Politolog Just o Zemanovi: Masaryk také ovlivňoval chod systému. Jen pozor, aby se to nezvrhlo v diktaturu!

Ozývají se tvrzení, že se se Zemanovým jednáním posunujeme k poloprezidentskému systému. Je tomu tak, nebo se jedná jen o přehnaná tvrzení? Existují v českém systému případné páky, jak tento posun systému zarazit, když parlamentní politické strany odmítají spolupracovat?

Tendence prezidenta posunout systém k poloprezidencialismu v jeho dosavadním jednání patrný je. Páky jsou, ale obávám se, že minimálně některé politické strany, ve snaze nepoštvat si hlavu státu proti sobě, se k nim příliš nebudou mít. Již jsem ale zaznamenal návrh na novelu Ústavy, jejímž cílem by mělo být jisté oslabení prezidenta, což je jedna z cest, jak prezidenta svázat. Obecně ale není úplně šťastné řešit každý aktuálně vzniklý problém novelou Ústavy.

Mohl byste jako politolog vysvětlit našim čtenářům, v čem by byl vlastně tento posun pro naši demokracii špatný?

Poloprezidentský režim není sám o sobě špatný režim, ale musí mít oporu v Ústavě, musí být funkční a politická scéna musí být dostatečně vyzrálá a umět v něm fungovat tak, aby systém nebyl nestabilizující, ale naopak stabilizující. Poloprezidentský systém vedle sebe staví dva silné představitele exekutivy – prezidenta a premiéra. Každý z nich je vybaven vlastními silnými pravomocemi, každý ale zároveň čerpá legitimitu odjinud. Prezident je volen přímo lidmi, premiér a vláda jsou závislí na parlamentu. Stabilita systému je tak závislá především na vztazích mezi prezidentem a premiérem (a za ním stojící parlamentní většinou). Taková situace může vést k mnoha konfliktům, zejména jsou-li prezidentská a vládní většina odlišná. Příkladem nestabilního poloprezidentského systému může být tzv. Výmarská republika (Německo v letech 1919-1933), kde nakonec i podoba politického systému a chování jednotlivých aktérů byly jedním (zdaleka ne však jediným) z faktorů krize německé politiky a nástupu Adolfa Hitlera k moci. Ani v Polsku v první polovině 90. let nevedl režim se silným prezidentem k posílení stability a spíš přinášel konflikty mezi prezidentem a vládou.

Je to poprvé v české či československé historii, co můžeme sledovat posilování pravomocí hlavy státu?

Postavení hlavy státu je u nás již od dob tzv. první republiky velmi silné. A to i přesto, že jsme se z hlediska ústavního vymezení vládního systému vždy pohybovaly v mezích parlamentního režimu. Sílu úřadu dodal už T. G. Masaryk, který využíval svého neformálního vlivu k ovlivňování každodenního chodu české politiky mnohem více, než jen v oblastech vymezených mu Ústavou. I Masaryk měl tendenci posilovat svůj vliv například na politické strany či na sestavování vlád. V době komunismu byl úřad prezidenta i nadále zachován (na rozdíl od většiny ostatních zemí východního bloku), ale jeho faktická síla se neodvíjela od Ústavy, ale od faktu, zda byl nebo nebyl souběžně s funkcí prezidenta i prvním (později generálním) tajemníkem KSČ, což byla v praxi mnohem silnější pozice než pozice prezidenta. Po roce 1989 se pak navázalo na období první republiky s prezidenty, byť nepřímo volenými, kteří nechtěli zůstávat svázáni ústavním vymezením svých úřadů a snažili se být silnými hráči v politickém systému.

Porušil podle Vás prezident Miloš Zeman ústavu tím, že jmenoval vládu Jiřího Rusnoka, přestože mají strany bývalé vládní koalice stojedničku?

Ústavu jako takovou neporušil, protože ta mu nepřikazuje, koho musí jmenovat premiérem. Zajisté ale porušil základní mechanismus, na němž stojí každý parlamentní režim, a sice že vláda vychází z většiny v zákonodárném sboru. Jím jmenovaná vláda nevzešla z jednání mezi stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně a až po svém jmenování začíná sondovat, kdo a za jakých podmínek ji podpoří. Takže je otázka, zda prezidentův krok nakonec povede nebo nepovede k vyřešení politické krize.

Je na čase zpřesnit Ústavu ČR ohledně nejasných pravomocí prezidenta?

Jak jsem uvedl výše, není úplně ideální měnit Ústavu příliš často. Navíc si myslím, že hlavním problémem není rozsah či výčet prezidentských pravomocí, ale přístup držitele úřadu k nim. A teď nemyslím jen současného prezidenta, určité nestandardní kroky jsme viděli i u minulých prezidentů. Je pravda, že i tehdy byly tendence řešit nějaký aktuální problém změnou Ústavy. Například po tzv. sarajevském atentátu, který vedl k pádu vlády Václava Klause a nástupu vlády Josefa Tošovského, ODS uvažovala o novele Ústavy, která by prezidentovi znemožnila jmenovat premiérem kohokoli. Strany měly být podle tehdejších úvah oslovovány podle výsledků voleb, tedy vítězná strana měla získat první pokus na sestavení vlády, druhá strana v pořadí měla mít právo na druhý pokus.

Velmi častá je dnes kritika zavedení přímé volby prezidenta. Jaká negativa a pozitiva spatřujete v tomto rozhodnutí zavést přímou volbu?

Pozitiva v podstatě nevidím žádná, kromě toho, že se neopakovala situace, které jsme byli svědky v přímém přenosu v roce 2008 a která rozhodně měla daleko k důstojnému průběhu volby hlavy státu. Za jedno z hlavních negativ zavedení přímé volby je obecně považováno vychýlení systému ve prospěch prezidenta, přestože se ústavně jedná o režim parlamentní. Na druhou stranu si dokážu velmi živě představit, že i nepřímo zvolený prezident by mohl jednat tak, jako vidíme nyní u přímo voleného prezidenta. V tomto ohledu tedy nelze stoprocentně konstatovat, že nepřímo volený prezident by jednal jinak než prezident zvolený přímo. Opět je to spíše v lidech zastávajících ten úřad, než v systému jako takovém. Například Rakousko má ústavně silného, přímo voleného prezidenta, ale až na několik drobných výjimek se rakouští prezidenti neuchylovali k nějakému výraznému nadužívání svého úřadu a k vykonávání nějaké „prezidentské politiky". Na přímé volbě mě osobně trápí i polarizace, kterou volba vnáší do celé společnosti.

Měl by se podle Vás v něčem změnit český politický systém? Jako například zavedením většinového volebního systému ve volbách do Poslanecké sněmovny?

Pokud už by se tedy Ústava pro nějaké změny otevírala, tak bych na prvním místě před všemi jinými změnami navrhoval zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry. To je v parlamentním systému jeden z klíčových stabilizačních prvků a nalezneme jej vedle Německa či Španělska i u některých postkomunistických zemí (Maďarsko, Polsko, Slovinsko). Vrátil bych rovněž nepřímou volbu prezidenta, ale ne do té původní podoby. Navrhoval bych zapojení i jiných struktur, než jen obou komor Parlamentu, jak tomu bylo ještě v roce 2008. Dokázal bych si představit rozšíření volitelského kolegia například o zástupce krajů. Tím by vzniklo větší těleso, které by nebylo snadno ovlivnitelné. Pokud jde o volební systém, pak bohužel neexistuje ideální typ, který by vyřešil všechny problémy, s nimiž se česká politika potýká. Každý typ má svá pozitiva a negativa. Osobně jsem příznivcem dvoukolového většinového systému, který známe ze senátních voleb, případně australského systému alternativního hlasování, který má ale tu nevýhodu, že je pro voliče poněkud nepřehledný.

PhDr. Petr Just, Ph.D. je uznávaný český politolog. V současné době je prorektorem pro studijní záležitosti na Metropolitní univerzitě Praha a přednáší na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Vede přednášky tematicky zaměřené především na komparaci politických systému zemí střední a východní Evropy. Je častým hostem studia ČT24.