Samková otevřeně o Romech a sociálním vyloučení

Podle nedávných průzkumů agentury STEM považuje více než tři čtvrtiny českých občanů počet cizinců u nás za příliš vysoký a myslí si, že berou našim lidem práci. Ačkoli vy sama bojujete za zákaz imigrace, Vaše názory na tuto problematiku vyvolaly u široké veřejnosti vlnu nesouhlasu. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že je otázka, co je ta „široká veřejnost". Nemělo by se spíše hovořit o „široké pražské kavárně"? V současné době jezdím v rámci volební kampaně po Čechách i Moravě a mluvím z tak zvanými „obyčejnými lidmi". Jsem díky mé profesi v kontaktu se skutečnými problémy, přesto žasnu, jak jsou naši intelektuálové odtrženi od reality všedního dne. Pokud budete denně mluvit právě s těmi obyčejnými a ne určitou skupinou vybrané veřejnosti pochopíte, že opravdové problémy jsou skutečně někde jinde.

Z jakých důvodu byste chtěla zastavit imigraci do zemí Evropské unie?

Jsem si vědoma toho, že otázka nelegální imigrace je typickým rozporem mezi tak zvanými malými a velkými dějinami. Velké dějiny ukazují megatrendy. Zde na příklad je zřejmé, jak příliv přistěhovalců mění zemi, do které se přistěhují. Podívejme se například na příklady z Německa, Francie, Holandska a dalších takto postižených zemí. Na druhé straně je zde v rámci „malých dějin" soucit s obyčejným člověkem – běžencem, který pochopitelně také trpí a má touhu – oprávněnou touhu – po lepším životě. Řešením ale není stěhování národů ze světadílu do světadílu. Toho lze dosáhnout pouze řešením globálních problémů na globální úrovni – zlepšováním životní úrovně všech tam, kde je jejich domov. Pro to může Evropa paradoxně udělat mnohem víc, pakliže si zachová svou integritu a stane se znova tím inovátorem a studnicí nápadů, kterou byla po několik posledních staletí.

Během své politické angažovanosti jste vystřídala celou řadu stran, např. ODS nebo TOP 09. Proč jste nakonec kývla na nabídku Tomia Okamury a stala se vedoucí kandidátky do eurovoleb za Úsvit?

Inu, zapomněl jste ještě na Romskou občanskou iniciativu a Občanské fórum, abychom byli úplně korektní. Můj problém spočívá v tom, že i když moje politické a osobní názory zůstávají stejné, maximálně se rozvíjí do stále sofistikovanějších poloh, tak ty politické strany mi vždy odpochodovaly někam, kam jsem je nemohla následovat. Mne nesmírně popuzuje ona intelektuální a snobská nadřazenost, nafoukanost, která je pro mne horší než neznalost či neprofesionalita. Když pan Kalousek zfackoval mladého muže v podloubí Poslanecké sněmovny, otřásla jsem se hrůzou. Když pan Schwarzenberg si přizval coby partnerku na kulturní akci sledovanou celým národem dívku pochybné pověsti ve věku své potenciální vnučky, ač je sám ženat a předsedou údajně konzervativní strany, bylo to pro mne více, než jsme mohla snést. Povšimněte si prosím, že jsem byla schopna se překlenout přes politická pochybení TOP09, na př. osobu a kauzy spojené s panem Drábkem jsem skutečně nesla těžce, ale vím, že taková je politika a ne vždy se vše povede. Co je ale pro mne nepřijatelné, je grandiózní rozpor mezi slovy a činy, který je již mezi aktéry české politické scény standardem. Přes ten se přenést neumím. Jsem si vědoma toho, že předseda Úsvitu, pan Okamura, se vyjádřil v řadě případů ne zcela vhodně či neobratně, také ledasco neobratně udělal, ale pořád jsem přesvědčena, že u něj a u Úsvitu je ten rozpor slov a činů nejmenší – pakliže vůbec je. Opravdovost – to je jediný požadavek, který mám na sebe i na druhé. Proto je moje místo v Úsvitu a jsme poctěna, že mohu vést jeho kandidátku.

Před několika lety jste obhajovala útočníky v případu „mačetového" útoku v Novém Boru, jste rovněž autorkou publikace o Romech, část veřejnosti ve Vás i přesto vidí rasistku. Jak to tedy doopravdy je?

Po dvaceti letech, kdy mi bylo nadáváno do cikánofilů, černých hub a dalších oslovení, která jsou nereprodukovatelná, ale jejichž společným jmenovatelem je moje sepjetí s problematikou Romů, ze dne na den, z hodiny na hodinu, jsem byla pasována na xenofoba, rasistu, nacistu.... to mne přesvědčilo o tom, že vůbec nejde o moje činy. Moje činy jsou stále stejné. Vycházejí z minimálně 22 let setrvávající zásadní kritice vůči politice státu v otázce Romů. Tato politika, které nyní dává ministr Dienstbier korunu, je naprosto chybná. Proto jsem také byla po celou tu dobu upřímně nenáviděna a ostrakizována všemi těmi nevládními neziskovými organizacemi, které se o Romy tak zvaně „starají". Protože jsem ale stále „jela svou stopu", nemohly tyto subjekty nic říci – já jsem ta, kdo měl výsledky u soudů, v obhajování lidských práv, a to v míře neporovnatelně větší, než celé jejich specializované týmy. A to na své náklady a dle svého vlastního rozhodnutí, tedy bez možnosti kontroly zvenčí. Ta nemožnost kontroly, to, že já jsme nepobírala žádné granty, o které by mne bylo možno připravit, to řadu lidí dovádělo k absolutnímu vzteku. Navíc jsem setrvale poukazovala na nefunkčnost navrhovaných a realizovaných řešení, na zoufale zápornou bilanci Agentury pro sociální začleňování a na totální neekonomičnost vynakládaných prostředků. To se nikomu z těch, kdo tak pečlivě každoročně vypisovali žádosti o granty, nelíbilo.

Když jsem se přidala k hnutí Úsvit, kterému byla uměle přilepena nálepka rasistů a xenofobů, těmto mým do té doby tichým kritikům se náhle strašlivě ulevilo: Konečně jsem na druhém břehu! Konečně je možno do mne kopat a říkat, že jsem rasista, konečně již pro ně nejsem konkurence. Totiž, rozumějte, nikoliv konkurence v grantech: kdybych se byla připlazila a o nějaký požádala, zaručeně bych jej byla dostala – konečně, takové nepřímé nabídky mi byly zprostředkovány. Jedná se v konkurenci ve výsledcích. Moje knížka „Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů" je zcela zásadní publikací, která sklízí celosvětově úspěch. Ovšem vydala jsem si ji já sama. Do angličtiny jsem si ji nechala přeložit já sama – za své peníze. No není to k vzteku, že se tady šíří diverzní literatura a etnobyznys tomu nemůže zabránit žádným korumpováním granty? Samozřejmě, že svoje názory neměním a ani nezměním: jde mi totiž o spravedlnost, a to jak pro Romy, tak pro Čechy. Spravedlnost je totiž nedělitelným veřejným statkem – buď platí vůči všem, nebo vůči nikomu.

Ve svých knihách se zabýváte sociální situací českých rodin a sama jste matkou, jak hodnotíte současný stav české sociální péče, co se rodin s dětmi a seniorů týče?

Asi budu jen opakovat, když řeknu, že rodina je v krizi. Hlavně vztahy jsou však v krizi, a to nejen rodinné. Ovšem stát na tom také desetiletí usilovně pracoval a udělal vše pro to, aby tomu tak bylo. Této destrukci vztahů také přizpůsobil celou školskou výuku, kterou zahltil množstvím „vědy", která nejenomže je neužitečná pro naprostou většinu populace, ale především zabraňuje dětem ve vzdělávání v těch směrech, které jsou naprosto nutné. Nedávno jsem nahlédla do učebnice chemie své dcery - je v kvartě osmiletého gymnázia, tedy v 9. třídě - a byla jsem naprosto zděšena o rozsahem požadovaného učiva. Kolik z vás, prosím pěkně, bude potřebovat vědomosti o sloučeninách nitrátů? Možná tak jedno procento? A teď mi řekněte, kolik z vás bude potřebovat zásadní vědomosti z pedagogiky. Prakticky všichni, protože prakticky všichni budou mít děti nebo s dětmi přijdou do úzkého kontaktu. Chemie se na základní škole učí tři roky a pedagogika? Možná pár hodin v rámci občanské výchovy, což je absolutně nedostatečné.

Stejně tak prakticky všichni procházíme vztahy – o psychologii se ale absolvent základní školy nedozví prakticky nic – zato umí spočítat nakloněnou rovinu a zná spalovací motory. Naše školství představuje spíše přípravu na soutěž „Chcete být milionářem", ale důsledkem tohoto způsobu výuky je - kromě toho že naprostá většina dětí školu svorně nenávidí – rozpad rodinných vztahů. To je ostudné – a ještě navíc nefunkční, nehospodárné a z dlouhodobého hlediska ekonomicky sebezničující. Tato situace se pak odráží v různých zrcadlech: v situaci rodin s malými dětmi, péči o postižené, staré, dlouhodobě a terminálně nemocné.... stačí si vybrat. Zrcadla jsou různá, odraz v nich je v každém stejně odporný.

Co byste ráda změnila, pokud ve volbách do Evropského parlamentu uspějete?

Chtěla bych se zaměřit na dvě oblasti: lidská práva, která jsou v současné době zcela zaměněna za lidskoprávní aktivismus a rozchvacování grantů, přičemž úhelný kámen této problematiky – totiž hledání spravedlnosti byl už dávno pohřben v nějaké africké písečné duně a není o něj zájem. Druhým okruhem mého zájmu je fungování Evropského parlamentu dovnitř. Odmítám stěhování z Bruselu do Štrasburku a veřejně tímto obviňuji Francii, že na úkor všech ostatních států si jen hrabe hlínu k sobě. Z toho, co o fungování EP vím, mi naskakuje husí kůže nad tou nehospodárností a – mohu-li to tak nazvat – vnitřním obžerstvím. Vodu kázat a pít víno, na to jsem vskutku alergická. S potěšením bych jako první krok navrhla revizi všech smluv, které má Evropský parlament dlouhodobě uzavřeny. Už se těším na všechny ty IT dodávky, smlouvy o výměně žárovek, dohody o úklidových pracích a dodávkách toaletních papírů. Co se ekonomiky týká, jsem normální hospodyňka a tady mne nikdo neoblafne a nikdo mi nebude tvrdit, že na toto nemám „ekonomické vzdělání".

A pokud neuspějete?

To, co vždycky: pracovat ve své advokátní kanceláři a vydělávat si na živobytí.