří vnímají Drahoše jako „vítače“, by tento aspirant na prezidentský úřad naopak radikálnímu islámu ustoupil.

Odpůrci Zemana, kteří zároveň se velmi podezřívavě dívají směrem k Rusku, tvrdí přesný opak. Zeman je v jejich pojetí právě Chamberlainem, který uplatňuje politiku appeasementu vůči ruským teritoriálním ambicím a legitimizuje uzmutí Krymu. To Drahoš je pro ně Churchillem. Britský státník se netajil svoji nedůvěrou k Sovětskému svazu a koketoval s myšlenkou další války, jejímž účelem mělo zastavit mocenské ambice komunistické říše. Drahoš, jenž považuje Rusko za bezpečností hrozbu, se jim zdá být českým obezřetným Churchillem.

Při hlubší reflexi výroků a stanovisek obou kandidátů vyjde najevo, že tyto historické a typologické asociace reprezentují spíše přání a předsudky zúčastněných stran než že by byly přesnými popisy toho, čím jsou a čím mohou být oba zápasníci o prezidentský úřad. Drahoš již několikrát uvedl, že nedopustí, aby migrace ohrozila národní suverenitu státu. Zeman zase včera ve finální prezidentské debatě uvedl, že považuje převzetí Krymu Ruskem za nelegitimní zásah, s kterým ale fakticky nelze nic dělat. Je to stanovisko Churchilla nebo Chamberlaina?

Slaboch a hrdina?

Při hledání odpovědi na tuto otázku je nutné si nejprve položit jinou a sice, kdo to byl Nevil Chamberlain a co skutečně charakterizovalo jeho politiku? Předseda britských konzervativců věřil, že je primárně řešit domácí záležitosti. Tento postoj výrazně motivoval jeho způsob řešení zahraničních záležitostí. Paradoxně, byla to právě jeho snaha zajistit v zahraničí klid, aby měl prostor pro řešení věcí na domácí půdě díky čemu je nakonec pamatován v historii.

Dalším výrazným faktorem určujícím jeho politiku appeasementu byla hrozivá zkušenost první světové války. Chamberlain nechtěl za žádnou cenu ji opakovat a důsledně se pokoušel o vyhnutí boje s Německem. Dlužno dodat, že Německo nebylo před vypuknutím války vnímáno jako šílená říše nevýslovného zla a Chamberlain neměl mnoho důvodů, jak by veřejnosti vysvětlil, že je třeba znovu postoupit hrůzy první světové války. Navíc, britské vojenské velitelství jej v roce 1938 informovalo, že Británie nemá žádné prostředky, jak by mohla zastavit Německo od sebrání Československa. Britští generálové považovali odklad války za nutný k tomu, aby se britské letecké síly mohly připravit na to být německé Luftwaffe důstojným protivníkem. Odklad války měl zajistit, že Británie bude schopná v dlouhodobějším horizontu válku vyhrát.

Chamberlain vnímal Mnichovskou dohodu jako velké vítězství, které zajistí „mír pro naši dobu.“ Nepředpokládal, že Hitler žádné písemné dohody neuznává a že spolknutí Československa jen posílí jeho apetit. Churchill, který byl v řadách konzervativců považován za extremistu a válečného štváče, jehož poslední válečné akce dopadly katastrofálně, však Chamberlaina ostře kritizoval s tím, že se mu povedlo válku pouze oddálit, nikoliv zabránit. Jeho slova se potvrdila, když Německo napadlo Polsko. Byl to nicméně Chamberlain, který vedl Británii do války a který útok jednoznačně odsoudil.

Byl to též Chamberlain, který dosadil Churchilla do pozice první lorda admirality (ministra námořnictví), kterou zastával v první světové válce a z které musel po neúspěšné operaci v Dardanelách odstoupit. A Churchill, milovník smělých válečných operací, se opětovně neosvědčil. Snažil se obsadit norský neutrální přístav Narvik, odkud se vyvážela pro Němce tolik potřebná železná ruda. Němci ale byli rychlejší.

Tato strategická katastrofa ale tentokrát nevedla k jeho pádu, ale naopak vzestupu. Labouristé dali najevo, že se nepřidají k vládě, pokud v ní bude v čele Chamberlain. Churchill, který měl jak u konzervativců tak i labouristů mnoho nepřátel, se nezdál být právě vhodným kandidátem – i král Jiří VI. byl proti tomu. Chamberlain si však Churchilla prosadil (poté, co jeho favorit, Edward Frederick Lindley Wood, známý jako lord Halifax se k tomuto úkonu nepřihlásil). Nový britský premiér se zrodil.

Svéhlavý Churchill by zřejmě nikdy nedokázal získat dostatek hlasů, aby se stal premiérem v řádných volbách a v řádné politické soutěži jakožto vůdce vítězné strany. Ralph McAllister Ingersoll, americký reportér, v roce 1940 poukázal na to, že Britové si velmi váží Churchilla a oceňují ho pro jeho rozhodnost a energii. Nicméně, nechtějí jej jako poválečného premiéra – což se taktéž stalo. Pro ně byl prostě „správný muž na správném místě ve správný čas.“