RECENZE: Okupace jako špionážní thriller. Vlny heroizují odvahu Československého rozhlasu

Jiří Mádl se vedle známější herecké kariéry věnuje i režijní a scenáristické dráze. Během mladistvých hereckých úspěchů (Snowboarďáci, Rafťáci, Ro(c)k podvraťáků,...), kdy se stal takřka lokálním idolem náctiletých, se pokoušel dostat na FAMU. Scenáristiku jel nakonec studovat až později na New York Film Academy. Jako režisér debutoval rodinným Pojedem k moři (2014), jenž na zrcadlovku hravě zachycuje léto perspektivou malého chlapce. Navázal hřejivou komedií o nepravděpodobném přátelství Na střeše (2019). Své filmy si zároveň píše, v obou případech byl nominován na Českého lva za obě profese. Studium v Americe bylo pro jeho styl formativní. Jeho tvorba totiž silně čerpá z tradice hollywoodské kinematografie, především co se vycizelovaného formálního stylu a takřka akadamecké narativní struktury týče.

Mádl totiž spoléhá na pečlivou preprodukční přípravu, celý film si před natáčením poctivě nahrubo záběruje a do natáčení chodí s minimálním riskem. Jeho průpravu podtrhuje i covidová hříčka Miluju tě, Pucinko (2020), kde pro internetovou televizi MALL.TV rozehrává romanci mezi dvěma kartáčky. Vlny tak představují jasnou kariérní kontinuitu. Mádl dokáže plynule a efektivně skloubit pravidla hollywoodské kinematografie a lokální specifika. Tentokrát se ve svém dosavadně nejambicióznějším filmu rozhodl zmapovat v kinematografii nadužívané období roku 1968 v Československu, kdy k nám po nádechu svobody vpadla vojska Varšavské smlouvy a začala okupace. Události nahlíží perspektivou pracovníků Československého rozhlasu, konkrétně názorově odvážné redakce mezinárodního života, jejímž šéfredaktorem byl charismatický Milan Weiner (Stanislav Majer).

Snímek staví na základě skutečných osob, ve filmu se vedle Weinera objeví například Jiří Dienstbier (Vojtěch Kotek), Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová), případně Jan Petránek (Petr Lněnička). Jako diváci však do redakce přicházíme společně s mladým protagonistou Tomášem Havlíkem (Vojtěch Vodochodský), jenž trochu mimoděk získává v redakci práci technika. Jeho motivace je však zprvu jasná – zabezpečit rebelujícího mladšího bratra, kterého vychovává sám. Postupně se zamotává do sítě StB, milostného vztahu a vlastní morálky. Politický vývoj sledujeme od Novotného rezignace, přes rozpuk svobody slova, až po její rázné utnutí.

Dynamicky střižený snímek staví na stupňujícím a nezvolňujícím tempu. Zpřítomňuje hektický život redakce, která bojuje za objektivitu, fakta a tím pádem i lepší svět. Rodinný život ustupuje do ústraní, všichni jsou oddaní práci. Utužování vztahů či odpočinek se dějí mimo obraz, případně se i během toho řeší práce. Redaktoři jsou vykreslení jako plakátový hrdinové, studenti k nim vzhlíží, jsou nadějí pro svobodomyslné občany. Mádl je vědomě glorifikuje a zpřítomňuje skrze ně jasný morální kompas. Setkáváme se tak s psychologicky jasně definovanými postavami, jež sklouzávají k přílišné archetypálnosti. 

Druhá strana barikády je pak rozkreslena stejně jednolitě. Jen u ředitele Rozhlasu pak cítíme, že na sebe musí brát různorodé masky, aby svou redakci chránil. Jediný náznak ambivalence tak nacházíme právě v Havlíkovi, jehož zprvu jedinou prioritou je péče o bratra. Dynamika povahově odlišných bratrů je hnacím motorem emocionálního jádra intimních světů. Staví na povahových kontrastech, jež se postupně ovlivňují a doplňují. Havlík však v závěru prochází velmi schematickou a samoúčelně motivovanou proměnou.

Vlny neustále kličkují mezi snahou o historickou přesnost a ohýbáním faktů ve prospěch žánru. Rozpor nastává ve chvíli, kdy jakoby si tvůrci nemohli vybrat, kterým směrem se tedy chtějí vydat. Dva přístupy se navzájem vyrušují, nijak se nedoplňují. Fikční film nemá žádnou povinnost se podmiňovat realitě a právě ty sekvence, jež jsou čistou žánrovou podívanou, fungují nejlépe. Mádl několikrát historická fakta okleští, kolikrát je však nadbytečně zachycuje, kvůli čemuž pak drhne tempo. Takřka špionážní thriller, ačkoli tentokrát jsou pomyslní špioni těmi lovenými, vrcholí strhující závěrečnou sekvencí s propuknutím vojenské invaze. I díky skvěle vygradovanému a sugestivnímu finále si film diváky nakloní na svou stranu. A to do takové míry, že lze velmi snadno zapomenout předchozí rozpaky.

Výsostným jmenovatelem jsou totiž emoce. Emocím Mádl podmiňuje vše. Silný námět a gradující narativ doplňuje vytříbeně eklektická stylistika, vtahující pocit dodává mistrovská práce s prolínáním hraných pasáží a archivních záběrů. Plynulou návaznost umocňují asociativní střihy a zvukové můstky. Atmosféru doby dokresluje tehdejším reáliím věrná mizanscéna, aniž by fetišizovala dobové rekvizity. V tom nejlepším slova smyslu je film řemeslně vycizelovanou podívanou, jež možná až příliš okatě čerpá z příruček alá “Jak natočit dobrý film”, i přes určitou dávku mechaničnosti a strojenosti mu ale nelze upřít podmanivost, jelikož spolehlivě strhne.

Explicitní rovinou zdůrazňuje, jako moc je důležitá svoboda médií a veřejnoprávnost a jak těžké je zachovat si vlastní tvář a morální čistotu pod nátlakem tyranie. Dějinný výklad Vln je samozřejmě zjednodušující a drží se černobílého převyprávění, jež v současné kinematografii stále převažuje. Ústřední redakce je vyobrazena jako samostatný ostrov, o fungování celé instituce nedostáváme žádná vodítka, zahraniční redaktoři se zase věnují takřka jenom tuzemským událostem. Vidíme zkrátka jen to, co je důležité pro přímočarý narativ, s celkovým společenským koloritem si tvůrci nelámou hlavu. Z filmu sálá naivita, jež umí být půvabná a u hollywoodské kinematografie ji obvykle lehce přehlédneme. Ostatně i rozuzlení Na střeše bylo naivní. Jak již ale bylo zmíněno, vše slouží ke vzbuzení emocí. A je jen na vás, jestli se jim oddáte.

Vlny nejsou převratným dílem, jež by o tuzemských dějinách pojednávalo originálně a navazovalo dialog. Jde o přímočarou, naprosto srozumitelnou, zjednodušující a napínavou žánrovou lokální podívanou. Ačkoli jsou její frekvence často pochroumané, představují ideální střední proud kvalitního mainstreamu, navíc s jasným režijním vedením, alespoň co se stylistické stránky týče. Jiří Mádl je de facto duchovním nástupcem Jana Svěráka. Jeho Hollywoodem cepovaný přístup k filmování je potřebný, jelikož žánrová tvorba je u nás tou, jež strádá nejvíce. A i když jsou Vlny v mnoha rovinách problematickým titulem, jsou skutečným a možná lehce staromilským filmem pro kina, v nichž by po dlouhé době mohl znamenat celorepublikovou událost. Smutnou aktuálnost film dodává to, co se aktuálně děje na Slovensku.

Hodnocení: 65 %

Režie: Jiří Mádl

Scénář: Jiří Mádl

Hrají: Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír, Igor Bareš, Marika Šoposká, Petr Lněnička

Česká premiéra v kinech: 15. srpna 2024

Distribuce: Bontonfilm