Vztahy Česka s Vatikánem skřípou. Proč máme jen "modus vivendi"?

Upálení Mistra Jana Husa, násilná katolizace a veškeré připomínky celá staletí trvající existence pod nadvládou Habsburků sklidily své ovoce v podobě všeobecného odporu československých vlastenců vůči římskokatolické církvi. Jeho vyvrcholením bylo stržení Mariánského sloupu, pouhých pár dní po 28. říjnu 1918. Protikatolické tendence měly navíc všestrannou podporu i u prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. "Když Pražené tu sochu odstranili, jsem rád, protože byla politickou potupou pro nás," řekl Masaryk. Nelze se proto ani divit, že součástí zbavování se stínů minulosti a "odrakoušťování" byla i otevřená nenávist vůči Vatikánu.

Zpočátku vše probíhalo zdánlivě nevinně. Vznikaly nové církve a mezi lidmi byla znát silná touha po nové identitě, kterou spatřovali v protestantství, jakožto protipólu katolicismu. Husitské tradice byly u Čechů populární už během 2. poloviny 19. století, kdy končil proces takzvaného národního obrození. Jak už ale bylo uvedeno, nejednalo se o otázku náboženství, nýbrž rebelie. I z tohoto důvodu přebírali tuto rétoriku sociální demokraté a národní socialisté, nikoliv křesťanskodemokratické a křesťanskosociální strany, jak by se bývalo dalo očekávat. K těm se pak následně přidávala i inteligence, včetně Masaryka. Vlastenectvím motivovaný antikatolicismus se tak stal neoddělitelnou součástí politiky nově etablovaného státu.

Protože odpor českých nacionalistů a politických osobností podílejících se na vzniku samostatného československého státu vůči katolictví neušel pozornosti jeho představitelů, začaly se vztahy mezi představiteli Římskokatolické církve a Prahou vyostřovat. Samotnému Československu se dostalo diplomatického uznání ze strany Vatikánu až v roce 1919 a první diplomatické vztahy se navázaly v březnu 1920. Hájením vatikánských zájmů byli pověřeni apoštolští nunciové. Nejprve Clemente Micara, a posléze Francesco Marmagii, který už působil na podobné pozici v Rumunsku a Turecku.

Marmaggi se ukázal jako zkušený diplomat a v řadách katolíků se mu dostávalo všestranné podpory díky jeho štědrosti a upřímnosti. Zpočátku to dokonce vypadalo, že éra vypjatého antikatolicismu skončí, a že Československo podepíše se Svatým stolcem dokonce i mezinárodní dohodu. Tu úspěšně zpracoval a předložil československým úřadům sám Marmaggi v květnu 1925. První komplikace přineslo vydání pastýřského listu zakazující katolíkům členství v socialistických, komunistických a anarchistických stranách, jakož i společnostech svobodných zednářů a Sokolu, ze strany slovenských biskupů. Marmaggi se jej rozhodl podpořit, k čemuž ho ostatně tlačil dokonce i tehdejší papež Pius XI. (1922-1939).

V červenci, kdy si děti užívají prázdninového volna, máme my, kteří už školním lavicím odrostli, dva po sobě jdoucí státní svátky. Pro nás už jsou samozřejmostí, ale ještě před ani ne 100 lety tomu tak nebylo. Teprve na jaře 1925 byl Národním shromážděním přijat  zákon o svátcích a památných dnech rušící 16. května (Sv. Jan Nepomucký) coby dne pracovního klidu a prohlašující 5. července (Sv. Cyril a Metoděj), 6. července (Den upálení Mistra Jana Husa) a 28. září (Sv. Václav) státními svátky. Hlavní politickou silou, která tuto právní úpravu tlačila, byli národní socialisté, zejména pak ministr železnic Jiří Stříbrný, který často zastupoval ve funkci tehdejšího československého premiéra Antonína Švehlu. 

Ačkoliv se československá politická reprezentace dušovala, že 6. červenec nemá s upálením Mistra Jana Husa nic společného, a že jej pouze vyznamenává, coby zakladatele pražské univerzity, českého národa, jazyka a literatury, Vatikán se s něčím takovým neztotožnil. V protestní nótě vydané Svatým stolcem jasně stálo, že byl Hus heretikem, a že je tudíž nepřijatelné jej stavět na stejnou úroveň, jako tradiční světce Svatého Václava a Svatého Cyrila a Metoděje.

To se pak stalo vodou na mlýn prezidentu Masarykovi, který jako evangelík taktéž nový zákon o svátcích podporoval. Edvardu Benešovi dokonce řekl, že je potřeba definitivně skoncovat s politickým katolicismem, přičemž počítal s jasně podpůrným postojem české společnosti. Slovy Masaryka je Vatikán "malý, zastaralý a života již neschopný", a proto by měl mít takřka nulový vliv v Československu. Masaryk se dokonce netajil ani tím, že by s radostí rozpustil vládu, a nahradil jí úřednickou bez lidovců. Jediný Beneš se snažil o diplomatičtější řešení.

Pražský hrad je v očích české společnosti zřejmě tou nejlepší cestou, prostřednictvím níž může vyjádřit svůj politický postoj. Tento trend je znát i v dnešní době, kdy například umělecká skupina Ztohoven prezentovala svůj nesouhlas s osobností současného českého prezidenta Miloše Zemana vyvěšením rudých trenýrek. Když se podíváme do minulosti, dalo by se téměř s jistotou říci, že už to někdo udělal. Jediný rozdíl je v tom, že to tehdy inicioval sám prezident Masaryk, který převzal záštitu nad oslavami Mistra Jana Husa. Po jeho bok se postavil i premiér Švehla. Vatikán tento postup rozčílil natolik, že pohrozil stažením svého zástupce v Praze.

Prezident Masaryk byl však proti těmto hrozbám imunním, a aby ještě více přiložil olej do ohně, nechal nad Pražským Hradem místo státní vlajky vyvěsit černý prapor s rudým husitským kalichem. Čili jak už bylo zmíněno sám československý prezident T. G. Masaryk prostřednictvím výměny státního symbolu za jiný vyjádřil svůj nesouhlas se zasahováním Svatého stolce do vnitřních záležitostí jeho země a o 90 let později undergroundová umělecká skupina Ztohoven neváhala nahradit prezidentskou standardu červenými trenýrkami, které mají ohlas dokonce i v zahraničí coby boj proti populismu. 

Pošramocené vztahy mezi Prahou a Vatikánem se začaly obnovovat až o dva roky později, kdy se uzavřel modus vivendi usilující o dosažení smíru mezi oběma stranami.