Proč vás elity nenechají rozhodovat? Lidé jsou podle intelektuálů hlupáci, tvrdí analytik

Místo sdělení, že jsou občané příliš hloupí na to, aby směli v klíčových otázkách spolurozhodovat, slyšíme podle analytika často tvrzení, že nejsou dostatečně informovaní. "Ale ani ten nejlépe informovaný člověk přece neví všechno, co je v daném případě důležité, a i on tedy posuzuje pouze na základě neúplných znalostí. Navíc není vůbec jisté, že čím více víme, tím lépe rozhodujeme. Dokazují to hrubé chyby špičkových expertů z ekonomie, politologie a ostatních sociálních věd," vysvětlil.

"Jiný, svou prostoduchostí až dojemný, pokus opsat své přesvědčení o hlouposti většiny je odkaz na to, že je názorově nestálá. Jako doklad byla v poslední době použita změna názoru českých voličů na vystoupení země z EU po té, co došlo k brexitu; těch, kteří jsou nyní pro vystoupení totiž přibylo. Za hloupost je tedy považováno to, že lidé přizpůsobí své úsudky vývoji událostí. Když J. M. Keynese kdosi kritizoval za nestálé názory, odpověděl takto: „Mění-li se informace, které mám k dispozici, měním své závěry. Jak to děláte vy, pane?" Také bych řekl, že schopnost reagovat na změnu situace je spíše předností lidského druhu. Naopak ti živočichové, kteří nebyly s/chopni přizpůsobit se změnám vymřeli," dodal.

Přesvědčení, že většina lidí je příliš omezená a nemá tudíž mluvit do politiky, se dá podle Robejška vyjádřit i takto: "Dvě třetiny občanů jsou pro trest smrti." "Čtenáře má trknout, že takové lidi přece nemůžeme nechat rozhodovat o závažných otázkách. Jinými slovy to znamená, že každý, kdo má ohledně trestu smrti jiný názor než většina intelektuálů, nemá právo rozhodovat ani o žádném jiném tématu. Stejně "přesvědčivě" by se ale dalo zpochybnit právo spolurozhodovat i u příliš starých anebo příliš mladých, ale třeba také u všech vysokoškoláků," podotkl na svém blogu na aktualne.cz.

Za evergreen mezi důkazy hlouposti masy považuje, že obyčejní lidé prý při referendu nemyslí výlučně na položenou otázku, ale také na jiná témata. "Ale jen opatrně se ptám: Je divné, že když se rozhodujeme jestli postavit dům, koupit auto anebo se oženit tak používáme svoje veškeré životní zkušenosti a promýšlíme všechny myslitelné okolnosti, související s naším rozhodnutím? Řekl bych, že právě proto, že obyčejní lidé zkoumají každé téma ve světle svých (praktických) zkušeností dokáží spíše než jednokolejní teoretici rozpoznat je-li smysluplné členství v eurozóně nebo přijetí migrantů. Možná jsou mnohá doporučení intelektuálů proto tak často "mimo" realitu, protože oni opravdu pořád myslí jen na to (ideologické) jedno," zamyslel se analytik.

"Zvláště bizarní způsob, jak nepřímo říci, že se národ skládá převážně ze zabedněnců je odkaz na to, že většina lidí důvěřuje prezidentu Zemanovi. Ano, ten kdo je důvěry-hodný ještě nemusí mít pravdu, ale Zemanovy názory se mnoha lidem zdají být hodně pravděpodobné. Ti kteří považují preference pro Zemana za důkaz hlouposti by proto měli nejprve dokázat, že to nedělají jenom proto, že mu jeho důvěryhodnost závidí. A hlavně by se měli ptát, jak pravdě-podobné jsou jejich vlastní argumenty. A tím se dostáváme k jádru problému," upozornil.

Na první pohled jde podle něj kritikům referenda o pravdu, ale ve skutečnosti jim jde především o moc, o to, kdo a jakými prostředky bude společnosti vládnout, oni sami navíc prý mají zcela jasno o tom, kdo má pravdu a kdo má poslouchat. "Velká část mediální a akademické inteligence si je jistá, že má pravdu, protože zastává správné postoje. Typické je v tomto ohledu jejich pojetí spravedlnosti, podle něhož má každý člověk nárok na všechno. Svou společenskou úlohu pak vidí inteligence v tom, tyto nároky formulovat a požadovat. Zbytek společnosti pak (podle nich) odpovídá za to, že tyto požadavky budou splněny. Německý sociolog Helmut Schelsky o tom kdysi napsal skvělou knihu s trefným názvem, „Pracovat mají ti druzí"," uvedl analytil.

Intelektuálové se podle něj považují za producenty pravdy a chtějí vládnout slovy. "Vysvětlují společnosti co se děje a zároveň určují, jak s tím má zacházet. Je příznačné, že nárok na pravdivost svých názorů odvozují převážně od toho, jak se co vyjádří. A když jsou zvolena "správná" slova, tak je správná i výpověď. Za závojem utkaným ze vzletných pojmů se proto často skrývá chybná analýza a neuskutečnitelný požadavek. Pár příkladů floskulí pravdy: Je naší morální povinností pomoci; cílem je sjednocení národů; jde především o mír; dodržujme svobodu náboženství; hlavně buďme solidární; rovnoprávný je kdokoliv s kýmkoli; atd. Něco takového by geologovi nebo fyzikovi samozřejmě neprošlo, ale sociálněvědní inteligence si myslí, že to dělat lze. Proto nemá potřebu mluvit se společností, nýbrž o to důrazněji ke společnosti; stylizuje se tak do role neúprosných misionářů dobra," varuje Robejšek. Typický intelektuál se podle něj neptá má-li pravdu on nebo průměrný občan. 

Mnohé prý nasvědčuje tomu, že pravda o politických a ekonomických událostech není ani to, co se pitvá v kavárně, ani to, co se debatuje v parlamentě a ani to, co se probírá v hospodě. "Ve všech případech jde o doměnky ohledně budoucnosti. Šefredaktor, poslanec i kopáč, pouze věří v něco, co se mu zdá pravdě-podobné. A chceme-li se dozvědět, kdo měl pravdu tak si musíme počkat. Až zpětně zjistíme, co přispělo k bezpečnosti a blahobytu společnosti. Pravda o politice a ekonomice je historický poznatek. Rozhodování o politických otázkách je tedy vysoce riskantní. Co s tím? Existuje nějaké měřítko pro výběr nejvhodnější metody? Ano, a sice hlavně počet lidí, kteří rozhodují. Jedno totiž víme docela spolehlivě. Čím menší skupina rozhoduje, tím větší je riziko omylu a podvodu. Proto je správnější zapojit co nejvíce různých zájmů, názorů a zkušeností. A druhé kriterium pro volbu vhodné metody je to, aby rozhodovalo pokud možno co nejvíce těch, kteří důsledky rozhodnutí ponesou," vysvětlil.

"Ano, všichni naráz vládnout nemůžeme. Ale to neznamená, že smějí vládnout pouze politické, ekonomické a intelektuální menšiny a zbytek společnosti smí jen držet krok. A tak je pro poznání pravdy účelné a zároveň i spravedlivé neutralizovat vědomou nebo nevědomou sebestřednost intelektuálních, politických a ekonomických elit právě pomocí různorodosti zkušeností a zájmů zbytku společnosti. Referendum v demokratické společnosti nejlépe vybalancuje jak omylnost tak i egoismus každého z nás. Že se mohu mýlit i já? Ale ano. A proto bych můj názor milerád nechal posoudit většině. Proč vlastně elita brání tomu, aby většina obyvatelstva v referendu rozhodla o tom, jak chce v budoucnosti o klíčových otázkách rozhodovat? Bojí se ztráty moci? Je-li tomu tak, pak zapomněla, že privilegiem a povinností těch, kteří se považují za ty nejlepší z celého národa, je sloužit mu," uzavřel.