Stát nefunguje, ale tohle mě šokovalo, přiznává známý novinář Kmenta

Pojďme se nyní chvíli bavit o Gangsterovi Ka. Považujete tento případ za svou největší kauzu?

Těžko říci, jestli to je můj největší případ. U Krejčíře jsem rozhodně nebyl v téhle zemi jediný novinář, který se tomu věnoval. Jeho případ se stal celospolečenským tématem ve chvíli, kdy utekl z černošické vily. Což bylo 18. června 2005. Od té chvíle se Krejčířovi věnovaly všechny noviny v zemi, každá redakce chtěla informovat, co se v té vile stalo, a kdo to Krejčíř vlastně je. Přiznávám, že jsem se do té doby věnoval v podsvětí spíš té druhé postavě, která byla hlavním hybatelem dění, tedy Františku Mrázkovi. Dobrý čuch na Krejčíře měl třeba kolega z ČT Dalibor Bártek. On pocházel z Ostravska, takže jeho aktivity mohl sledovat od počátku. Krejčíř se koncem devadesátých let objevoval v několika regionálních kauzách a Bártek to dobře mapoval.

Ale vy jste nakonec celý příběh zpracoval do knih a pak i do filmu. Proč to neudělali ostatní novináři?

Řada z nich se nějakému případu věnuje třeba měsíc dva, a pak na něj zapomenou. Mně to nikdy nedalo. U těch velkých kauz jsem měl takovou jednoduchou metodu. Když jsem cítil nějaký skutečný problém, rozpory a něco nedořešeného, tak jsem si to vždycky ukládal do vrchního šuplíku ve své kanceláři a čas od času se k tomu vracel. Ptal jsem se na to různých zdrojů, institucí, policie, státního zastupitelství, protože v různém čase se dostanete k různým typům informací. Když je ta kauza žhavá, tak máte všichni prakticky to samé, ale když trochu vychladne, třeba i po roce, jsou různí lidé ochotnější něco sdělit. Chápu, že se někteří novináři musí věnovat jiným případům, protože to po nich chce šéf, nebo jsou prostě na pořadu dne. Po Krejčířovi přišla na řadu vlna novodobých kmotrů, ať to byl lobbista Rittig, nebo Janoušek, takže chápu, že se pozornost upřela i na jiné. V kauze Krejčíř jsem si šel svou cestou a ještě několik let postupně shromažďoval další cenné informace. Jen díky tomu jsem teď mohl napsat knihy a podílet se na filmu.

Filmový tým Gangstera Ka při slavnostní premiéře, Jaroslav Kmenta v popředí (zdroj: Jaroslav Kmenta)

Asi nemá smysl se ptát, zda jste někdy pocítil strach...

Skutečně tohle téma bude lepší vynechat, protože je dost citlivé. Snad jenom řeknu, že ze sebe nebude dělat geroje, který by se nikdy nebál, ale ten strach v sobě musíte umět potlačit. Tlak na vás je vyvíjen proto, aby vás někdo odradil. Výhrůžky typu „zabijeme tě" mají za úkol vás psychicky zničit, když to někdo bude chtít udělat, tak to udělá. Odradit, nebo profesně zlikvidovat, nebo vám alespoň nějak snížit důvěryhodnost – to jsou metody, jak zničit novináře. Fyzické útoky, to už je ta poslední fáze.

Měl jste nějakou možnost si ověřit, že vaše metoda investigativní novinařiny je správná?

Ano, v roce 2000 jsem byl v USA na stáži investigativní žurnalistiky, trvala přes měsíc. Navštěvovali jsme různé redakce a já jsem si ověřoval, zda tu práci děláme tak, jak se dělat má. My se tenhle typ novinařiny neměli u nás od koho učit. Před revolucí to tu z pochopitelných důvodů nebylo preferované. A v USA jsem viděl, že ty metody, který jsme tady začali instinktivně používat, jsou správné, že musíte být tvrdý a nesmlouvavý vůči politikům, protože oni a další lidé ve státní správě jsou těmi, kteří rozhodují o důležitých věcech a vývoji společnosti. Tihle lidé musí být čestní, nezkorumpovatelní. A jediní, kdo na to mohou systematicky tlačit a kontrolovat je, jsou hlavně novináři. Možná v další fázi mají takovou roli ještě neziskové organizace, nebo nadace, ale především jde o novináře. Ten má přinášet informace, ale také právě v investigativní žurnalistice odhalovat podvody, lži, a lotroviny a umět kontrolovat politiky na nejvyšších postech.

Psali jsme: Jak chcete Babiše kontrolovat? Jaroslav Kmenta promluvil exkluzivně pro EZ  

Tam jste se naučil přenášet svou investigativní práci i do knížek?

Ano. V USA jsem se seznámil s novináři, zkušenými harcovníky, kteří měli za sebou třicet let praxe v těch nejprestižnějších médiích, ať to bylo v CBS News nebo CNN či New York Times. Fascinovalo mě, že si po letech zvolili jinou cestu a metodu práce. Založili si třeba nakladatelství, kde pracovali v šestičlenném týmu třeba celý rok na nějakém velkém tématu a pak o tom vydali knihu. To se mi moc líbilo. Říkal jsem si, že takhle bych to chtěl někdy dělat taky. Ten dennodenní režim v novinách vás nějak omezuje, časově i prostorově. I když v novinách napíšete celou stránku, tak tam nevypovíte kompletní příběh, nevysvětlíte detaily toho případu se vším všudy. Knížka vám umožňuje shromáždit všechno najednou, a to je vlastně to, co má v té knížce, nebo filmu ten efekt: pojmete to všechno v celé šíři a komplexnosti. Lidé si pak snáze uvědomí, že celá řada těch jevů, které se tu děly a které třeba znali z novin, jak na ně probleskávaly z titulků a článků, tak jsou třeba vzájemně propojené. Takže tohle je podle mého názoru správná práce investigativního novináře – psát články, ale zároveň po nějaké době, když mu to jde a má možnost, psát a vydávat knihy.

Můžete to nějak konkretizovat?

Člověk si musí umět vybírat, co je důležité nebo podstatné, a k čemu má dost podkladů a nejvíc informací. Třeba Mrázkův případ. Kromě všech finančních a násilných kauz kolem něj, bylo nesmírně zajímavé, kdo ho zabil? To je dodnes záhadou. Navíc je na jeho případu pozoruhodný ještě jeho osobní příběh, jak z obyčejného veksláka, který pomalu nevychodil ani základní školu, vyrostl lobbista, který měl pod palcem vlivné politiky. Vezměte si to, že on – jako kmotr podsvětí – chodil tajně i na Úřad vlády za tehdejším šéfem poradců premiéra Zemana Miroslavem Šloufem. Z toho všeho plyne, že to je případ o prorůstání zločinu do vysoké politiky. A navíc to má mnoho vrstev. Ukazuje, v jakém stavu se nacházela tehdejší politika, v jaké kondici byla policie, jak byly ve sněmovně nastaveny zákony, jak fungovala mafie. Když se někdo dopustí zločinu, měl by být co nejdřív odhalen, vypátrán a odsouzen. A u lidí tohoto typu najednou docházelo k tomu, že si tady kmotři léta přebývali, bylo za nimi množství vražd, násilných deliktů, vytunelovaných bank, podvodů – a oni si klidně chodili na Úřad vlády. To mě šokovalo. Ve výročních zprávách tajné služby BIS se objevuje jeden speciální výraz – „dochází k dysfunkci státní správy". Myslím, že to je docela přesné. Stát tu nefunguje, jak má. Jinak by zločin nikdy neprorostl taky vysoko.

A u Krejčíře to bylo jak?

U Krejčíře docházelo k něčemu podobnému. I proto to pro mě bylo hrozně zajímavé téma. Nešlo o to, že by tam byla jedna vraždu, nebo jeden případ, a tím to bylo atraktivní. V kauze Krejčíř jde o celou řadu vzájemně propojených případů odhalujících problémy celé společnosti. Na celé kauze je nádherně vidět, jak selhali vysoce postavení lidé od policie a v justici. Což souvisí s tím, jak málo je tu v lidech a ve společnosti zakořeněná morálka. Na vývoji jednoho zločince je prostě vidět, jak se tu těch pětadvacet let rodil a vytvářel demokratický systém.

To mě zajímá...

Řada lidí, kteří se dostali k informacím, penězům či moci tady udělala takovou škodu, že to bude mít nedozírné následky pro řadu generací. Pochopitelně ne všichni se takhle chovají a chovali. Nechci to paušalizovat. Všichni nejsou stejní. Čím dál více o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že je to etapa, kterou jsme si bohužel museli projít. Protože komunismus to tu vše na čtyřicet let uzavřel do nesvobodné a totalitní podoby, kde morálka a zákony ztratily svůj význam. No, a pak se začalo svobodně dýchat a privatizovat. A kdo se nejrychleji a nejdravěji dostával k majetku? Kdo dostával úvěry? Kdo s tím nakládal, jak nakládal? Kdo korumpoval politiky a ohýbal s jejich pomocí zákony? Abych byl spravedlivý, tak musím říct, že se na privatizaci podíleli i lidé, kteří to mysleli dobře, ale těch byla slabá polovina. Ta druhá půlka to brala stylem – po nás potopa. Vzít si úvěr a nezaplatit ho, pak to ve finále skončí v Konsolidační bance, kterou pro tyhle případy vytvořili politici jako takzvanou popelnici na špatné úvěry. A po letech najednou zjistíte, že ten velký dluh, který vznikl z nějakých podvodů, si z té Konsolidační banky zase koupil člověk, který s tím měl od samého začátku co do činění, aby ho tím v budoucnu už nikdo nevydíral, nebo aby mu ten podnik, ke kterému takhle nestandardně přišel, nesebrali. A to všechno za babku. A na úkor státu a daňových poplatníků.

Přiznám se, že mě překvapila i kauza fotbalových Drnovic, ve které měl prsty Krejčíř.

To je poměrně známý případ, v médiích se o něm hodně mluvilo. Ale na něm je zajímavé, jak a kde se ten organizovaný zločin etabloval. Fotbal je celospolečenský fenomén, vedle hokeje nejmasovější a nejsledovanější. Zločinci, kteří si neberou žádné servítky, v něm našli zalíbení. Od druhé poloviny 90. let, když přišla příležitost, si chtěli koupit nějaký klub, ať na úrovni divize nebo první ligy. Chtěli si tím vydobýt do jisté míry i lepší postavení ve společnosti. Krejčíř byl ale predátor. V Drnovicích vycítil velký majetek, nešlo jen o televizní práva, kdyby se tým dostal do pohárové Evropy. On nebyl tím, který by tu branži rozvíjel, on v tom viděl peníze. Tady jsou hráči mající nějakou hodnotu, tak se to prodá, vytuneluje – a po mě potopa. Trochu jiný případ byl Mrázek v Českém Brodě. Ten svůj domovský tým miloval a tunelovat ho nechtěl. Mrázkovi šlo o vylepšení společenského statutu.

Když se ještě vrátíme k filmu Gangster Ka, jak byste ho hodnotil?

Je výtečný. Ale musíte ho brát jako film, nikoli jako dokument. Film oproti skutečnosti vždycky musíte zjednodušovat. Když netočíte dokument, nebo dlouhodobý seriál, u nějž máte mnohem větší možnosti si pohrát s fakty. Gangster Ka budí emoce a lidé hledají, co je skutečnost a co fikce. To je fajn, ať si to vyhledají, přečtou si knížku a dosadí si to. Zločinci, kteří to prostředí důvěrně znají, už teď říkají: „To není 80% pravdy a 20% fikce, to je tak padesát na padesát." Chápu je. Oni nechtějí přiznat těch druhých padesát procent proto, že se jich to přímo dotýká a nechtějí s tím být spojováni. Jenže my měli štěstí, že nám poradce dělali bývalí policejní detektivové a také vlastně samotní „zločinci". Ve filmu si dokonce zahráli dva přímí spolupracovníci Krejčíře, kteří mu dělali bodyguardy. Jeden s ním byl v Jižní Africe a jeden tady v České republice.

Neodpustím si poslední otázku, která dnes hýbe společností. Jak se díváte na uprchlickou krizi?

Především, na tuto problematiku rozhodně nejsem specialistou. Ale jestli chcete znát můj osobní názor, tak to vnímám jako jedno z nejvážnějších ohrožení Evropy posledních desetiletí. Zatím nás to poněkud míjí, protože nejsme cílem vlny uprchlíků, protože oni chtějí žít v bohatších evropských zemích – v Německu, ve Francii, ve Velké Británii. A když přes nás něco málo projde, tak je to jenom kvůli jinak zvolené tranzitní trase. Tahle migrační krize má svá velká bezpečnostní rizika a já se nedivím, že svět, nebo spíš Evropa teď hledá způsob, jak co nejvhodněji tuhle otázku vyřešit. Celé to má vlastně dvě roviny uvažování: bezpečnostní a humanitární.

Část těch uprchlíků, zejména ženy s dětmi, potřebují pomoc. Pokud nemají kde bydlet a ve válečném konfliktu v Sýrii přišly o půlku rodiny a o střechu nad hlavou, tak je to tragédie. Jsem dalek toho přijímat některé extrémní názory ve stylu „zavřete to tady a nikoho sem nepouštějte, ať si to vyřeší všichni ostatní." Není to pravda. Když byl svět rozdělen Železnou oponou, také byla naše generace ráda, když mohla někde zakotvit, utéci před pronásledováním. Proto si myslím, že bychom měli být chápaví a pomoct těm, kdo to vážně potřebuje. Ale v tak masivní míře, v jaké se to děje nyní, je to riziko. Ukazuje se, že Evropa zanedbala bezpečnost Schengenu. Sjednocením Evropy nepadla nutnost mít hranice od okolního světa. A tato otázka se tak trochu podcenila. Spoléháme se, že z jihu nás tak trochu chrání Středozemní moře. Ale teď se ukazuje, že státům, kterých se ostraha hranic týká, uvolňovala Evropská unie finanční prostředky, aby posilovaly ostrahu hranic i na moři, ale nikdy se plně nevyčerpaly, protože se říkalo, že tak masivní nebezpečí nehrozí. Teď je jasné, že to byla jedna z prvních eventualit, kterou gangy převaděčů využívaly k pašování lidí. Když to zkrátím: Nesmí se to podceňovat, ale zároveň je potřeba prokázat určitou míru tolerance a pomoci lidem, kteří to potřebují.

Ale abychom skončili blíž k mému tématu, tak mě v této souvislosti napadla taková parafráze – my tu nadáváme na uprchlíky, že nám tu udělají bordel, a přitom máme v JAR jednoho uprchlíka a ten tam napáchal takového zla, že bychom se za to měli stydět.