Bára Štěpánová: Češi si nechají sebrat svobodu za tisícovku měsíčně navíc. Havel to s námi myslel dobře

Štěpánova zavzpomínala na rok 1989 a na to, co ji přivedlo na protirežimní demonstrace. Podle ní se často opakuje, že události Palachova týdne v lednu 1989 nějak odstartovaly pád komunistického režimu v Československu. „Proti tomu se ale musím trochu ohradit. Já jsem byla zatčena a souzena za demonstraci v říjnu 1988. Už tam bylo hodně lidí.“ vzpomíná herečka. Už v té době se podle ní lidé začali probouzet z letargie.

„Já si myslím, že Jan Palach chtěl svým činem vyburcovat společnost v lednu 1969. Ale já si kladu otázku, co si představoval, že ti lidé by mohli v té době dělat?“ nadhodila Bára Štěpánová, bývalá sekretářka posledního československého prezidenta a prvního českého prezidenta Václava Havla. Připomněla, že v té době byla situace ve světě taková, jaká byla. „Evropě a světu byl srpen 1968 líto, aspoň doufám, ale oni nic neudělali,“ posteskla si s tím, že národ nic dělat nemohl.

Naopak v roce 1989 se situace dozrála a něco se dělo i v ostatních zemích – v Německu, Polsku, Maďarsku nebo i v Sovětském svazu. Ona osobně si myslím, že společnost k tomu prostě musela dospět. „On je problém v tom, že změnit režim ze svobodného na autoritářský nebo totalitní je jednodušší, než změnit režim totalitní ve svobodný, což se ukázalo v 90. letech a ukazuje se to do dneška,“ myslí si Štěpánová, která přiznává, že ji v jejich postojích výrazně ovlivnila její rodina a okolí. I proto podepsala Chartu 77 a byla součástí disentu.

„Na demonstraci v říjnu 1988 jsem pocítila takový zvláštní stav ducha, najednou se vám vyplaví nějaké endorfiny. A já když jsem tam viděla ty policajty s obuškama – opravdu zažijete pocit, že i kdyby měli střílet, bylo mi to v tu chvíli jedno. Nebo ne jedno, ale věděla jsem, že půjdu a nic mě nezastaví,“ vysvětluje, proč se demonstrací účastnila. Dodala, že jiná cesta ani nebyla. „Kdyby nepřišel listopad 1968, myslím, že bych v tom kriminále na hodně let opravdu skončila," posteskla si.

„Ten režim vlastně držel na strachu, což se malinko začíná objevovat i teď. To je naprosto ideální stav, kdy už nemusíte lidem nic nabízet. Když už je máte, tak je držíte na strachu. Ten strach je pak naprosto dokonalej – když se lidi bojí o práci, že nebudou mít kde bydlet, že děti nebudou moct.. prostě jakýkoliv strach funguje. Většina se bála, ale vždycky se v té obrovské mase najde – a to je obrovské štěstí - pár lidí, kteří se nebojí a jsou ochotní riskovat a dát svůj život všanc,“ prohlásila Štěpánová, že to přináší naději všem. Režimu podle ní stačilo, když „lidi drželi hubu a krok“. To, že o režimu někdo žertoval nebo že existoval disent, prý tolik nevadilo, protože navenek vše fungovalo.

Vrátila se také k roku 1990. Ze čtyřiceti let komunistické totality se podle ní vzpamatováváme do dneška – a nikdy se z toho nemůžeme úplně dostat. „Jak se z totality dělá svoboda? To nikdo nevěděl. Mě třeba hrozně dráždí, když se mluví o tradičních stranách. Co je to za tradiční strany, které vznikly v roce 1990?“ říká s tím, že nikdo nevěděl, jak na to. „Nemohu nezmínit našeho současného pana premiéra. Když my jsme se rozkoukávali a bláhově se radovali, tak tito lidé už věděli… Samozřejmě Václav Havel byl naivní, ale já mu tu naivitu strašně ráda odpouštím, protože on doufal, že je v lidech více dobrého, než v nich opravdu je,“ hájí prvního českého prezidenta.

„Václav Havel, byť mu dnes lidé nasazují psí hlavu a zesměšňují ho - a my, kteří si ho vážíme, tak jsme nazýváni opravdu velice hnusně.. Ale byl to člověk, který opravdu – a za to dám ruku do ohně - šel tomuto národu a této zemi sloužit sloužit,“ uvedla s tím, že Havel si plánoval po revoluci úplně jiný život – ideálně spojený s divadlem. „Ale tak se to stalo, byl vynesen až nahoru do prezidentského úřadu,“ uvedla s tím, že Havel funkci vykonával podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. „To, že se spousta věcí udělala špatně – ono se to dobře hodnotí ex post. Dneska kdybychom to věděli a viděli, asi bychom to udělali jinak. Ale v tu chvíli to nešlo,“ dodává Havlova bývalá spolupracovnice.

Ona sama prý jako mladá chtěla odcestovat do Paříže, chtěla žít svobodně, hezky se oblékat a mít jogurty. Problém dnes vidí v tom, že mnoha lidem ony jogurty a lepší oblečení stačí a že o svobodu podstatné části části české společnosti nejde a že jim vyhovuje, když se o ně stát stará. Lidem prý stačí, když jim někdo přidá tisícovku k důchodu. „Spousta lidí si svobodu nechá sebrat za tisícovku měsíčně. Demokracii zatím ale ne. „Myslím si, že už vůbec nežijeme ve svobodné zemi, že to jenom tak vypadá,“ dodala.