ROZHOVOR | O svatém Václavovi vůbec nic nevíme, Je paradoxní, že ho oslavujeme, říká historik

Svatý Václav patří mezi naše nejznámější světce a postavy české historie. Co o jeho skutečném životě vlastně víme?

Mnoho ne. O Václavovi hovoří jediná historická zpráva, která byla zapsána několik desetiletí po jeho smrti, a knížete navíc ani nejmenuje. Saský kronikář Widukind ve své kronice poznamenal, že bratr českého knížete Boleslava (I.) měl být pravým křesťanem a bohabojným mužem, o němž se vyprávěly nějaké zázračné věci, jimž však kronikář příliš nevěřil. Všechny další údaje pocházejí z legend.

Žil už v desátém století. Z té doby se asi moc dokumentů nezachovalo. Odkud tedy historikové získávají poznatky o jeho osobě a životě?

Problém není ani tak množství dokumentů. O Václavovi se již v 10. století psalo rozhodně více, než o dalších domácích panovnících. Otázky vyvolává spíše typ dochovaných pramenů a kvalita jejich výpovědi. Václav vystupuje v podstatě pouze na stránkách legend, které představují specifický druh pramene. V centru zájmu legendy stojí „martyr“, česky „svědek“, jenž měl způsobem svého života i případnou smrtí následovat Krista, dosvědčit jeho poselství. Autor legendy neměl v úmyslu vyprávět reálný příběh, ale poskytnout svědectví, že jeho hrdina byl martyrem hodným svatosti. Legendy obsahují řadu klišé, která od sebe autoři přejímali a zasazovali do nich nové postavy.

Zjednodušeně řečeno, existoval jakýsi univerzální předobraz světce, který měl určité atributy, vyznačoval se určitými skutky, chováním atd. Ty pak byly roubovány na další a další postavy, jimž chtěli autoři legend poskytnout punc svatosti. Rozklíčovat, do jaké míry čteme v legendě o konkrétní osobě, nebo nám je pouze nastaveno zrcadlo ideálu, zůstává obtížné.

Kníže Václav je často označován jako jako „mnich na trůně". Opravdu to byl tak svatý?

Odpověď částečně naznačil již předchozí text. Vykreslit hlavní postavu jako mnicha, jenž se zříká světských potěšení, patřilo ke klasickým metodám legendistického žánru. Realita pravděpodobně byla odlišná. Ostatně i o Václavovi legendy prozrazují, že byl ženatý a s jistou souložnicí měl navíc syna. Mohlo se jednat také o druhou ženu. Mnohoženství urozených bylo běžné a tuto praxi pranýřoval ještě o řadu desetiletí později pražský biskup Vojtěch. Václavovi zřejmě nechyběla ani fyzická zdatnost, neboť Boleslava při vzájemné potyčce těsně před vraždou bez problémů přemohl. Legenda rovněž připomíná, že se odhodlal svést duel se znepřáteleným knížetem proto, aby zabránil bitvě a zbytečnému krveprolití.

Pokusme se zasadit postavu svatého Václava do širšího kontextu. Jaká byla v jeho době situace v českých zemích? Vyčníval nějak výrazně mezi vůdčími postavami své doby?

Předpokládáme, že v české společnosti probíhal postupný proces, kdy se v rámci kmenového společenství postupně utvářela vrstva knížecích rodin, které soupeřily o vliv. Ve Václavově době byli Přemyslovci stále pouze jednou z těchto rodin. V letech a desetiletích po staroboleslavské vraždě se však stali hegemonem domácí politické scény. Dodnes probíhá diskuse, zda byly další knížecí rodiny vyhlazeny, nebo se přizpůsobily novým poměrům a spokojily se s elitním aristokratickým postavením. V každém případě, když Boleslav umíral, reprezentoval původní společenství Čechů jeden panovnický rod, jehož vláda se opírala o určitou formu správní organizace a mytické charisma.

S ohledem na výše řečené je těžké hodnotit Václava jako individualitu a činit pak srovnání s jinými panovníky. Za povšimnutí stojí spíše skutečnost, že se s podobným postavením světce-panovníka, jehož kult má rovněž zásadní „státotvorný“ význam, nesetkáváme často. Připomenout lze například sv. Olafa v Norsku, či sv. Erika ve Švédsku.

Traduje se, že Václava zabil jeho vlastní bratr Boleslav. Tento příběh jsme snad všichni slyšeli i od našich učitelů ve škole. Někteří historici ale tuto verzi zpochybňují. Je možné jednoznačně říci, co se tehdy stalo?

Není, a vlastně to ani nemusíme považovat za důležité. Osobně se kloním k názoru Dušana Třeštíka, že šlo o náhodu. Zřejmě se na jednom místě v určitou chvíli sešlo několik faktorů – napětím mezi bratry počínaje, a nevraživostí i pocitem ohrožení mezi členy jejich ozbrojených družin konče, které vyústily v tragickou událost.

Co všechno nám po Václavovi v Čechách zůstalo? Jaký je vlastně jeho odkaz?

To je nepochybně důležitější otázka, než motání se v bludném kruhu otazníků staroboleslavské vraždy. Z hlediska dalšího vývoje totiž zůstává podstatný právě Václavův druhý, posmrtný „život“. Václav se stal symbolem – patronem dynastie a později v přeneseném smyslu i „státu“. Byl věčným knížetem, v jehož jménu vládli střídající se panovníci. Boleslava považujeme za skutečného zakladatele raně středověkého přemyslovského „státu“, pečlivě budovaný kult sv. Václava však jeho další existenci poskytl nepostradatelnou ideologickou oporu a zdůvodnění.

Václav se záhy po své smrti stává světcem a vznikají o něm legendy. Čím to, že se jeho kult tak rychle šířil?

Největším propagátorem Václavova kultu se stal sám Boleslav, který nechal bratrovo tělo přenést ze Staré Boleslavi do Prahy. Přenesení – translace – přitom nevyjadřovala pouze úctu, ale v podstatě byla chápána jako ekvivalent kanonizace, tedy prohlášení za svatého. Boleslav Václavův kult cíleně podporoval, neboť měl patrně Praze zajistit zisk arcibiskupství. Navíc světec, patron přímo pocházející z přemyslovské rodiny nepochybně umocňoval rodové charisma a tím i oprávnění k vládě.

Jeho úmrtí si připomínáme 28. září. V kalendáři pod tímto datem najdeme označení „Den české státnosti“. Co pro vás osobně tento den znamená?

Považuji za jistý paradox, že v zemi, která se v podstatě chlubí svým ateismem, je oslava státnosti spojena s kultem křesťanského světce. Zároveň si nejsem jistý, zda se jedná o vhodně zvolenou symboliku. „Stát“, jehož se stal Václav věčným knížetem, vyrůstal ze zcela odlišných ideových kořenů. V jeho čele stála rodina obdařená aureolou výjimečnosti, která spolu se světskou a církevní aristokracií ovládala zbytek obyvatelstva. Náš současný stát naopak stojí a padá s demokratickými principy a občanskou společností, jejími právy, svobodami i povinnostmi. O zřejmé rozporuplnosti tohoto svátku ostatně svědčí debata, která se v souvislosti s jeho zavedením rozpoutala na půdě sněmovny, a také výsledek, kdy byl z původního návrhu názvu svátku vynechán právě jmenovitý odkaz na sv. Václava.

Považujete Václava skutečně za symbol „české státnosti“? Nebo byste vy osobně v souvislosti s ním připomínal jinou osobnost české historie?

Už jsme na to narazili v předchozí otázce. Ano, Václav je symbolem české státnosti. Idea státnosti ovšem není neměnná a ustálená veličina. Dnes je sice módní odkazovat na historickou identitu nebo křesťanské kořeny, je však třeba si uvědomit, že tyto kořeny mimo jiné vězí také hluboko ve feudálním zřízení, nesvobodě, poddanství a útlaku. Současná republika stojí (respektive měla by stát) na zcela jiných základech.

Pokud chceme přemýšlet o státnosti, není dle mého soudu třeba chodit až tak daleko. Můžeme obrátit pozornost k Masarykovi a jeho humanitním ideálům, na nich budovat a rozvíjet moderní stát. Neznamená to zřeknutí se sv. Václava nebo znevážení jeho odkazu, naopak. Jde spíše o otázku, zda ostentativní symbolické připoutání státnosti ke vzdálené minulosti nemůže být symptomem hlubšího problému čelit současným výzvám, které mají s událostmi před více jak tisíci lety pramálo společného.

Děkujeme za rozhovor.