RECENZE: Svatba roku je zábavným ekvivalentem plážového čtení červené knihovny

Svatba roku je adaptací literární předlohy od americké spisovatelky Elin Hilderbrand, která je jednou z nejpopulárnějších autorek odpočinkových knih, jež bychom mohli označit za “plážové čtení”. Vychází z jednoduchých a po povrchních emocích jdoucích zápletek, své povětšinou romantické příběhy situuje do luxusních resortů, typické je pro ni prostředí Nantucket, kde sama přebývá. Minisérie je těmto skutečnostem naprosto věrná a můžete od ní očekávat totožné pocity a kvalitu, které byste nalezli v knížce s lákavou pestrobarevnou obálkou na výkladních pultech jakéhokoli letištního obchodu – což je pro Netflix více než příznačné, jakkoli série původně vznikala pro stanici Fox.

Prosluněné zasazení na ostrově Nantucket zaostřuje na nadcházející svatbu syna z bohaté rodiny a ženy ze střední třídy. Svatbu financuje a pořádá zámožná a vlivná rodina Winbury na svém letním sídle. Na svatbu se sjíždí řada hostů, každý má na pár odlišný názor. Každý přejímá odlišné masky, aby se rodině a především její hlavě Greer, která je prodávanou autorkou romantických románů, vetřeli do přízně. Všichni chameleonsky jednají ve svůj prospěch. Na každého velmi rychle padne stín pochybnosti, jelikož nejlepší kamarádka nevěsty je ráno po první propařené noci nalezena mrtvá na přilehlé pláži. Dánská režisérka Susanne Bier obratně pracuje s náhlými zvraty a dějovými háčky, čímž přiživuje diváckou pozornost a nutkání koukat dál.

Rozjíždí se vyšetřování, které se rodina dbající o svůj mediální obraz snaží ututlat, každý má totiž své kostlivce ve skříni. Kriminální zápletka je rozbuškou pro rozkrývání mezilidských vztahů. Stejně jako vyšetřovatelé sbírají indicie k případu, my sbíráme vodítka k opravdovým motivacím postav a jejich zamlčovaným skutečnostem. Vyprávění není žádným způsobem podvratné a zůstává směrem k divákům maximálně komunikativní. Kombinuje chronologickou svatební linii s retrospektivními pasážemi, kdy nahlížíme do soukromí a minulosti jednotlivých postav, z nichž takřka každá mohla mít k vraždě motiv. V závěru ale rozuzlení případu není tolik důležité, pozornost se upíná právě k nevyřešeným osobním problémům zúčastněných.

Zasazení a problematika ihned připomene v posledních letech populární satirický subžánr, který nevybíravě tepe do zdánlivě nedotknutelných životů té nejvyšší vrstvy. Vzpomenout můžeme seriál Bílý lotus, detektivní pokračování Na nože: Glass Onion, do hororové polohy přepínající Tiché znamení, které stále ještě můžete stihnout v kinech, extravagantní Saltburn, případně Zlatou palmou oceněný Trojúhelník smutku. Všude do popředí vstupuje luxus, neomezená moc bohatých a zhýralost. Svatba roku se vydává jiným směrem. O kritiku a exploataci se až na několik dílčích segmentů nesnaží. Naopak, bohatou rodinu v jistém ohledu polidšťuje, hledá příčiny jejích mindráků a všechny boháče nehází do jednoho pytle.

Protipólem bohatých je policejní sbor, jehož financování do velké míry podporuje právě vyšetřovaná rodina. Tvůrci se ale do dilemat třídních rozdílů a střetu zájmů nikdy plně nepouští. Jde jim o co možná nejsrozumitelnější a v co do počtu dějových zvratů atraktivní podívanou. Napříč epizodami precizně dávkuji prostor pro jednotlivé postavy, zachovávají energické tempo vyprávění, které přehlcují primitivními, leč velmi lákavými podněty, které neustále promíchávají rodinné karty. Většina motivů, na nichž by šlo vystavět podnětné roviny s přesahem, slouží jako pouhé chvilkové stimulanty. Prostor pro psychologicky vrstevnatý portrét rozpadající se rodiny, břitkou satiru či prestižní drama zůstává nevyužitý – je však otázkou, zda bychom to skutečně měli vyžadovali a v závěru není lepší, že se tvůrci rozhodli pro tonálně odpočinkový produkt splňující všechny nároky, které na obdobnou tvorbu klademe.

Minisérie není hloupá, jen se zkrátka možná až příliš podmiňuje standardům své škatulky. Každý záběr na vás křičí svým lifestylovým uchopením. Stylisticky snímek vypadá jako vycizelovaná reklama, k čemuž omamně luxusní prostředí a svět bohatých vybízí. S náladami a nuancemi formálně nijak nepracuje a drží se kosmopolitního zevnějšku, v paměti vám ale rozhodně uvízne “popem” nablblá a nakažlivá titulková sekvence, kde celý herecký ansámbl tančí, což vykresluje, v jakém duchu se minisérie ponese. Jako odpočinková a stejně jako literární předloha rutinní letní zábava Svatba roku hravě poslouží. Pokud však stojíte o něco víc, než jen banální poselství o tom, že se nemáme snažit o dokonalost vlastního obrazu, k návštěvě zvolte raději jiný ostrov. Pro milovníky melodramat může jít o novou “guilty pleasure” minisérii.

Hodnocení: 55 %

Showrunner a scénář: Jenna Lamia

Režie: Susanne Bier

Hrají: Nicole Kidman, Dakota Fanning, Liev Schreiber, Eve Hewson, Meghann Fahy, Michael Beach, Jack Reynor, Billy Howle, Nick Searcy, Dendrie Taylor, Michael McGrady

Česká premiéra: 5. září 2024

Platforma: Netflix