RECENZE: Ze řetězu utržený Beetlejuice Beetlejuice navrací slávu divnosti

Beetlejuice nejen že učinil hvězdy z Michaela Keatona, jenž ztvárnil potrhlého antihrdinu, Winony Ryder, jež otiskla půvab konvencím se vymykající Lydii, ale také zpopularizoval gotickou subkulturu. Výtvarně pokřivené, temné a lákavě divné kostýmy a kulisy jsou tím prvním, co si se jménem režiséra filmu Tima Burtona spojujeme. I pro něj byl Beetlejuice průlomem, ačkoli měl v té době za sebou komerčně úspěšnou celovečerní adaptaci tehdy populární televizní postavy Pee-Weeho velké dobrodružství (1985). Burton svou kariérou přinesl divnost a hravou temnotu do mainstreamu. Ukázal, že nadpřirozené výtvarné kulisy a speciální efekty nemusí být vždy pseudorealistického rázu a na deformaci reality se dá díky jasnému uměleckému vedení snadno přistoupit. Burtonova poetika je však v posledních letech značně ospalá, daleko vzdálená jeho původní poetice. V 90. letech formativní tvůrce vycházející z expresionistických tradic dnes spoléhá na digitální světy a dříve vtahující imaginace z jeho filmů postupně vyprchává.

Burton se teď s ústředními představiteli vrací zpátky ke kořenům. Na pokračování Beetlejuice Beetlejuice se začalo pracovat roku 2022 a minulý týden slavnostně otevíralo filmový festival v Benátkách. Dočkali jsme se většiny starých známých, ⁠⁠⁠v centru opět stojí Lydia, tentokrát už jakožto matka. Stala se z ní televizní hvězda s vlastním pořadem o nadpřirozených jevech, na úkor toho chřadne vztah s dcerou Astrid (Jenna Ortega). Burton zde recykluje stejný ústřední motiv rodinného neporozumění. Astrid je v náctiletém věku stejně rebelující, jako byla její Lydia. Dvojice se navrací do rodinného domu z prvního dílu, aby se na pohřbu rozloučila s otcem Lydie. Stále houstnoucí rodinná atmosféra napříč třemi generacemi žen vrcholí v opětovný kontakt s posmrtným světem, v němž netrpělivě vyčkává samotný Betelgeuse, aby se opět pokusil o sňatek a vyvázl tak ze záhrobí ven. Ani on to ale nemá růžové, jelikož po něm pátrá rozčtvrcená žena, s níž má společnou minulost.

Burton ve filmu překrucuje a proplétá zápletky s množstvím postav. Každá z nich je díky vizuální údernosti a signifikantním atributům snadno zapamatovatelná. Film se opět dělí do dvou fikčních subsvětů. Takřka dadaistické zákonitosti záhrobí se snaží zaštítit různorodými řády a pravidly, v přímém kontrastu stojí reálný svět. Zatímco divnost je v záhrobí (už ze své podstaty) normativní, ve skutečném světě jde o lákavou atrakci. Duchařství a nadpřirozeno bylo v prvním dílu snadno akceptovatelné, Astrid vůči problematice zastává jasné a skeptické stanovisko. Svou matku má za blázna a nadpřirozenu nevěří, ačkoli má k němu blízko. Astrid se zajímá o globální oteplování a aktivismus. S dospíváním se zároveń stává uzavřenější. Skrze kontakt se záhrobím se tak ve své podstatě učí být znovu dítětem. Učí se opět dávat prostor fantazii, kterou potlačila. Záhrobí je i přes nebezpečí formou eskapismu, kdy postavy poznávají sebe samotné.

Emocionální jádro není tím jediným, co Burton replikuje. Zakomponovává drobné odkazy, postavy, podzápletky i gagy, které z prvního dílu známe. Nikdy se však neoddá nostalgii či osobnímu vykrádání. Stejně jako Astrid objevuje svět své matky, Burton znovuobjevuje svět, od něhož se v posledních letech odchýlil. Ještě více podtrhuje, jak redundantní je pro Beetlejuice příběh. Staronový svět slouží k výstavbě eruptivních nápadů a šílených gagů. Vyprávění rezignuje na logiku a podvratně podrývá vrstvení kauzality. Jednu z paralelních linií celý film buduje, aby ji pak vyřešil během jedné sekundy. Betelgeuse, a ostatně i všechny záhrobní postavy, totiž nelze vměstnat do archetypálních škatulek. Jsou po smrti a nemůžou se tak nijak vyvíjet, čemuž jsou vyprávění a psychologie podmíněné.

To umocňuje nová postava policejního vyšetřovatele, kterého si s výbušnou grácií střihnul jako vždy strhující Willem Dafoe. Stále se točí v kruhu vyšetřování i vlastní identity. Co jiného ve světě mrtvých dělat, než působit chaos? Nelogickými zvraty, ujíždějící výstavbou a třaskavými atrakcemi Burton vychyluje hollywoodské vyprávění a obrací naší pozornost k prchavé a čisté zábavě, jež slouží jenom sama sobě. Což jsou ale samozřejmě stejné tropy, kterými uhranul v kultovním prvním díle. Nabízí se tak otázka, v čem je pokračování inovativní a čím svého předchůdce rozvíjí. A v tom to celé je. Nerozvíjí ho ničím. A ani nemá. Bylo by to totiž v absolutní opozici vůči Burtonově konceptu. Vyzývá nás k rezignaci nad racionalitou a oddání se groteskní imaginaci. Jakkoli je naprosto legitimní, když výše zmíněné budeme považovat za negativa a tento text se možná uchyluje až k přílišné nadinterpretaci.

Všechny ty překrásně děsivé loutky, stop-motion sekvence či momenty, kdy se vyprávění přepne do španělsky mluveného černobílého retro filmu, jsou nadupaným pohonem čistého a na nic si nehrajícího zážitku. Kreativní erupce na hraně infantilnosti se nebojí krve i vulgarit a pro mladší diváky bude v rámci soudobé nabídky zjevením, věkovým omezením navíc stále přístupným. Skutečně jde svým humorem a kombinací dospělé zábavy pro mladší o určitý relikt, jdoucí navzdory trendům. To Burton ilustruje výmluvnou scénou, kdy skupinu influencerů vcucnou svítící telefony. Burton svou kariéru nikam neposouvá. Je však nenuceně nostalgické jej pomyslně vidět zpět, ačkoli samotný film nostalgii neustále podkopává vrstvením bizarních nápadů, mistrovsky završených v závěrečné sekvenci. Beetlejuice Beetlejuice v závěru stojí a padá na tom, jaké nároky na něj kladete a jak moc se změnil váš vztah k fantaskní a autorsky nablblé zábavě.

Hodnocení: 75 %

Režie: Tim Burton

Scénář: Alfred Gough, Miles Millar

Hrají: Michael Keaton, Winona Ryder, Jenna Ortega, Monica Bellucci, Catherine O'Hara, Justin Theroux, Willem Dafoe, Burn Gorman, Danny DeVito, Arthur Conti

Česká premiéra: 5. září 2024

Distributor: Vertical Entertainment