Rudé tance v Česku. Vážně se vrací komunisté k moci?

K legitimizaci komunistů v novém režimu došlo fakticky již v prosinci 1989. Tehdy komunistický parlament jednomyslně zvedl ruku pro jediného kandidáta na prezidenta. Tím byl Václav Havel. Ten byl ještě v květnu 1989 ve vězení.

Havel sice po celou dobu svého mandátu odmítal s komunisty jednat, ale bylo jasné, že jeho volbou se komunisté nejen zachránili, ba i svoje jméno si mohli ponechat (což je až na Rusko doopravdy unikát), ale dostali i nový režim do klinče.

Ikona disentu, první demokratický prezident byl zvolen komunistickým parlamentem a zvedli pro něj ruku i ti nejrudější z rudých. Pokud by se někdy reálně jednalo o jejich zákazu, toto eso v rukávu by nepochybně padlo.  

V 90. letech se komunisté ocitli v izolaci. Všechny parlamentní strany s KSČM nechtěly mít nic společného. Komunisté se sami ocitli v krizi. V jejich čele se ocitl režisér Jiří Svoboda, který chtěl stranu transformovat v moderní levicovou stranu a dokonce ji přejmenovat. To však narazilo na tvrdý odpor konzervativců. Do čela se dostal tvrdý stalinista Miroslav Grebeníček a Svoboda nakonec KSČM opustil.

Grebeníčkovi se podařilo ze strany vybudovat protestní hnutí, které hrálo na nostalgii po starém režimu a nespokojenosti s novým. To evidentně neslo plody. Komunisté ve volbách 2002 dostali 18,61% hlasů a o jejich zákazu nebo mocenské karanténě již nemohla být ani řeči.

Jako potvrzení tohoto faktu je místopředsedou sněmovny zvolen Vojtěch Filip. O rok později sehrají důležitou roli při volbě druhého prezidenta a hlasem pro Václava Klause značně otupí a také znedůvěryhodní kritiku pravice na jejich účet.

Od té doby se kolem komunistů hraje zvláštní hra. Oficiálně stále platí bohumínské usnesení, které ČSSD brání vládnout s komunisty. Již za vlády Miloše Zemana a zvláště za vlády Jiřího Paroubka se o komunisty zcela otevřeně opíraly.

Nejabsurdnější divadlo kolem komunistů rozehrál po volbách v roce 2006 Miroslav Kalousek. Tehdy ještě předseda lidovců Kalousek s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem dohodl vládu, kterou komunisté měli podporovat. Proti tomu se však zvedl v řadách lidovců odpor a Kalousek, i když se později stal ministrem financí v Topolánkově vládě, nakonec z čela lidovců odstoupil a stranu opustil. Dodnes pak tvrdí, že se jednalo o jeho chytrý tah, a že pokud by tato vláda vznikla, tak by z ní sám odešel. Věřit mu to samozřejmě můžeme.

Obecně vztah pravice ke komunistům je daleko mnohovrstevnější než se zdá. Pravice často a ráda komunistům vyčítá léta 1948 až 1989 a varuje před jejich návratem k moci. Často pak slibuje, že komunisty postaví mimo zákon a jejich stranu zakáže. Naposledy to slibovala Miroslava Němcová.

Odpověď na to, proč to ani po téměř 30 letech od revoluce neudělali je jednoduchá.  Pravice komunistickou stranu v tichosti využívá. V prvé řadě se jim jejich ostrakizací podařilo zabránit po roce 1989 zabránit čistě levicové vládě.

Na druhou stranu se nebrání, když komunisté podpoří jejich návrhy a chovají se „státotvorně“. Za to jim „platí“ pozicemi ve výborech poslanecké sněmovny nebo státních organizacích. V rámci této hry proti komunistům v těchto pozicích protestují a varují před nimi, ale i když mají většinu, a mohou jejich zvolení zabránit, nestane se.  

Komunisté však za tuto politiku platí vysokou cenu. Tím, že se stali tichou státotvornou stranou, bez které se žádná vláda neobejde, ztratili svoje image protestní strany. Pokud ještě v roce 2013 měla KSČM ve volbách 14,91 % hlasů, v loňských volbách to bylo již jen 7,76%. Spolu s úbytkem jejich starších voličů je to pro stranu varující zpráva.

Stejně tak může být pro ně varující zkušenost francouzských komunistů. Ti byli v „bezpečnostní karanténě“ od roku 1947. Teprve v roce 1981 je premiér Lionel Jospin se souhlasem prezidenta Françoise Mitterranda přibral do vlády. Byla to pro ně katastrofa. Z 16% v roce 1981 se komunisté propadli na pouhá 4,29% a přestali jako relevantní politická síla existovat.

To, co s komunisty bude, závisí na tom, jaká bude nová vláda. Pokud se jí bude dařit, komunisté z toho budou nepochybně těžit. Při opačném scénáři se budou komunisté od vlády distancovat. Duch protestní strany bude každopádně pryč. Velký politický úspěch, kdy se komunisté dostali po 29 letech z izolace, se snadno může pro ně stát zdrcující katastrofou. Ukáže až budoucnost.