KOMENTÁŘ | Za komunismu byla bída? Takto žijeme dnes

Jistě, každý může najít na současném stavu mnoho chyb. Mnohé se dalo dělat lépe či jinak. Jenže se ukázalo, že stav byl mnohem horší, než jsme si sami o sobě mysleli, a cesta bude mnohem delší, než jsme si představovali.

Největším úspěchem je, že máme svobodu. Nejenom tolik zmiňovanou svobodu cestování, ale svobodu mnohem podstatnější. Svobodu pracovat v mnoha zemích Evropy, svobodu studovat tam, kde chci, možná opomíjenou svobodu číst si, co chci, vyjadřovat svoje názory, i když se neshodují s těmi oficiálními. Nic z toho dříve nebylo možné. Naopak třeba trestání dětí za názory a postoje jejich rodičů. Což je, zaplaťpánbůh, také pryč.

Ale zkusme být konkrétní. Průměrná délka života se za pouhých pětadvacet let prodloužila o pět až sedm let. Kdo si například pamatuje celoroční oblaka oranžového dýmu z ostravských hutí, dokáže uznat výrazné zlepšení životního prostředí. Když jsme mohli svobodně vyjet do Rakouska nebo Německa, zírali jsme nad barevností tamějších měst a vesnic. Dnes je máme také a rozdíly po přejezdu hranic téměř nepoznáme.

Hodně se operuje, jaké za minulého režimu byly sociální jistoty či nízké ceny. Byly, ale za jakou cenu? Obrovský vnitřní dluh, devastace podniků, které stát obíral o veškeré zisky a v nichž 50 let staré stroje nebyly výjimkou. A trvale rostoucí problémy. Sám tehdejší předseda vlády Ladislav Adamec v červnu 1989 otevřeně přiznal, že pětiletka má za pouhých tři a půl roku skluz 100 miliard korun. V dnešních číslech by to byla tak polovina ročního státního rozpočtu. Skvělé výrobky? Možná pár speciálně vyrobených a s velkou propagandou zveličených. Jinak podřadná kvalita, vyvážená výhradně do „spřátelených" zemí. A bezostyšné okrádání ze strany „největšího přítele". Jestliže koncem osmdesátých let bylo 10 korun za jeden rubl, dnešní kurs 2 ruble za jednu korunu hovoří za vše. To není uměle nastavený kurs, to je reálná hodnota.

Často se objevuje, že dnes máme milion obyvatel na hranici chudoby. Kolik jich bylo v České republice koncem osmdesátých let? Osm nebo devět milionů? Kromě zelinářů, veksláků a stranických bossů všichni. Jestliže si dnes stěžujeme na nekvalitní potraviny, symbolem tehdejší doby byla shnilá zelenina v regálech, pokud vůbec byla nějaká. O masu to platí jakbysmet. Kubánské pomeranče, které sami Kubánci považovali za podřadné. Sehnat telefon byla záležitost na řadu let. A tak dále. Stavět či opravovat si vlastní domek znamenalo krást, uplácet nebo většinu času trávit sháněním dnes zcela samozřejmých věcí. Auta pouze na dlouhodobý pořadník a vybrat si třeba barvu bylo přání z říše sci-fi.

Můžeme operovat tím, že listopad 1989 otevřel cestu lidem, jakými byli Viktor Kožený, Radovan Krejčíř a podobní. Že se objevila řada podnikatelů, kteří své firmy dovedli jedině ke krachu (třeba pánové Stehlík, Soudek, Grégr). Jistě, špatnými příklady se operuje velmi dobře. Proč ale tak málo hovoříme o takových podnikatelích, jakými jsou například pánové Kučera a Baudyš, tvůrci firmy Avast, jejíž antivirové programy dnes používá téměř celý svět. Nebo Jaroslava Valová, zakladatelka firmy SIKO-koupelny, Zbyněk Frolík, majitel úspěšného výrobce nemocničních lůžek LINET, Jiří Hlavatý, majitel úspěšné textilky Juta. A třeba i Jan Světlík, který v době krachu řady velkých firem dokázal zachránit ostravské Vítkovice. A takových je mnohem více, i drobných podnikatelů, kteří dokázali rozšířit nabídku dostupných služeb. Dobré příklady však zřejmě nejsou tak zajímavé.

A ještě jeden argument o tom, jak je na tom tento národ „špatně". Zhruba každý sedmý obyvatel této republiky si dopřává zahraniční dovolenou. Nikoliv však v dříve oblíbeném a téměř výlučném Bulharsku, ale ve Španělsku, Řecku, Egyptě i exotičtějších lokalitách.

Jistě, žili jsme v představě, že do několika let doženeme sousední Rakousko a celou Evropu. Dokonce jsme v tomto duchu slyšeli řadu našich představitelů. Jenže ani oni ani my jsme netušili, že jsme na tom tak špatně. Sousednímu Německu trvalo čtvrtstoletí, než se zbavilo dědictví nacismu. Ten trval pouhých dvanáct let. My jsme v totalitě (nacistické a komunistické) žili let padesát. Doba je výrazně složitější, jsme také náročnější. To ale neznamená, že se nemáme lépe. Máme, jen je třeba si to upřímně přiznat. A nespoléhat se jen, že někdo za mě něco udělá.

Paměť má jednu vlastnost. S postupem času vytěsňuje to špatné a ponechává jen to dobré. A člověk si nerad přiznává své omyly a chyby. Zkusme se na uplynulých pětadvacet let podívat z tohoto úhlu. Pak zjistíme, že přes všechny problémy se máme lépe.