KOMENTÁŘ | Křik Stačilo o „utlačované většině“ je vycucaný z prstu. Potvrzuje, že komunisté dodnes nerespektují demokracii

Komunistická koalice Stačilo se ve své předvolební kampani opakovaně stylizuje do role „utlačované většiny“, která údajně nemá v české společnosti dostatečný prostor vyjádřit své názory. Jde o rétoriku, která připomíná spíše obětní komplex než reálný popis situace. Komunisté však přitom opomíjejí klíčovou skutečnost: Česká republika je demokratická, pluralitní země, kde má každý, bez ohledu na své politické přesvědčení, právo svobodně vystupovat a vyjadřovat se.

Tvrdit opak znamená zpochybňovat samotné základy liberální demokracie. Kdyby Česko skutečně bylo diktaturou nebo autoritářským režimem, jak se někteří zástupci krajní levice snaží naznačit, představitelé KSČM včetně Kateřiny Konečné by dnes těžko vystupovali na veřejnosti, dávali rozhovory a kandidovali do evropských institucí.

V autoritářských režimech se opoziční hlasy umlčují v tom skutečném slova smyslu, často násilím. V České republice však komunisté svobodně kandidují a šíří své myšlenky, ať už s nimi většina společnosti souhlasí, nebo ne.

Podobnou strategii přebírá i Tomio Okamura se svou stranou SPD a nově vytvořeným blokem, který obchází zákonné mantinely pro politické koalice. Ačkoli je tato forma spolupráce právně diskutabilní, stát ani soudy do ní nezasahují – právě proto, aby nenarušily demokratický rámec svobody politického projevu. Právní systém, který respektuje základní principy právního státu, musí být mimořádně opatrný, aby při řešení podobných případů sám neporušil pravidla, která chrání.

Jedním z nejčastějších narativů, který komunisté i někteří jejich spojenci rádi opakují, je údajná existence „utlačované většiny“, jak jsme připomněli na začátku komentáře. Tento pojem se v kampaních objevuje jako emocionální berlička a má vzbudit dojem, že značná část společnosti je systematicky umlčována a zbavena hlasu. Ale kdo přesně má být touto „utlačovanou většinou“?

Pokud se podíváme na realitu, jde o čistou fikci. Volební výsledky mluví jasně. Komunisté i jiné antisystémové strany se v posledních letech pohybují na okraji politického spektra, často hluboko pod deseti procenty. Nazývat takovou voličskou skupinu „většinou“ je nejen absurdní, ale také hrubě zavádějící – a v kontextu demokratického systému dokonce urážlivé. Nejen vůči většině společnosti, která směřování republiky podporuje, ale i vůči samotnému principu demokratické soutěže, která je založená na respektu k výsledkům voleb.

Ano, v Česku bezpochyby existují lidé, kteří se staví proti systému, který zde vznikl po roce 1989, a svým způsobem je to tak i v pořádku. Někteří zpochybňují samotnou legitimitu republiky, jiní brojí proti jejímu prozápadnímu směřování. Ale ani tito lidé nejsou žádnou „utlačovanou“ skupinou. Nikdo jim nebrání vyjadřovat své názory, organizovat protesty nebo kandidovat ve volbách. Naopak, veřejný prostor je jim otevřen více než kdy dřív. V mnoha případech však jejich názory narážejí na nezájem většinové společnosti, a to je v demokracii zcela legitimní výsledek svobodné debaty.

Mimořádně oblíbenou částí narativu o „utlačované většině“ je přesvědčení, že těmto lidem někdo „zakazuje mluvit“. Realita je ale opět mnohem méně dramatická – a mnohem více právně ukotvená. Mnozí z těchto samozvaných kritiků systému totiž nešíří jen názory, ale pravidelně překračují hranice slušnosti i zákona. Na sociálních sítích jsou k vidění výhrůžky, vulgarity, nenávist vůči menšinám nebo podněcování k násilí. A právě v těchto případech dochází ke smazání příspěvků nebo zablokování účtů.

Nejde o žádnou cenzuru ze strany státu, nýbrž o uplatnění pravidel, která mají jak soukromé platformy, tak české zákony. Po roce 1989 jsme si jako společnost nastavili právní rámec, který chrání svobodu projevu, ale zároveň jasně definují její meze. Demokracie neznamená absolutní volnost říkat cokoliv, kdykoliv a jakkoliv. Znamená zodpovědnost za svá slova. A právě proto máme v trestním zákoníku paragrafy, které postihují nenávistné projevy nebo vyhrožování násilím.

Když pak dojde k zákonnému zásahu, ať už ze strany soudů nebo správců digitálních platforem, dotčení jedinci se často stylizují do role pronásledovaných obětí. Vzniká tak falešný obraz, kdy se z těchto lidí nestávají viníci, kterými reálně jsou, ale „umlčovaní“ hrdinové, kteří údajně trpí za pravdu. A právě tuto emoci okamžitě využívají političtí aktéři jako Kateřina Konečná.

Nezajímá je právní podstata věci, zajímá je příležitost. Konečná a jí podobní pak sbírají tyto rozhořčené jednotlivce jako jestřáb sbírá tučné myši na poli. Využívají jejich frustraci k budování vlastního politického kapitálu, často bez ohledu na to, že obhajují chování, které by ve většině demokratických států narazilo na stejnou reakci.

Získání svobody slova po roce 1989 bylo jedním z největších vítězství demokratického vývoje České republiky. Právě možnost svobodně se vyjadřovat, diskutovat a nesouhlasit je základem každé otevřené společnosti. Umožnila nám vytvářet média, umění, občanské iniciativy a obecně utvářet veřejný prostor podle našich představ. Jenže s jakoukoli svobodou přichází i povinnost nést za své činy odpovědnost. A to je zásadní bod, na který mnozí rádi zapomínají.

Svoboda projevu není automatickým oprávněním říkat cokoliv, jakkoliv a bez ohledu na důsledky. Můžete říct: „Nelíbí se mi, kam tato země směřuje.“ Můžete kritizovat vládu, prezidenta, politiku a nikdo vás za to nezavře. To je legitimní součást demokratické debaty. Ale v okamžiku, kdy někdo začne volat po tom, aby demokraticky zvolení představitelé „viseli“ nebo byli fyzicky likvidováni, překračuje čáru, která v demokratickém státě existuje zcela oprávněně.

Taková vyjádření jsou útokem na samotné základy společnosti. Jsou to výzvy k násilí, k destrukci právního řádu, a nemají nic společného se svobodnou diskusí. Kdo je vyslovuje, nemůže se zaklínat svobodou slova. A kdo je obhajuje, staví se proti hodnotám, na kterých dnešní Česká republika stojí.

Respekt k právu a odpovědnosti za slova je cena, kterou platíme za to, že žijeme ve svobodné společnosti. Kdo ji není ochoten přijmout, nemůže se divit, že je systémem, právem a demokratickými institucemi, postaven před důsledky.

Kateřina Konečná a její spojenci z komunistické koalice si velmi dobře uvědomují, jaké nálady a emoce rezonují ve společnosti, a zejména v jejích okrajových částech. Nejde o náhodu ani omyl. Jde o promyšlenou strategii, jak oslovit ty, kteří se cítí být přehlíženi, zklamáni, nebo přímo zrazeni vývojem po roce 1989. A právě na tuto skupinu, často plnou frustrace a nedůvěry vůči systému, cílí svá hesla o údajně „utlačované většině“.

Je to rétorika, která má jediný účel, tedy vytvořit dojem, že za problémy jednotlivce může systém, stát, demokracie samotná. Místo konkrétních řešení nabízejí Konečná a spol. jednoduchá obvinění. Místo analýzy složité reality servírují snadno stravitelný pocit ukřivděnosti. A právě proto jsou jejich kampaně tak přitažlivé pro část veřejnosti, která místo odpovědnosti hledá viníky.

V tomto ohledu se nejedná o obranu svobody slova či demokracie, ale o její cynické zneužití. Když se politika stane jen nástrojem k mobilizaci nespokojenosti – bez ohledu na fakta či důsledky – nejde už o soutěž nápadů, ale o manipulaci s emocemi. A to je přesně ta rovina, na které dnes komunisté a jejich spojenci operují.