Den válečných veteránů dojal i vojáky, ztrátu kamarádů nesou těžce. Přeji si, aby už další kříže nepřibývaly, říká Černochová

Jako by se na chvíli zcela zastavil čas. V okolí kostela svaté Ludmily na pražském náměstí Míru se rozhostilo ticho, které narušovaly jen fotografické spouště, aby zachytily dojemný moment, kdy starostka Městské části Prahy 2 a poslankyně Jana Černochová společně s dosluhujícím ministrem obrany Lubomírem Metnarem (za ANO) vstoupili do Křížového háje. Na travnaté ploše bylo zapíchnuto třicet křížů, které symbolizují zmařený život devětadvaceti vojáků a jedné vojákyně.

Pilot, který odmítl Zemana, se dočkal Davidovy hvězdy

Oba politici na pietním místě vzdali hold padlým hrdinům. Jen s vypětím všech sil přemáhali slzy a bylo na nich vidět, že zemřelým věnují tichou modlitbu, při které by byli nejraději sami. „Loni jsem si na Den válečných veteránů 11. listopadu říkala, aby už nepřibyl další kříž. Bohužel hned následující den na pozorovací misi zahynula po pádu vrtulníku na egyptském Sinajském poloostrově Michaela Tichá. Stala se jedinou ženou, která se nevrátila ke svým blízkým. Proto si přeji, aby v následujícím roce počet křížů zůstal stejný,“ pravila zlomeným hlasem pro EuroZprávy.cz Jana Černochová, kandidátka na ministryni obrany.

„Všichni naši vojáci i padlí hrdinové prokázali, že jsou spolehlivými a odvážnými spojenci. Dnešek představuje úctu k lidskému životu,“ měl jasno dosluhující šéf resortu obrany Lubomír Metnar. Černochová zdůraznila, že Armáda České republiky není vidět jen při misích. „Veřejnosti hodně pomáhá i v koronavirové pandemii, která zde trvá už dva roky. Vojáci byli také hodně vidět při odklízení škod na jižní Moravě, kterou se prohnalo tornádo.“

Obdiv čišel i z vojenského kaplana Davida Tomčíka. „Služba v armádě je o sebeobětování i dobrovolného vzdání se svobody.“ Citlivě 11. listopad vnímal i náčelník Generálního štábu Armády České republiky Aleš Opata. „Jedná se o největší svátek armády, kdy se na chvíli může zastavit a vzpomenout nejen na statečné veterány z obou světových válek, ale vzdát hold i všem českým vojákům, kteří se nemohli z misí vrátit ke svým blízkým. Je dobře, že si tento den pravidelně už dvacet let připomínáme a zařadili jsme se tak mezi západní demokratické společnosti, které veterány ctí.“ Kdo chtěl hrdiny uctít v soukromí, zašel do tichého koutku, kde byla vyvěšena Modlitba za padlé a zemřelé.

Na veteránské hrdiny se nezapomíná ani v současnosti. Pozůstalé rodiny zabezpečuje Armáda České republiky a různé fondy, o navrátilce se stará Odbor péče o válečné veterány, který řídí Pavel Kugler. „V naší gesci máme velmi široké věkové spektrum. Pomáháme vojákům od pětatřiceti let až po seniory starších osmdesáti let. Čas velmi letí. Musíme si uvědomit, že v Perském zálivu byli i padesátnici, kterým je nyní přes osmdesát.“ Vysloužilci se na odbor mohou obrátit se zdravotní péčí. „Zajišťujeme jim například lázně, ale i pobyt v sociálních domech. Ale také jim dokážeme obstarat lístky na různé kulturní akce jako je návštěva muzeí.“ Současných vojáků, kteří prošli misemi, je 15 700. Kugler si posteskl, že veteránů z druhé světové války ubývá. „Už jich je jen 187 a přitom to není tak dávno, když jsme se ještě bavili o tisícovce pamětníků. Čas bohužel nejde zastavit a počet se bude i nadále tenčit.“

V Křížovém háji se objevila i Davidova hvězda, která byla věnována válečnému veteránovi z druhé světové války Tomáši Lomovi, který v barvách RAF bojoval ve 311. bombardovací peruti. Pilot se vždy hlásil k židovskému národu. „Bohužel nás letos v červnu v šestadevadesáti letech opustil. Dnes nám tady i jako čestný občan Prahy 2 moc chybí, protože každý rok byl na Dvojce přítomen připomínce Dne válečných veteránů,“ připomněla Černochová. Lom, který zažil na palubě stroje explozi bomby a přesto zvládl s poškozeným letadlem přistát, na sebe upoutal pozornost i loni na podzim, kdy prezidentu Miloši Zemanovi vrátil pamětní list k výročí 75. výročí ukončení druhé světové války. Veterán svůj krok tehdy odůvodnil tím, že se podle něj hlava státu chová vlastizrádně, když „podlézá Číně a Rusku.“

Vlčí mák se stal symbolem, vznikl z bolesti

Den válečných veteránů se každoročně od roku 1919 připomíná 11. listopadu na počest ukončení I. světové války. Ve válečném konfliktu zahynulo téměř deset milionů vojáků a 8,5 milionu civilistů. Spor postihl 38 států. K jednání o příměří mezi Německem a Dohodou se 11. listopadu 1918 v železničním vagonu v lese na stanici Rethondes u Compiegne sešly delegace vedené německým státním tajemníkem Matthiasem Erzbergerem a francouzským vrchním velitelem maršálem Ferdinandem Fochem. Ráno v 5:05 hodin byl podepsán dokument, který stanovil, že od 11:00 hodin 11. listopadu 1918 zavládne na frontách příměří.

Smlouva znamenala pro Německo územní ztráty, odebrání kolonií, dočasné obsazení Porýní, zákaz spojení s Rakouskem, přísná vojenská omezení a vysoké reparace. Válka, která trvala čtyři a čtvrt roku, vypukla 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko, podporované Německem, vyhlásilo válku Srbsku. Záminkou se stal atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d'Este v bosenské metropoli Sarajevu. „Jsem ráda, že občané Městské části Prahy 2 nevnímají 11. listopad jen jako den svatého Martina, který je spojen s gastronomickými zážitky a pitím vína. Stále častěji jej za sedm let, kdy Den válečných veteránů pořádáme, berou jako možnost, kdy mohou všem hrdinům z I. a II. světové i současným vojákům v bojových misích vzdát hold,“ pochvalovala si poslankyně ODS a bývalá předsedkyně sněmovního výboru pro obranu Jana Černochová.

Symbolem 11. listopadu, vzpomínky na válečné veterány a padlé vojáky, se stal červený vlčí mák, a to podle básně Na polích flanderských od kanadského poválečného lékaře Johna McCrae. Ačkoliv byl vojenským chirurgem, na útrapy a bolest raněných vojáků si nemohl zvyknout. Svůj žal mírnil psaním básní. Zvláště se ho dotkla smrt přítele a bývalého žáka poručíka Alexise Helmera. Očitý svědek seržant Cyril Allison popsal, že toho rána, kdy vál jemný východní vítr, se vlčí máky mezi hroby jakoby vlnily. John McCrae svou bolest vepsal do básně, ale papírek s ní zahodil. Kolemjdoucí důstojník jej však zvedl a poslal do Anglie. Časopis Punch publikoval báseň 8. prosince 1915.

Tradice nošení vlčího máku se John McCrae nedožil, padl před koncem války. „Ten je krásný, já ho moc chci. A mami, kup ho také bráchovi,“ žadonil u stánku malý chlapec. Maminka vzala tři máky s trikolórou a podpořila tak padlé válečné veterány. „Filípku, moc ti sluší,“ řekla matka, když ho potomkovi připínala na bundu. Malý hoch se ale záhy už dral k zdravotnickým vojenským vozům, které ho uhranuly.

Valo: V Zálivu jsme nebyli na misi, ale ve válce

Centrem pozornosti se ale v pošmourném odpoledni stal plukovník ve výslužbě Ján Valo, velitel československého protichemického praporu v operaci Pouštní štít a Pouštní bouře. Čechoslováci před třiceti lety sehráli klíčovou roli ve válce v Perském zálivu, kdy byl v lednu roku 1991 Irákem napaden Kuvajt. „Vždy mně vadí, když někdo o našem útvaru mluví jako o nějaké misi. My jsme v žádné nebyli, rovnou jsme se s kluky ocitli ve válce, a to hned v prvním sledu. Jednalo se o největší konflikt po skončení druhé světové války a my v něm byli velmi platní,“ řekl exkluzivně pro EuroZprávy.cz Valo, jehož velmi trápí, že se v Perském zálivu nešťastnou náhodou zastřelil Petr Šimonka, který je jednou ze třiceti obětí.

 Na Dni válečných veteránů vzpomněl, jak se na československou protichemickou jednotku dívali Američané s nedůvěrou. „Považovali nás za komunisty, protože v lednu 1991 bylo ještě Československo součástí Varšavské smlouvy. Dokonce nám naznačovali, že nejsme jejich spojenci, ale nepřátelé z druhé strany. Záhy jsme je ale přesvědčili, jací jsme experti a že jsme pro ně strategickým partnerem.“ Brzy jim Američané začali věřit. „A to tak, že když se jeden americký velitel dostal do potíží, tak se neváhal na nás obrátit, abychom mu pomohli.“

Vala dodnes nesmírně mrzí, že armáda nevyužila nabídek Saúdské Arábie, z nichž by celá země ještě nyní ekonomicky profitovala. „Když i Saúdové poznali, jak jsou kluci šikovní, tak nám nabízeli, abychom v Rijádu vystavěli protichemické středisko. Bohužel vedení tehdejší armády na nabídku nereagovalo, a tak po ní doslova skočili Němci a dodnes z ní těží. Nyní bychom už takový zájem neignorovali,“ mínil třiaosmdesátiletý muž, který při Dni válečných veteránů obdržel od Poslanecké sněmovny, konkrétně výboru pro obranu, ocenění za statečnost.

Valo se při setkání se zpravodajským webem EuroZprávy.cz pozastavil nad lidmi, kteří tvrdí, že všichni vojáci na zahraničních misí jsou obyčejní vojáci, kterým jde jen o peníze. „Jedná se o naprostou hloupost. Když jde voják do války anebo mise, tak jediné co může nabídnout, je jeho život. V té chvíli na žádné peníze nemyslí, a to mně věřte. Je to naprosto scestné tvrzení, které se nezakládá na pravdě,“ rozohnil se a aby si spravil náladu spěchal si poslechnout zpívanou hymnu od dětí z mateřské školy ve Viničné ulici na Praze 2. „Dětičky nebyly vůbec nervózní, na akci se moc těšily a viditelně si ji užívaly. Napětí jsem naopak cítila já, měla jsem strach, aby nepopletly slova, ale vše zvládly s přehledem, jsem na ně hrdá,“ těšilo ředitelku Hanu Tomáškovou.

Mobilní kuchyň peče i sladkost pro Američany

Zatímco děti obdivovaly vystavenou bojovou i záchrannou  techniku, vojáci ochotně přijali pozvání na čerstvě uvařený guláš z mobilní polní kuchyně. „Není nic horšího než hladový voják,“ ozvalo se z davu. Mezi vojenské kuchaře zavítala i Jana Černochová s ministrem obrany Lubomírem Metnarem. „A vaří se tady jídlo déle než na běžné plotně,“ vyzvídala starostka, která si při návštěvě nejmodernější mobilní polní kuchyně vzpomněla, jak ji na začátku týdne jeden bývalý voják v hodnosti majora napsal, aby zůstala u plotny a ponechala řízení ministerstva obrany mužům. „Já bych tady v polní kuchyni klidně vařila a vydávala jídlo. Je krásná a alespoň bych si zpestřila den,“ reagovala Černochová na kritiku vojáka, který ji nazval svazačkou, soudružkou a husičkou. Naopak na ministerstvu obrany by ji rád viděl Ján Valo. „Víte, ženy mají zvláštní dar urovnávat konflikty a zdobí je i nadhled. Paní Černochová je navíc i odborně na úrovni,“ ocenil její kvality.

Personál moderní mobilní polní kuchyně se vzácným hostům pochlubil upečením sladkého makovníku. „Ten jsme skutečně pekli tady,“ zdůrazňoval vojenský kuchař. „No jo makovník, po něm se mohou na misích doslova utlouci Američané,“ připomněla Černochová a jala se ho ihned ochutnat. Dosluhující šéf resortu Lubomír Metnar zamířil ochutnat hranolky. „Nedávejte mně, prosím, žádnou velkou porci, chci jen na chuť,“ požádal a vzápětí celému okolí ohlásil, jak jsou výborné. „A makovník se také moc povedl,“ pochválila kuchaře Jana Černochová.

Bývalí vojenští záklaďáci mobilní polní kuchyň obdivovali. „To snad není ani pravda, že jsme kdysi sekali polínka, abychom měli v polní kuchyni oheň, a tady mají vše na kabely,“ netajil se obdivem postarší muž, který při pohledu na přísné kuchaře dodal, že by jim asi už nyní nedovolili udělat si jen tak řízky jako v době, kdy pán sloužil. „Tenkrát jsme po tancovačce s děvčaty měli vždy hlad a v deset večer jsme si usmažili řízky. Před provianťákem jsme vše vždy nějak zahráli do autu. Teď už v armádě jistě takový bordel nepanuje,“ podotkl.

Den válečných veteránů si na náměstí Míru vychutnával i vojenský nadšenec Jiří Fuksa, který měl na sobě uniformu legionáře. „Mrzí mě, že lidé v dnešní rychlé době na ně zapomínají. A přitom mají velký podíl na vzniku Československa. Bohužel Česká obec legionářská, která si letos připomněla sto let od založení, veřejnost příliš nezajímá. Pokaždé, když na sebe uniformu legionáře obléknu, zhostí se mě sváteční pocit,“ uvedl Fuksa, který nemohl ani letos 11. listopadu přijít bez ní. „Kdy jindy bych ji měl odít, než na Den válečných veteránů,“ řekl hrdě a v očích se mu objevily slzy dojetí.