ROZHOVOR | Problémy Česka? Roztříštěnost liberálních demokratických sil, sucho i Zeman, říká šéf jihomoravských Zelených

Co Zelení nejen v rámci Jihomoravského kraje chystají? Co vás nejbližších dnech a měsících čeká?

Celostátně se teď soustředíme především na volby do Evropského parlamentu, které nás čekají už v květnu a týkají se samozřejmě i naší jihomoravské krajské organizace, přinejmenším co se koordinace kampaně týče. To je tedy nejbližší věc, která nás čeká.

Vrcholem dvouletého mandátu nového krajského vedení budou pak samozřejmě krajské volby za dva roky. Jsme tedy teprve v polovině funkčního období, ale jsem přesvědčený, že už teď je nejvyšší čas na jejich přípravě pracovat, což už ostatně děláme. Ve stejném roce jako volby krajské nás pak čekají také volby senátní, a i na těch už jsme začali pracovat.

Začali pracovat. Co přesně to znamená? Co všechno se tedy teď děje?

Komunální volby, především v Brně, myslím jasně ukázaly na obrovskou roztříštěnost liberálních a progresivních sil od levého po pravý střed politického spektra, přičemž velká část takto orientovaných subjektů zůstala ve volbách do Zastupitelstva města Brna pod pětiprocentní hranicí. A ty, které ji překročily, dosáhly výrazně slabšího výsledku, než se dalo očekávat podle průzkumů volebního potenciálu – ten totiž tyto strany mají do značné míry společný. To je podle mě situace, která volá po integraci těchto sil, a já se proto již začal scházet s krajskými vedeními těchto stran. Začal jsem pochopitelně Piráty, se kterými aktuálně máme na úrovni kraje společnou koalici, ale následovaly a ještě budou následovat další strany a hnutí, které v Jihomoravském kraji působí.

Na první pohled se může zdát, že Zelení jsou po komunálních volbách poněkud na ústupu. Vypadli ze zastupitelstev Prahy i Brna. Jak vy sám vnímáte současnou pozici Zelených?

Zelení stále mají zastoupení v Senátu i v několika krajských zastupitelstvech, a i po letošních komunálních volbách máme zhruba stejný počet obecních zastupitelů, jako jsme měli před čtyřmi lety. Ale samozřejmě to, že jsme ztratili tato dvě největší města – v Brně jsme se do zastupitelstva nedostali poprvé od svobodných voleb v roce 1990 – to je citelná rána. Když se ale dívám na výsledky Zelených v okolních zemích, ať už to byly v posledních měsících komunální volby v Belgii, parlamentní v Lucembursku, nebo zemské volby v Bavorsku a Hesensku, i na průzkumy, které německým Zeleným aktuálně přiznávají druhé místo ve volbách do Bundestagu, tak si myslím, že i u nás je šance na tuhle „zelenou vlnu“ – jak říkají kolegové v Evropě – navázat.

My jako Zelení si už dlouho říkáme, že Česko není Německo, že je tady odlišná situace než v zemích západní a severní Evropy, kde se tamním Zeleným daří. Ale mám pocit, že to už říkáme příliš dlouho a používáme to částečně jako omluvu našich neúspěchů. Abychom na úspěchy kolegů odjinud byli schopní navázat, čeká nás spousta práce a změn v tom, jak naši politiku děláme a jak ji komunikujeme.

A není tak trochu problém v tom, že vám z celorepublikového pohledu chybí výrazný vůdce? Češi si zřejmě pamatují Ondřeje Lišku a asi i Matěje Stropnického, který byl považován za značně kontroverzní postavu. Ale váš současný stranický šéf Petr Štěpánek není příliš vidět ani slyšet…

Petr Štěpánek je nepochybně velmi schopný komunální politik, je starosta jedné z největších městských částí v Praze. A evidentně je úspěšný, protože svůj post obhájil. Stejně tak i tři naše zelené brněnské starostky své mandáty obhájily s výbornými výsledky. Je nicméně pravda, že Zelení mají problém s komunikací jak své politiky, tak i svých úspěchů. Máme po celé republice spoustu úspěšných starostek, starostů a zastupitelů, kteří za sebou mají dobré výsledky a lidé je v jejich funkcích opakovaně potvrzují, což je důkaz, že svou práci dělají dobře. Ale my je neumíme dost dobře prodat, stejně jako neumíme vysvětlit svoji politiku, vysvětlit co a proč děláme a proč je to důležité. Občas mluvíme příliš komplikovaným jazykem.

Dnes ale volby z mého pohledu nevyhrávají programy, ale především emoce. To, že naše programy jsou dlouhodobě odborníky hodnocené jako nejpropracovanější v různých oblastech, je samozřejmě skvělé, ale pokud tento program neumíme zjednodušit, vysvětlit lidem a podat ho jednoduchou a efektivní formou, tak se nikam nepohneme.

Mluvíte hodně obecně, zkuste být konkrétnější. Jak chcete vaši politiku přiblížit lidem, kteří si vás často představují jako aktivisty, kteří lezou na komíny elektráren a rozvěšují transparenty?

Zelení jsou veřejností často vnímáni jako nějací kverulanti, kteří neustále něco blokují, a často jsme ztotožňováni s aktivisty. Přitom je to ale záměna politické strany za nějaké aktivistické a ekologické spolky, ze které se však strašně těžko vymaňuje. Stejné je to v případě toho, co je nám přisuzováno z našeho vládního působení – neustále jsou nám o hlavu omlacovány tzv. „soláry“, a to jen proto, že sluneční energie a obnovitelné zdroje vůbec jsou takříkajíc „zelená“ věc. Přitom ten zákon o podpoře obnovitelných zdrojů, ve kterém chybělo jasné stanovení výkupních cen, prosadily hlasy ČSSD, KSČM, KDU-ČSL a US již v roce 2005, tedy rok předtím, než se Zelení vůbec dostali do sněmovny. Těžko se ale s tou zkratkou „soláry = Zelení“ bojuje, i když se o to snažíme. Zřejmě to neděláme úplně efektivně.

Neříkám, že naše komunikace teď má vypadat tak, že si napíšeme na billboard vyprázdněné heslo typu „Bude líp“, ale musíme naši komunikaci více zaměřit na emoce – pozitivní emoce, ne emoce negativní, na které vsází jiné strany, které těží z vyvolávání strachu a nenávisti. Musíme se naučit naši politiku vysvětlovat formou jednoduchých sdělení, která budou jak shrnovat základní myšlenky našeho programu, tak vyvolávat pozitivní emoce, a musíme to dělat permanentně – ne jen v období volební kampaně.

Tak teď zkuste lidem jednoduše vysvětlit, jaký je význam zelené politiky. Proč by vás měli volit?

Zkusím to říci za sebe. Já nejsem ekolog, politicky se zabývám především školstvím. Ale životní prostředí pokládám za věc, které je momentálně potřeba věnovat asi největší pozornost. A to na všech úrovních – komunální, krajské, národní, evropské i světové. Nedávno vědci vydali zprávu, podle které nám na to, abychom odvrátili katastrofické důsledky klimatických změn, zbývá jen asi 12 let. A myslím, že i lidé v Česku si konečně začínají těch negativních dopadů všímat. Zvláště na jižní Moravě, která se s důsledky změny klimatu a nešetrného hospodaření s půdou potýká snad nejvíce ze všech krajů. Máme tu obrovské sucho a výkyvy počasí, příroda blázní… a lidé si toho začínají všímat. Právě proto teď vidím nejlepší příležitost pro to, aby Zelení v Česku na onu zmíněnou zelenou vlnu navázali.

Bezmála před rokem se mi narodil syn a chci mu předat zemi v nějakém lepším stavu, než v jakém je teď. A tím nemyslím jen zemi s vyšším HDP a průměrnou mzdou, ale aby tady taky něco zbylo. Aby tu byly stromy, lesy a řeky. Aby se nemusel na srnky chodit dívat jen do ZOO, ale aby je potkal v lese, aby na poli viděl zajíce. Aby si nemusel kupovat jablka z opačného konce světa, kde ještě budou poslední zbytky úrodné půdy. To jsou podle mě témata naprosto akutní, kterými se musíme zabývat. Musíme změnit svůj přístup k půdě, musíme změnit svůj přístup k tomu, jak hospodaříme, naučit se zadržovat vodu v krajině... S tím máme nejen na Jižní Moravě velký problém. Sucho se už šíří po celé republice.

Vláda ani samosprávy nedělají dost. A mnohá opatření, která zavádí, nezavádí efektivně – například Jihomoravský kraj sice vypsal v loňském roce dotační program na opatření proti suchu a na zadržování vody v krajině pro obce a příspěvkové organizace, ve kterém bylo 6 milionů korun a využilo jej 22 obcí. Jenže dva miliony z tohoto programu se vůbec nevyčerpaly a většina z těch obcí, které program využily, buď ani nefigurovala na seznamu katastrů nejvíce ohrožených suchem, který má kraj vypracovaný, nebo nepatřily mezi ty na špičce tohoto žebříčku. Je skvělé, že kraj takové programy zavádí, ale pokud není schopný obce motivovat, aby jej využívaly, pomáhat jim s administrativou s tím spojenou atd., tak to opravdu nestačí.

Mluvil jste o blížících se evropských a senátních volbách, Za dva roky vás čekají i ty krajské. Co byste tedy s ohledem na tohle všechno považoval za úspěch? Jaké jsou vaše ambice?

Kvůli evropským volbám aktuálně probíhají vyjednávání o případném společném postupu s některými jinými subjekty. To, jaký výsledek se dá očekávat, se bude odvíjet samozřejmě i od výsledků těchto jednání. Evropské volby jsou obecně docela velká neznámá i proto, že je v nich zpravidla velmi nízká účast, která se může projevit na výsledku všelijak. Takže tady je to hodně otevřené. Každopádně musí být naší ambicí získat zeleného europoslance či europoslankyni a rozšířit řady frakce Greens/EFA v Evropském parlamentu.

V krajských volbách v Jihomoravském kraji jsme před dvěma lety vytvořili koalici s Piráty a získali jsme tři zastupitele. Jak jsem již říkal, usiluji pro ty následující volby o širší integraci demokratických, liberálních a progresivních sil. Věřím tomu, že pokud se to podaří a na jižní Moravě utvoříme široký projekt, který bude nabízet alternativu vůči ANO a jiným populistickým silám a zabrání zbytečnému tříštění hlasů demokraticky, liberálně a progresivně smýšlejících voličů, může takový subjekt velice reálně pomýšlet i na vítězství.

Vy sám se zaměřujete především na téma vzděláváni a školství. V posledních dnech a týdnech se v této oblasti objevily dva kontroverzní návrhy – obědy pro děti zdarma a povinná školní docházka až do osmnácti let. Jak se na ně díváte?

V prvé řadě musím říct, že tyto věci zdaleka nepovažuji za největší problémy českého školství. Ty leží úplně jinde. Co se obědů zdarma pro všechny děti týče, je pravda, že existuje spousta rodin, pro které je oběd pro školou povinné dítě věc, kterou si prostě nemohou dovolit. Proto se také řada krajů zapojila do programů, které dětem z takto ohrožených rodin obědy zdarma poskytují. Nicméně Jihočeský, Olomoucký a Pardubický kraj se do nich odmítly zapojit s tím, že je to pro ně příliš administrativně náročné, a Ústecký kraj to odmítl s tím, že je to jen „další část sociální dávky.“

České školství je velice decentralizované a velká část věcí se řeší na krajské nebo obecní úrovni, a zrovna toto je záležitost, kterou je třeba řešit centrálně, tak aby nezáležela na vůli či nevoli a schopnosti či neschopnosti krajů. Pokud se vládě nepodaří přijít s takovým systémem, který toto bude splňovat a současně poskytovat cílenou pomoc těm, kteří to potřebují, má smysl o plošném zavedení obědů pro děti ve školách zdarma uvažovat. Problém té cílené podpory je v tom, že je komplikované sledovat, kdo má na pomoc nárok – musí docházet k průběžným aktualizacím, protože pokud rodina na příjmové stránce překročí určitou mez, o nárok přichází, a samozřejmě se s nutností toto sledovat pojí také značná administrativní, a tím pádem i finanční, náročnost.

Návrh prodloužení povinné školní docházky zřejmě souvisí s návrhem Asociace krajů a paní hejtmanky Vildumetzové zavést takzvané „cut-off“ skóre pro maturitní obory. V praxi to znamená, že by děti, které při přijímacích zkouškách nepřekročí plošně stanovenou mez, neměly mít nárok nastoupit na maturitní obor. Tímto způsobem by asociace ráda zvýšila počet studentů na oborech bez maturity a na výučních oborech, což je podle mě krok špatným směrem. Nejsme totiž v situaci, že bychom měli příliš málo učňů a příliš mnoho maturantů, jak se někdy říká. V mezinárodních srovnáních jsou u nás počty studentů odborných oborů, ať už jsou tedy zakončené výučním listem, nebo maturitou, druhé nejvyšší v zemích OECD. Rozhodně se tedy nepotýkáme s nedostatkem odborně vzdělaných středoškoláků. Spíše je problém v rozložení – tedy v tom, na jaké obory děti chodí.

Velké množství z nich je například v gastronomických oborech, které nepatří zrovna mezi ty s nejvyšší mírou zaměstnanosti. Když se podíváme právě na údaje o zaměstnanosti, lidé se středním odborným vzděláním s maturitou jsou na tom ze všech nejlépe. Jsou na tom dokonce lépe než lidé s bakalářským titulem a výrazně lépe než lidé s výučním listem. Takže proč nutit děti studovat výuční obory, když by měly menší perspektivu být v budoucnu zaměstnány než ty s maturitou? To mi připadá jako velice nešťastné řešení. A zároveň velká spousta lidí vyučených bude v blízké budoucnosti ohrožena robotizací a automatizací.

A co tedy podle vás nejvíce trápí české školství?

Určitě jsou to finance, naše školství je dlouhodobě podfinancované. Do školství jde oproti jiným zemím velmi nízký podíl HDP. Ale není to jediná věc. Ke kvalitnímu školství nestačí jen do něj sypat více peněz a přidat učitelům. To by byla mýlka – byť je to nutnost. I když se teď platy učitelů zvedly, ani tak nedosahují na průměrné platy jiných vysokoškolsky vzdělaných pracovníků. Ale jde i o spoustu jiných věcí. Na učitele je kladena velká administrativní zátěž, stejně tak na ředitele. Zároveň se musíme podívat i na kvalitu vzdělávání učitelů. Studovat „pajdák“ dnes není vůbec prestižní záležitost. V jiných zemích, jako například ve Finsku, které se zde často dává za příklad, jdou na pedagogické školy ti nejlepší z nejlepších. U nás je to pořád velmi často pro studenta ta druhá volba, když ho nepřijmou jinam. A pak nelze očekávat, že budeme mít kvalitní učitele. Viděl jsem studii, která říkala, že třetina studentů hlásících se na pedagogické školy vůbec nemá zájem učit. Nemůžeme přece ani doufat, že z lidí, kteří nechtějí učit, budou kvalitní učitelé.

Dalším problémem je například velký počet dětí ve třídách. Často se jako jeden z velkých problémů českého školství uvádí také inkluze – ta je sama o sobě samozřejmě správná věc, jenže nebyla zvládnuta ze strany vlády co se týče financování i konkrétního zajištění. Ta novela pouze stanovila, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami mají nárok na svého asistenta a na patřičné pomůcky – a to bohužel nebylo zajištěno. A teď se potýkáme s důsledky.

Vy se často k politice vyjadřujete na sociálních sítích. Kritizoval jste například prezidenta Miloše Zemana za jeho slova o Bezpečnostní a informační službě. Jak se díváte na vystupování Miloše Zemana na veřejnosti? A na to, co a jak říká a dělá?

Výrok prezidenta o BIS pokládám za mimořádně nešťastný. Alarmující je především to, jakým způsobem dlouhodobě zlehčuje bezpečnostní rizika, na která bezpečnostní služby poukazují dlouhodobě. V každé výroční zprávě BIS je zmínka o sílící aktivitě ruských a čínských tajných služeb na našem území. Tímto naprosto bezprecedentním útokem na činnost BIS, která je mezinárodně hodnocena jako jedna z nejkvalitnějších tajných služeb v Evropě, podle mě prezident sám představuje bezpečnostní riziko. Možná je na čase, aby se tím zabýval i Senát. Je také bohužel pravda, že to není jediný Zemanův podobný výrok, prezident dlouhodobě ukazuje, že jeho zájmy leží jinde než zájmy spojenců České republiky a to pokládám za velký problém.

Zmínil jste Senát. V poslední době se o něm opět hodně mluví. Podle jedněch je jakousi protivahou k Hradu, podle dalších je ale zbytečný a měl by být zrušen, což hlásá ostatně i Miloš Zeman. Teď se předsedou Senátu stal Jaroslav Kubera (ODS), o kterém je známo, že si se Zemanem rozumí více než jeho předchůdce. Může se teď Senát pod novým vedením nějak změnit? A potřebujeme ho vůbec?

Já Senát i při jeho současném složení stále pokládám za pojistku demokracie. To je jeho primární funkce a myslím, že ji i nadále plnit bude. Velice mě mrzí, že volba předsedy Senátu dopadla, jak dopadla. Mrzí mne, že se nebyly schopny dohodnout kluby KDU-ČSL a STAN na podpoře jednoho kandidáta a přiznám se, že mým favoritem byl Václav Hampl. Na panu Kuberovi mi řada věcí není sympatická – ať už jde o jeho výroky o ženách, nebo i jiné, ale doufám, že tíha role, která na Senátu leží, bude mít pozitivní vliv na to, že bude jak pan Kubera, tak celý Senát schopen pracovat v nejlepším zájmu společnosti a České republiky.

Rozhodně nejsem pro zrušení Senátu. Právě dnes se ukazuje, že Senát je potřebná instituce – alespoň dokud nebude kopírovat Poslaneckou sněmovnu. Senát by měl být orgánem složeným ideálně z nezávislých osobností, který bude vytvářet protiváhu Sněmovně a který bude mít funkci kontrolního mechanismu. Tuto roli zatím plní a dokud ji plnit bude, pak je určitě potřebný.

V souvislosti se suchem, životním prostředím a panem prezidentem se nabízí ještě jedna otázka. Velkým snem Miloše Zemana je kanál Dunaj-Odra-Labe. Jak se na tento projekt díváte vy?

Ten projekt je naprostý nonsens. Je to megalomanská záležitost, která bude stát až 600 miliard korun, což jsou peníze, které jsou potřeba někde úplně jinde. Obhájci kanálu často argumentují tím, že je to opatření, které je velice ekologické a bude pomáhat zadržovat vodu v krajině, ale ty prostředky, které by bylo nutné do projektu dát, by se daly mnohem efektivněji využít jinde. Mnohem menší částky by bohatě stačily na důležitější opatření, která by v krajině zadržovala vodu, než je kanál, který navíc nebude takřka nikdo využívat – jsou totiž mnohem výhodnější a kratší mořské cesty, než by byla tato cesta vnitrozemská, která by navíc kvůli délce plavby byla pro některé produkty zcela nepoužitelná. Takže je to ve všech ohledech naprosto nesmyslná záležitost. Byl by to pouze pomník Miloši Zemanovi, o nic jiného by nešlo.

Matouš Vencálek působí na Masarykově univerzitě a věnuje se sociologii náboženství, v minulosti byl členem předsednictva Strany zelených a na konci listopadu byl zvolen předsedou jihomoravské krajské organizace Zelených.

Věnuje se především školství, působí ve vedení odborné sekce Zelených pro vzdělávání a vědu, je členem Komise pro výchovu, vzdělávání a sport Rady Jihomoravského kraje a Komise výchovy a vzdělávání Rady města Brna.