Veselo ve Sněmovně! Platy českých politiků jsou věčný evergreen

Ač se to zdá neuvěřitelné, byly doby, kdy lidé žádali pro politiky plat. Ve 40. letech 19. století probíhalo ve Velké Británii tzv. petiční hnutí. Jedním z jeho požadavků, vedle zrušení majetkového censu a rovného volebního práva, i zavedení platu pro politiky. Důvod byl jasný. Politickou kariéru, která byla v té době neplacená si mohla dovolit jen šlechta a ti nejbohatší. Zástupci nižších tříd, kteří neměli to štěstí narodit se se stříbrnou lžičkou v ruce a museli se živit prací, na politiku mohli zapomenout.

Podobná situace u nás panovala i za starého mocnářství. Říšská rada sídlila ve Vídní a poslanci v ní měli nárok pouze na náhrady. Pokud se zasedání přerušilo kvůli různým obstrukcím nebo se poslanci z jakéhokoliv důvodu nedostavili nedostali nic. Bohatí poslanci jako byl František Palacký nebo jeho zeť, pražský právník František Ladislav Rieger, problém neměli.

Pro jiné zvolení do parlamentu znamenalo osobní tragédii. Museli dojíždět do vzdálené Vídně, přerušovat svoji práci a kariéry a poté se v radě ani nejednalo. Pro mnohé to znamenalo bídu. Vdova po jednom poslanci dokonce požádala císaře o koncesi na trafiku, která byla určena pro nemajetné.

Situace se otočila s počátkem první republiky. Poslanecký plat v roce 1919 začal na 2000 korunách a v roce 1938 už dosahoval 5000 korun. Pro srovnání plat kvalifikovaného dělníka byl 1000 korun. Poslanci navíc měli diety, náhrady a cestování zdarma. Část platu ovšem „dobrovolně“ museli odevzdat do věčně prázdných stranických kas. Nejvíce platy a náhrady poslanců kritizovali komunisté, kteří do kasy KSČ odevzdávali většinu platu a ponechávali si jen částku v hodnotě průměrného platu dělníka.

Po roce 1948 soudruzi opět strhli kormidlo dějin a funkce poslance se opět stala čestnou a poslancům byly vypláceny jen diety. Jinak mě každý poslanec řádné zaměstnání. Sněmovna se scházela v průměru jen čtyřikrát ročně a poslanci si přišli asi na 1500 Kčs za každou schůzi. Na druhou stranu mnozí z nich svoji práci moc nenavštěvovali a politice se věnovali na plný úvazek.

Plat poslance byl opět zaveden v únoru roku 1990. Pomalu přibývaly i benefity. Skokově si poslanci polepšili v roce 1996. Od dubna brali poslanci 17 000 Kč. V červnu pak po sválení nového zákona skočil plat na 31 200 Kč při zachování náhrad. Pro srovnání tehdejší průměrná mzda byla 9200 Kč. Dnes, o 22 let později, je základní poslanecká mzda 75 900 Kč. Tu bere pouhých 17 poslanců. Zbytek bere daleko více. Mají totiž funkce ve výborech. K tomu ještě připočtěme až 39 400 jako paušální náhrady za dopravu, stravu a reprezentaci.  

Průměrný příjem je dnes ve Sněmovně 94 197 Kč. Jsou v něm zahrnuty náhrady, bonusy za členství ve výborech nebo vedení klubu. Doprava zdarma je samozřejmostí. Včera proběhla výživná debata o zvyšování poslaneckých platů.  Te by se měl od ledna zvýšit na 83 500 korun měsíčně a náhrady by se měly zvednout až na 43 300 korun. Mnozí přišli s inovativními nápady. Piráti navrhují, aby se plat poslanců odvíjel od průměrné mzdy. Předseda SPD Tomio Okamura navrhl zmrazení platů do roku 2021. Samotná vláda chce zachovat současné koeficient 2,5násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře jako základu, ze kterého se odvozuje plat politiků.

Korunu všemu však nasadili poslanci STAN Petr Gazdík a Petr Pávek. Gazdík „vtipně“ navrhl, když byla ten den podle něj Sněmovna plná populismu, jak tvrdil, aby se předsednictvo Sněmovny, především pak Okamura, zbavilo aut s řidičem a zmrazilo platy sobě, čímž by se prý ušetřilo více. Vrcholné vystoupení však předvedl poslanec Pávek.  

„Každý zaměstnanec chce od svého zaměstnavatele přidat. Každé mimino chce víc mlíka, každý důchodce chce vyšší penze. Já tady stojím, možná jako jediný v tomto sále a říkám - ano, já chci přidat. Já chci přidat, protože všude jinde ve všech ostatních oblastech jsme přidali a přidáváme dál a je to zasloužené, je to dobré. A tady už několik let jsou zmraženy růsty platů a mně to přijde nepřirozené, mně to přijde zvrácené,“ prohlásil ctihodný zástupce lidu.  

Pan poslanec má samozřejmě pravdu. Problém je jen v tom, že poslanci neberou plat podobný českému důchodu ba ani průměrné mzdě. Jejich plat se blíží platům vrcholných manažérů a příjmům prosperujícím podnikatelů. A od ledna by si je rádi celkem zvedli o další 12 500 Kč, což je mimochodem o tři stovky více než činí minimální mzda. Je třeba se ovšem ptát, zda výkony zákonodárců a jejich pracovní nasazení stojí za takové ohodnocení. Pokud člověk někdy sleduje přenosy ze Sněmovny, podivné projevy, žabomyší hádky a poloprázdné poslanecké lavice nepochybně v něm vzklíčí pochybnost.

Stejně tak počet legislativních zmetků o kvalitě práce politiků nedává právě lichotivý obrázek. Mnozí politici za svoje „legislativní kutilství“ státu měli hodně vracet. Vzpomeňme na zákon o solárních elektrárnách nebo o sociálních dávkách na bydlení nebo poukázkách pro chudé. Všechny tyto „vynálezy“ stály stát miliardy a nesvědčí právě o velikém intelektuálním nasazení poslanců při schvalování těchto novel.

Pokud již pomineme tyto jistě nepříjemná fakta o práci Sněmovny je zde důvod proč si nezvyšovat plat čistě sebezáchovný. Jakou důvěru bude mít asi poslanec po vyslovení podobných slov mezi svými voliči s daleko menšími příjmy?  Co mu říká solidarita? Jak budou politici lidem vysvětlovat reformy, škrty, zmražení mezd, zvyšování daní tedy vše, co bude prosté obyvatele bolet, když se na těchto strastech odmítají, byť jen symbolicky, podílet?

Slova poslance Pávka jsou ranou na solar nejen pro STAN, ale především pro Sněmovnu a demokracii. Je jasné, že doby, kdy poslanci pracovali jen za dobré slovo jsou pryč. Na druhou stranu zde musí existovat jistá uměřenost. Tvrzení o tom, že poslanci s vysokým platem jsou hůře zkorumpovatelní jsou nesmyl. Jak se ukázalo, i lidé s vysokými příjmy se neštítili brát i drobné úplatky. Korupce není o příjmech, ale o lidech.  A pokud si politici budou chtít zachovat důvěru veřejnosti, budou muset začít uvažovat proč jsou v politice. Pokud to bude jen kvůli „mlíku“ a nebudou myslet na důsledky neměli by počítat nejen s důvěrou lidí v sebe a v jejich strany, ale i s dlouhou politickou kariérou.