Změna: Demagog.cz proklepl Moravce. Jak moderátor dopadl?

„Ten (Schwarzenberg) totiž odmítal poslat na ambasádu do Moskvy europoslance KSČM Vladimíra Remka a na ambasádu do Bratislavy manželku bývalého prezidenta Václava Klause Livii."

Spor ministra zahraničí Karla Schwarzenberga s prezidentem Milošem Zemanem o některé velvyslanecké posty skutečně zablokoval na nějaký čas jmenování nových ambasadorů. K prezidentovým nominantům patřila Livia Klausová na post v Bratislavě a Vladimír Remek na post v Moskvě. Zejména s bývalou první dámou však Karel Schwarzenberg ostře nesouhlasil, hlavně kvůli tomu, že se nejedná o profesionální diplomatku, nabídku pak považoval za odměnu za podporu v kampani.

Oproti tomu bývalého kosmonauta Remka výslovně neodmítnul. Již v únoru minulého roku Česká televize uvádí, že Schwarzenberg "neprotestuje proti dosazení europoslance za KSČM Vladimíra Remka na post ruského velvyslance." Naopak vymezil se proti jmenování Jana Fischera ambasadorem.

Neshody ohledně jmenování balíku velvyslanců dále pokračovaly několik měsíců, kdy Schwarzenberg sice tvrdil, že jde o kompetenční spor a že má pro post v Moskvě lepšího kandidáta, již předtím ale například v rozhovoru pro Právo z 6. dubna 2013 připustil, že by se s Remkem v Rusku dokázal smířit, pokud by to vedlo k odblokování dalších nominací, jedním z jeho nominantů pak měl být Alexandr Vondra na post velvyslance v Izraeli:

* Jak se díváte na návrh prezidenta, aby byl Vladimír Remek jmenován velvyslancem v Moskvě?

Uvidíme, jestli u pana prezidenta pokročí jmenování velvyslanců.

* S ním byste neměl problém, když je to zástupce europoslanec za KSČM?

Je to rozumný člověk, zná a má zkušenosti z Ruska. Mohu si to představit, ale uvidíme, jestli se pan prezident uvolí a schválí velvyslance. Pak navrhnu také Remka.

(Právo, Schwarzenberg: Musím se ozvat, když se Zeman pokouší zavádět moresy prezidentského systému, 6. 4. 2013)

Spor ukončil až pád vlády Petra Nečase, prezidentem jmenovaná úřednická vláda v čele s Jiřím Rusnokem oba nominanty schválila a Livia Klausová se pak v prosinci ujala své funkce, Vladimír Remek se pak formálně velvyslancem stal v lednu.

Z výše uvedeného však vyplývá, že odmítnutí Karla Schwarzenberga se týkalo spíše Livie Klausové, v případě jmenování Vladimíra Remka byl tehdejší ministr zahraničí ochoten ustoupit od nutnosti jmenování kariérních diplomatů do velvyslaneckých pozic a o jeho vyslání do Ruska s prezidentem jednat. Kvůli této odlišnosti obou případů hodnotíme výrok Václava Moravce jako zavádějící.

„Počkejte (...) toto je věc, která je veřejně, veřejně známá, protože Jindřich Forejt ani nemá vysokou, vysokou školu dostudovanou."

Podle dostupných zdrojů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ředitel hradního protokolu Jindřich Forejt se prokazoval, že má vystudované dvě vysoké školy — Právnickou fakultu UK a mnichovské Ludwig-Maxmilians Universität.

Právnickou fakultu na naší nejstarší univerzitě skutečně studoval, ale pouze 2 roky a studia zanechal. Mluvčí mnichovské vysoké školy uvedla, že Forejt ke studiu nebyl ani připuštěn.

Forejt, který pracuje také jako lektor etikety v agentuře Aktuální paragrafy používal titul JUDr. V současnosti v referencích lektorů agentury Forejt již tento titul postrádá.

„No právě, čím víc se jakákoliv olympiáda prohlašuje za apolitickou, tak tím víc je spojena s politikou."

Výrok nelze pomocí analýzy dostupných dat zcela ověřit. Nicméně základní myšlenka týkající se propojenosti politiky a olympijských her poukazuje na nemožnost uspořádání olympijských her, které by se mohly zcela oprostit od politických událostí.

Následující informace se týkají nejznámějších olympijských her v historii, které byly politickými událostmi velmi ovlivněny.

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou považovány za první hry, které byly zneužity pro politickou propagaci Hitlerova nacistického Německa. Nicméně již například na olympijských hrách v roce 1920 nebo 1924 se projevila silná propojenost her s politickou situací, kdy Německo nebylo opětovně pozváno na olympiádu.

Jednou z významných osob, které prosazovali ideu „politika do sportu nepatří" byl předsedou amerického olympijského výboru Avery Brundage, který do tohoto úřadu nastoupil v roce 1929.

Přesto i následující olympijské hry často nesly odraz politické situaci a událostí v jednotlivých zemí.

Příkladem může být olympiáda v Melbourne v roce 1956 známá svým zápasem vodního póla mezi Maďarskem a SSSR často přezdívaným také Melbournská krvavá lázeň.

Na olympijských hrách v roce 1964 byla vyloučena Jižní Afrika kvůli apertheidu a nebyla pozvána až do roku 1992.

K další významné politické demonstraci, ke které došlo na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, patřilo gesto zdvižené pěsti amerických atletů, kteří tak protestovali proti diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.

Ve výčtu všech Olympijských her, do nichž zasáhla politika, figuruje jako nejtragičtější Mnichov 1972, ve kterých se silně odrazil izraelsko-palestinský konflikt. Během tzv. mnichovského masakru bylo palestinskými teroristy zavražděno celkem 11 sportovců izraelské olympijské výpravy.

Olympijské hry v roce 1980 v Moskvě bojkotovalo USA a řada dalších zemí na protest invaze Sovětského svazu do Afghánistánu. Některé státy, které se účastnily her, daly najevo svůj nesouhlas alespoň tím, že nastupovali pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země.

Následné hry, které se uskutečnily v roce 1984 v Los Angeles lze označit jako „Moskva vrací úder". SSSR odmítlo svou účast na hrách a následně se připojila většina jeho satelitů, včetně Československa.

Mezi jedny z posledních her, které vyvolaly ostré diskuze, patří olympijské hry v Pekingu v roce 2008. K výrazným odpůrcům patřily především nevládní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders a další. Prohlašovaly, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her a Olympijskou chartou. V Olympijské chartě se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti", jenž může být tedy stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky."

I letošní olympijské hry v Soči nelze označit za „apolitické", přestože o tento charakter stále usilují představitelé MOV. Hry bojkotuje řada světových osobností, mimo jiné i německý prezident Joachim Gauck nebo jeho francouzský protějšek François Hollande, v reakci na porušování lidských práv v zemi i zákon, který zakazuje propagaci homosexuality.

Prezident Miloš Zeman se olympiády rozhodl účastnit s tím, že ji považuje za sportovní, nikoli politický podnik. Dále uvedl: „ Nedělejme z olympiády politickou záležitost. Snažme se, aby se výhrady vůči porušování lidských práv říkaly při politických jednáních a aby se těmito výhradami nerušila sportovní soutěž, která by měla být pokud možno apolitická."

„To je jedna věc (ekonomická diplomacie), která je důležitá i právě v souvislosti s Ruskem, protože prezident Miloš Zeman v rámci svých dvoustranných jednání v Rusku jedná i o energetické politice. Je to právě dostavba jaderné elektrárny Temelín a ruský zájem, který projevil Vladimir Putin při jmenování Vladimíra Remka českým, novým českým velvyslancem v Moskvě."

S ohledem na veřejné komentáře prezidentů ČR a Ruska hodnotíme výrok jako pravdivý.

Prezident Zeman skutečně vyzývá ke vzájemnému zvyšování investic, a to i v energetické politice, zejména dostavby jaderné elektrárny Temelín.

K tomu se přiklání také ruský prezident Putin, který se při jmenování Vladimíra Remka velvyslance v Rusku vyjádřil takto: „Počítáme s důslednou realizací společných projektů v energetice, včetně jaderné, jakož i v humanitární a kulturní oblasti."

Při události probíhajících olympijských her v Soči prezident Zeman jedná i se svým čínským protějškem o energetické politice a absolvuje i jiné bilaterární jednání právě o hospodářství a energetice.