KOMENTÁŘ: Zeman i komunisté končí. Jeden si může dovolit vše, druzí vymírají

Zeman sice komunisty oslovil jako soudruhy a soudružky a doporučil jim podpořit vládu, ale co říkal dál už bylo mnohým proti srsti. Teze o tom, že únor 48 nebyl vítězný, ale prohraný, zmínka o zneužívání moci, politických vraždách nebo šedivosti a bezútěšnosti normalizace, musela mnohého kovaného soudruha bodnout do srdce. Miloš Zeman, jako pragmatik a prognostik ví, že ze tří důvodů si to může dovolit.  

Za prvé letošní prezidentské volby byly jeho poslední. Dosáhl vrcholu a nikdy už nebude ničí podporu ve volbách potřebovat. Může kritizovat dle libosti, a koho chce. A první to pocítili komunisté. Za druhé i přes tuto kritiku byli komunisté šťastní, že se jim konečně po téměř 30 letech dostalo uznání z nejvyšších míst.  A za třetí a především. I když si to komunisté nechtějí přiznat, jsou končící vymírající stranou.

Po roce 1989 měli komunisté šanci k rychlému etablování do politiky. Stačilo málo. Přejmenovat se. Podívejme se po postkomunistických zemích. Většina komunistických stran si dala jiné jméno, a její členové se dnes podílejí na vládě a nejsou v nějaké karanténě. Ještě za dob NDR se komunistická strana SED v roce 1989 přejmenovala na PDS. V roce 2005 se stala základem projektu Die Linke. Ten má dnes preference kolem 10% a překvapivě boduje i na západě.  V Polsku se z komunistů stala Strana demokratické levice a poté Sociální demokraté. Bývaly člen Polská sjednocené dělnické strany, což bylo krycí jméno pro polské komunisty, bývalý šéfredaktor několika stranických plátků a ministr pro mládež a sport v letech 1985 až 1989, která se po roce 1989 „zreformoval“, Aleksander Kwaśniewski, se stal v roce 1995 na dvě období prezidentem Polska.

V Rumunsku všichni prezidenti, pokud už rovnou nebyli ve vedení místních komunistů před rokem 1989, měli vazby na tajnou službu Securitate. Přejmenováním vzali komunisté oponentům mocnou páku. Nikdo na ně nemohl útočit, že jsou stále komunisté. Oni totiž snadno opáčili: „Ano, byli jsme komunisté, ale teď jsme demokraté. Však i mezi vámi je dost bývalých komunistů!“ A tím, veškerou kritiku utnuli. Vždyť i u nás jsou v partajích, které komunisty tak ostentativně pohrdají, mnozí bývalí soudruzi.  

Přesto se po dlouhá léta dařilo KSČM poměrně slušně. Pro mnohé byla totiž jedinou protestní stranou v parlamentu. Zvláště za opoziční smlouvy a vedení radikálního Miroslava Grebeníčka se jim podařil ve volbách skvělý výkon. Získali 18% voličů. To se již v dějinách České republiky nikdy neopakovalo. Přesto komunisté vždy ve volbách brali přes 10-15% hlasů. To se změnilo až letos, kdy komunistická strana klesla na 7,76%, tedy zhruba polovinu toho co měla při minulých volbách. Cynicky bychom mohli poznamenat, že rudí vymírají.

Ano, ale pouze z části. Komunisté totiž přišli o své mladší protestní voliče. Ti dali hlas agresivnějším stranám. Z části SPD a ANO. Někteří i Pirátům. Komunistická strana, dříve tak radikální, prostě zešedivěla. Stal se z ní spolek šedivých normalizačních soudruhů, jak vystřižených z normalizačních seriálů, kterým jde hlavně o to, v klidu to „doklepat“ do penze. Hlavně ne žádné experimenty nebo vzrušení. Je to taková televize Šlágr české politiky. Pro lidi mezi 70 a 100 roky. Mladší už poslouchají něco jiného. Až odejde tato generace, poslední zhasne světla, a s jednou epochou českých dějin bude konec.    

Autor je historik