KOMENTÁŘ | Lítý boj o Národní galerii běží dál: Kdo zůstává ve hře? A jak to bylo s Olomoucí?

Od té doby uplynulo několik týdnů, a mlha nad velikonočním příběhem dvou zaříznutých králíků, rozumějte Fajta a Soukupa, se sice trochu roztrhala, zdaleka ale není jasné, co se vlastně stalo. Ale z mlhy se již objevily nové gorily! Už jenom proto, jak připomněl jeden z angažovaných bojovníků na nynější „kulturní frontě", totiž Leoš Válka, ředitel pražského Centra současného umění DOX, že existují proti ministrově rozhodnutí dvě petice: ta malá, a potom ta velká.Ono je ale těch petic mnohem více, koluje ještě petice za odvolání samotného ministra, ale také petice a vyjádření, které odvolání podporují. A existují i starší analýzy... a starší bitvy, které má autor komentáře ještě v živé paměti.

Boje na kulturní frontě aneb Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde!

V základním výkladu tématu tu stojí na jedné straně nekompetentní ministr kultury Antonín Staněk, jenž se „rád schází s komunisty", když jim křtí knihu o církevních restitucích, na druhé straně Jiří Fajt, „náš významný odborník mezinárodního formátu", jenž měl už dávno dostat profesoru, ale zatím nedostal. Proč? Nemá ho rád hradní pán, rozuměj prezident Miloš Zeman!

Co naplat, umělci nepotřebují ke svým vyjádřením příliš argumenty, stačí, když se emotivně vyjádří, zapojí do toho další kontexty, nezávisle na tom, co se skutečně stalo. Takto vystupuje zejména vizuální umělec Jiří David, který o tom rád informuje na sociálních sítích v duchu: nejsem sice právník, tomu nerozumím, ale odvolání bylo nepatřičné. Ono ale nepatřičné být nemuselo, neboť ministr má právo ředitele odvolávat.

Mnohem důležitější by ale bylo, o což se v omezené míře ministr snaží, zveřejnit doklady, na základě nichž k odvolání došlo. Neboť k odvolání, pokud k němu vedl ministra účetní audit, jenž vykazoval nesrovnalosti, ne-li kardinální pochybení – včetně toho, že ředitel si podepisoval fakticky „sám se sebou" vysoké kurátorské (miliónové) honoráře – z nich nikdo neviděl. To se na podvýboru pro kulturu Poslanecké sněmovny ministr pokoušel vysvětlit minulý týden. A vysvětlil? Vypadalo to spíše, že uhájil svou vlastní existenci...

Místo toho ale, aby si kulturní bojovníci pokusili vytvořit adekvátní právní rozbor, jímž by kontrovali proti ministrovi, jednodušší je rozvinovat umačkaný transparent v italských Benátkách na zahájení výstavy v českém pavilónu! Jen ať je z té ostudy celý národní kabát: a napíše se vysvětlivka i ve školské angličtině, milé děti, pokud byste tomu nerozuměli!

Odborová organizace Národní galerie, která by měla být tím nejbližším partnerem ředitel, s odvoláním ale překvapivě – jaksi proti mediálnímu proudu - souhlasí, neboť v instituci podle ní „za poslední čtyři roky došlo k masivním výměnám pracovníků na důležitých funkcích", řízení provázel špatný přístup k pracovníkům a vyplácení neadekvátních autorských honorářů. Zaměstnanci tvrdí, že jim „chybí detailní informace o výběrových řízeních", stejně jako o uzavírání smluv. „Řada indicií ukazuje na závažná porušování zákonných norem ze stravy odvolaného generálního ředitele," píše se v prohlášení.

Tlak „kulturní fronty", která se rozšířila do všech stran – a má nyní zástupce z různých oborů: filmu i divadla, architektury – dosáhl takového stupně, že se s nimi sešel i premiér Andrej Babiš a Jan Hamáček, předseda ČSSD.

Premiér Babiš o tom i veřejně informoval na twitteru. Podařilo se jim získat i podpisy významných osobností galerijního světa široko za našimi hranicemi, což jistě neodpovídá ani tak o samotné podstatě věci odvolání, jako spíše o schopnosti se aktivně zorganizovat. A najít tu pověstnou hůl, jež se na jakéhokoliv psa vždy najde!

Hodně dlouhé prsty Hradu, nebo Já na bráchu, brácha na mně?

Premiér se dokázal již za ten čas vyjádřit, že je mu Jiřího Fajta „lidsky líto" a doplnil, že si ho „opravdu váží jako znalce umění", a jistě to neudělal jenom proto, že Fajt souhlasil s licencí od pařížského Centre Georgese Pompidoua pro Národní galerii, nicméně pravomoci má odvolávat své ministry podle koaliční smlouvy pouze předseda Hamáček, stranický šéf ČSSD.

Kampaň se nyní soustřeďuje zejména na odvolání ředitele Fajta, kam nastoupil „krizový manažer" a pověřený ředitel Ivan Morávek, bývalý ředitel pekárenské pobočky Penam Slovakia. Ten v posledních dnech zaujal nabídkou, že by mohl bývalý ředitel Fajt vykonávat například funkci finančního ředitele, což dodává tomuto fejetonu obzvláště pikantní vyznění. Dodejme, že Fajt tuto „nabídku ze zákona" na funkci nepřijal. Škoda.

V případě odvolání Michala Soukupa, ředitele Muzea umění Olomouc, měl být důvodem údajně nákup předraženého pozemku v Olomouci, na kterém měla stát budova Středoevropského fóra (SEFO). Konflikt, který proti sobě postavil dva muže z Olomouce, uniká větší pozornosti: Soukup tvrdí, že za jeho vyhazovem je osobní snaha Staňka, který byl v Olomouci dlouholetým primátorem, realizovat na jedné z parcel „investiční stavbu za 500 miliónů korun" a „ovládnout Muzeum umění pro SEFO". Chce podle svých vyjádření, změnou odborného směřování „třetí největší paměťové instituce v zemi", sloučit Muzeum s Vlastivědným muzeem a zrušit obě arcidiecézní muzea.

Podobně jako v případě Národní galerie podporovatelé Fajta, argumentuje i Soukup vlivem Pražského hradu. Tvrdí, že ministr, který „má podporu u prezidenta", bude svůj olomoucký plán chtít zrealizovat. Vypadá to zkrátka, že ministr Staněk, který jde prezidentovi Zemanovi „na ruku", když s ním obráží exotické destinace (zejména tu čínskou), na rozdíl od ministrova předchůdce Daniele Hermanna z KDU-ČSL, nestaví se na zadní – a rád po cestě zařízne ty, kteří stojí v cestě.

Staňkovi patrně ani tak nejde o Fajta, jako spíše o Soukupa. Prezidentovi v této logice, spíše naopak: co si vezme na Soukupovi? Dokud ale někdo hodnověrně nevysvětlí, že taková politika se skutečně odehrává – a za vším hledej „klausovské peníze", jak známo, jež jsou vždy na prvním místě – zůstává to vše v rovině čirých spekulací a emotivních prohlášení. Ony totiž ty „hodně dlouhé prsty Hradu", jež chtějí sahat všude, nejsou ani tak prsty Miloše Zemana, mohou být ve skutečnosti spíše poplatné rčení: já na bráchu, brácha na mne! A v tom si, bohužel, v téhle naší loužičce již vyčvachtaly prstíky lecjaké ruce.

Jak se říká: Kauzu budeme i nadále sledovat. V té souvislosti by ale neměl zapadnout výrok Milana Knížáka, bývalého ředitele Národní galerie, který na adresu Fajta řekl: „Absolutně jsem s jeho stylem vedení nesouhlasil. Považoval jsem jeho chování za profesionálně pochybení. Tvrdě jsem vystupoval i proti ekonomické politice pana Fajta, která byla podle mě až zrůdná."

Ne, tohle jen tak neskončí...