Jak Češi začali jíst brambory: Pomohla jim bramborová válka a hladomor

Podíváme-li se na úplně první zmínku o bramborách na území českých zemí, začneme už u roku 1623. Tehdy se brambor objevil poprvé na jídelním stole Viléma Slavaty, pozdějšího nejvyššího kancléře Českého království. Stejně jako ve většině evropských zemí, i v Čechách byly brambory z nového kontinentu přijímány opatrně a s jistou dávkou nedůvěry.

Někde byly používány pouze jako okrasné exotické rostliny, někteří lékaři je využívali jako zázračný lék na průjem či tuberkulózu. Postupná proměna vnímání brambor je patrná v 18. století. Nejprve jejich hojné pěstování prosadil Fridrich II. v pruském Braniborsku, poté se postupně rozšířily do Čech – odtud i podobnost slov Braniborsko a brambory. Význam brambor však strmě rostl také díky válkám Marie Terezie s Pruskem, období hladomoru, nemocí a přírodních hrátek.

Ne sucho, ale nadměrná četnost srážek způsobila největší hladomor v českých zemích

Marie Terezie musela nejprve uhájit své nároky na rakouský trůn a celistvost císařství, svůj nárok obhájila, bohužel však s územní ztrátou Slezska. Šarvátky a konflikty s pruským sousedem, zosobněným osobou Fridricha II., však trvaly nadále. Jedním z dílčích konfliktů je i válka o bavorské dědictví (1778-1779), nazývaný také „bramborovou válkou“.  Konfliktu předcházela těžké první roky sedmdesátých let, jež byly v Rakousku a Čechách poznamenány hladomorem neobvyklých rozměrů. Hladová léta 1770 – 1772 byla způsobena abnormálními výkyvy počasí.

Koncem šedesátých let naše území sužovaly nadměrné deště, vlhkost půdy byla mnohdy až extrémní. Velké srážkové úhrny se navíc spojily s krutými a tuhými zimami. Vlhké počasí a tvrdé zimy se projevovaly co do sklizně obilí a píce – produkce byla podprůměrná. Zima v roce 1769 byla zpočátku mírná, na konci března však přišla nevídaná sněhová nadílka, která poškodila zaseté obiloviny. Dubnová mokra vystřídalo dlouhé období sucha, což plodinám taktéž uškodilo.

Sklizeň byla opět o něco menší, než v předešlých letech, ceny všech typů obilí šly prudce nahoru. Velmi podobný scénář se opakoval v roce 1770 a 1771. Zima roku 1771 trvala až do konce dubna, většina polí byla nasáklá vodou a rozbahněná, vlhko vystřídala sucha, která zasadila poslední ránu už na poškozenou úrodu. Cena obilí byla v roce 1771 pětkrát vyšší, než v roce 1769, píce pro dobytek chyběla, hlad tak dopadl i na zdroj živočišné výroby.

Brambory se pěstovaly již před obdobím hladomoru, byly doplňkem obilnin

Aby toho nebylo málo, v červnu 1771 se opět hustě rozpršelo. Přívalové lijáky způsobily na mnoha místech Čech, ale i Moravy, povodně. Zbytky obilí, které přežily zimu a sucho, v důsledku tohoto počasí zcela uhnily. Hladomor zasáhl většinu území Čech a Rakouska. Prostý lid si kvůli vysokým cenám jídla nemohl koupit téměř zhola nic. Venkované přitom tvořili drtivou většinu obyvatelstva, která nejprve trpěla nedostatkem v důsledku válek s Pruskem, ale i epidemie černých neštovic. Celkový počet obětí, který si hladomor vyžádal, se odhaduje na neuvěřitelných 480 tisíc v Čechách a na Moravě. Před vypuknutím zkázy měly země přes pouhých 4 milionů obyvatel.

O možném rozšíření brambor se výrazněji mluvilo těsně před vypuknutím hladu v roce 1770. Po celém území Čech tehdy proběhl průzkum o možnostech pěstování brambor v zemi.  Z průzkumu mimo jiné vyplynulo, že některé vrchnosti na svých panstvích již brambory zkouší pěstovat, příkladem může být oblast Vlašimska, kde se brambory staly doplňkem k obilninám už v polovině století.

Hlad kosil celé vesnice, jedly se i kočky

Pro sedláky a prostý lid byl hladomor skutečně zdrcující. Po sedmileté válce (1756-1763), která se Rakouska taktéž dotkla, po vysokých daních, které s válkou byly spojeny a pokračující robotě, byli takřka na konci svých sil. Mezi opatření, která měla situaci zlepšit, soustátí uvedlo do praxe zákaz vývozu obilí z Čech a následně z celé říše (1770) a také dovoz obilí z Uher a Banátu na území Rumunska. Josef, syn Marie Terezie a pozdější panovník na jaře roku 1771 uvolnil 40 tisíc zlatých na humanitární pomoc, zpřístupnil též vojenské sklady s obilím.

Ani tato opatření však situaci nezachránil a hlad propukl v opravdu velkém měřítku. Lidé jedli, co mohli. Objevují se například záznamy o konzumaci trav, kořínků, kopřiv, chleba z pilin, masa ze psů a koček. Vážnost situace dokládají dobové záznamy z análů a kronik. „Lidé mdlobou ani choditi nemohli a pořád mřeli, mrtvá těla do kostnice a na hřbitov i v noci nošena a vozena, takže mnohdy 10 i 12 mrtvých na hřbitově nalezeno bylo, aniž se vědělo, kdo byl onen mrtvý a odkud. Často i 10 mrtvol do jediné jámy bylo složeno. V měsíci máji roku 1772 počali lidé ještě více stonati a umírati. Teprve požehnaná žeň roku 1772 učinila tomuto strašlivému neštěstí konec,“ dočteme se v jedné z nich o hladomoru na venkovské vesnici.

Při vpádu do Čech konzumovali pruští vojáci nezralé švestky a krmné  brambory

Hladomor donutil představitele vídeňského dvora přemýšlet o ulehčení situace českému poddanstvu. To, jak víme, uvedl do praxe až nástupce Marie Terezie, její syn Josef, který nevolnictví zcela zrušil. Došlo i k dílčím technickým vylepšením, zdokonalil se úhorový systém hospodaření a zaváděly se nové plodiny, zejména brambory, ale i ozimý ječmen nebo burgundská řepa. Právě rozšíření pěstování brambor pomohlo při další vlně neúrody v království v letech 1804 a 1805, jako nezbytná součást stravy se brambory ukázaly při již výše zmíněné bramborové válce.

Konflikt, který spadal svým charakterem do jedné z dalších šarvátek mezi Marií Terezií a Fridrichem II., probíhal v letech 1778 a 1779. Válka o bavorské dědictví vypukla krátce poté, co vymřel tamní vládnoucí rod a jedním z možných dědiců tohoto území byli právě Habsburkové. To bylo samozřejmě pro pruského vládce nepřijatelné, preventivně vpadl na území dnešních severních a východních Čech. Pro bojůvky se vžilo kromě označení bramborová válka také spojení „švestkový povyk“. Vojáci totiž byli vyčerpaní a vyhladovělí, hojně tak doplňovali své chabé příděly potravin krmnými bramborami, ale také nezralými švestkami. Podle některých historických výkladů spojení „bramborová válka“ značí prostý fakt, že Prusové, na rozdíl od Rakušanů, již brambory znali.