Lidé, pozor. Abyste zase nezvolili nebezpečné psychopaty, varuje lékař

Patříte mezi specialisty v oboru komplexního lékařství a psychosomatiky. Jak byste stručně popsal čtenářům komplexní medicínu?

Komplexní psychosomatický přístup vychází z poznání, že každá nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu. Úkolem psychosomatického lékaře je chybu najít a poradit pacientovi, co má udělat pro to, aby se uzdravil. Mobilizovat jeho samoúzdravné schopnosti. Pokud ty na zvládnutí nemoci nestačí, přijdou na řadu léky nebo operace. Na rozdíl od medicíny klasické zkoumá psychosomatik nejen objektivní nálezy, ale celou životní situaci nemocného člověka. Nejedná se o nic nového nebo alternativního. Biologické medicínské vzdělání bylo, je a bude základem kvalifikace a způsobilosti lékaře. Komplexní přístup tyto znalosti a dovednosti dále rozvíjí. Svým způsobem je to návrat ke kořenům lékařství, aniž bychom se přitom vzdávali vymožeností moderní medicíny.

Jaké schopnosti musí mít lékař, který se rozhodne věnovat celostní medicíně?

Musí rozumět nejen chorobám, ale také lidem. K perfektním znalostem školní medicíny to znamená schopnost navázat s pacientem kvalitní vztah, získat si jeho důvěru, dovednost komplexního způsobu myšlení, empatie a intuice.

Je v českém zdravotnictví vůbec dostatek prostoru pro tento menšinový přístup, nebo je potřeba udělat nějaké změny?

Politici se soustředí na reformu zdravotnictví, ale to je jen forma, kterou se expeduje medicína. Problém je mnohem hlubší, než aby se dal řešit jen reformou zdravotnictví. Změnit se musí i medicína. Ta školní, biologická, vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu, kterou dokáže pomocí odběrů, céteček, magnetických rezonancí, odhalit a zásahem zvenčí, léky, operacemi nebo fyzikálním působením, vyléčit. Řada studií ale prokázala, že u téměř 40 % pacientů, s typickými tělesnými obtížemi objektivní nález chybí. Pro biologicky vzdělaného lékaře je to neřešitelný problém. Pacienta považuje za simulanta, hypochondra nebo duševně chorého. On ale není ani jedním z nich. Jeho obtíže jsou informací o způsobu jeho života, ten je potřeba znát, zasadit jeho stonání do souvislostí. Jinak se pochopit nedá. Druhou stranou problému je zdravotnictví. Stalo se výnosným obchodem, akcie farmaceutických firem se obchodují na burze, draví podnikatelé zakládají sítě ambulancí, nemocnice, zdravotní pojišťovny. Jejich zisk se odvíjí od toho, že lidé budou hodně vyšetřováni a hodně léčeni, každý uzdravený pacient znamená ekonomickou ztrátu. Systém medicínsko - farmaceutického komplexu je natolik obludný a prorostlý zájmy různých podnikatelských skupin, že se podle mého názoru vůbec reformovat nedá. Hroutí se sám, vlastní vahou. To je hlavní důvod, proč vzniká psychosomatický proud úplně mimo stávající systém, na zelené louce, zdola. Jako základ nového způsobu medicínského myšlení, nového paradigmatu.

Co je dle Vás nejdůležitější, aby si člověk udržel své zdraví? Jak velkou roli hraje psychika?

Psychika, především negativní emoce, hrají při vzniku a vývoji nemocí klíčovou roli. Například infekce. Pokud je člověk v dobré náladě, uvolněný, má dobrou imunitu. Pokud je v napětí, neklidu, úzkosti nebo dokonce depresi, je imunita oslabená, snadno se nakazí infekcí a to zase zhoršuje jeho psychiku. Nebo autoimunitní onemocnění štítné žlázy (thyreoiditidy), tlustého střeva (crohnova choroba), kloubů (artritidy) nebo nervů (roztroušená skleróza). Vědecká medicína marně pátrá po jejich příčině. Z pohledu medicíny komplexní to není žádná záhada. Autoimunitní znamená, že obranyschopnost - imunita, místo toho, aby člověka chránila, obrátí se proti němu a začne mu škodit. V souvislostech života pacienta je to informace o tom, že člověk trápí sám sebe, sžírá se, stresuje se, žije sobě na úkor. V léčbě usilujeme o to, aby negativní emoce neobracel proti sobě, ale ventiloval je způsobem, který jej nebude poškozovat. Důležitou roli přitom hrají pohyb a psychoterapie.

Souhlasíte s tvrzením autorů knihy Hadi v oblecích (Robert Hare, Paua Babiak), že mezi politiky a manažery je větší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni?

Člověk nemusí mít medicínské vzdělání, aby si všimnul neobvyklého chování některých našich politiků. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi. Dají se ale jen těžko odhalit. Jsou inteligentní, schopní, jazykově vybavení, dokonale oblečení. Na druhou stranu egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Hare s Babiakem jim říkají „hadi v oblecích". Současný společenský systém, založený na individualismu a neomezeném růstu, takový typ osobností přitahuje. Oni tento systém dál potvrzují a rozvíjejí. Mají ideální předpoklady dosahovat krátkodobých úspěchů. Dlouhodobě je jejich působení na mezilidské vztahy i atmosféru ve společnosti zničující. Každý úspěšný manažer musí být sebejistý, třeba i trochu narcisní. Pokud je ale zdravou osobností, v kritických chvílích upřednostní zájem firmy. Narcisní psychopat, než by ustoupil ze svých názorů, raději vlastní firmu, stranu nebo stát zničí. Jména konkrétních politiků si může doplnit každý sám.

Nad čím by měl volič přemýšlet, než některému z kandidátů dá hlas?

Politikem by měl být podle mého názoru člověk, který je občanům dlouhodobě známý svým charakterem, prací, veřejnými názory a postoji. Člověk, který nepotřebuje peníze na volební kampaň, ve které slibuje, co všechno pro voliče udělá, až ho zvolí, aby pak neudělal vůbec nic. Člověk, kterému dáme hlas právě pro to, co už udělal. Především bychom se ale měli zamyslet sami nad sebou, nad vlastní pasivitou, lhostejností, způsobem života. Líní, drzí, podvádějící a lživí politici jsou nastaveným zrcadlem. Jak se říká: národ má takové politiky, jaké si zaslouží a kdyby to mohly volby změnit, už dávno by je zakázali.

Jistou míru narušení jste shledával u bývalého prezidenta Václava Klause. Jak je na tom z Vašeho pohledu Miloš Zeman? Čím si vysvětlujete jeho úspěch při volbě prezidenta? Co jeho vítězství vypovídá o české společnosti?

Pan Zeman je na tom, co se osobnostní výbavy týče, podobně jako pan Klaus. V aroganci, populizmu, manipulaci, schopnosti rozdělovat a vládnout ho možná dokonce převyšuje. Opojený mocí a alkoholem překračuje zavedené zvyklosti, předpisy, normy chování, ústavu. Nejmenuje tam, kde je obvyklé jmenovat, pije tam, kde se pít nemá, kouří, kde se kouřit nesmí. Neustále zkouší, kam až může zajít, aby zašel ještě dál. Za každý jeho přestupek by měl následovat okamžitý výchovný trest. Smutné je, že nejvyšším vychovatelem, reprezentantem a vzorem je právě on. Jestli ale něco symbolizuje českou mentalitu, tak je to pan prezident Zeman. V přímé volbě ho volila nadpoloviční většina voličů. K jeho vlastnostem a chování vzhlížejí s obdivem. Je prostě náš.

V posledních týdnech jsme svědky velkých změn na politické scéně. Jak byste je z hlediska lékařského analyzoval?

Jedním slovem chaos. Nesváry mezi politickými stranami, nesváry uvnitř stran, osobní útoky, propojení politiky s podsvětím, policejní razie, odlišné výklady zákonů, ústavy. Situace je tak nepřehledná, že se v ní neorientují ani sami aktéři. Napětí dosahuje nadkritických hodnot. Stačí nevelký podnět a může přerůst v násilí. Už se to také děje. Loni nepokoje ve Šluknovském výběžku, letos v červenci protiromské demonstrace v Českých Budějovicích. Provokují je stále stejní lidé. Ministr vnitra Pecina žádá zvýšení počtu policistů. Bývalý prezident Klaus volal po tvrdé represi. Politici potřebují vnějšího nepřítele, aby odvrátili pozornost od sebe, od neschopnosti řešit ekonomické a sociální problémy. Represe ale vyvolává další násilí. Známý ekonom Tomáš Sedláček napsal před časem blog o tom že válka nebude (Válka bude. www.aktualne.cz, V/13). „Pokud se v krizi něco prohloubilo, tak spíše soudržnost, než nenávist...nacionalizmus je jenom strašák.", říká Sedláček. Zapomíná na existenci černých labutí. Podle amerického investičního poradce, autora stejnojmenného bestselleru, Nassima Taleba, jde o jevy, o kterých si myslíme, že nemohou nastat, pak k nim dojde a zásadním způsobem změní náš život. Všichni cítíme, že se v naší společnosti musí něco stát, jen nevíme co, a kdy to bude. Pochopení existence černých labutí nabízí podle Taleba šanci nečekaným rizikům předcházet. Občanská válka, nacionalizmus a pogromy jsou černými labutěmi. Měli bychom na ně myslet, aby nenastaly.

Je ze současné situace, kdy je politika v hluboké krizi, cesty ven?

Odpověď jsme našel v knize německého psychosomatika R. Dahlke Čím onemocněl svět? „Na jednu stranu se musíme obávat vlastní osobní katastrofy a katastrofy celé Země, na druhou stranu se v takové katastrofě skrývá i jisté řešení. Slovo katastrofa pochází z řečtiny a může znamenat rovněž konečný obrat. Mnohé naznačuje, že člověk a Země míří stejným krokem k tomuto bodu obratu. Nový začátek bude patrně nevyhnutelný a také potopa, o níž se píše v bibli, byla také vskutku jen koncem staré a začátkem nové doby.", píše v ní. Čeká nás zásadní změna hodnot. Přechod od exponenciálního ekonomického růstu k vnitřnímu kulturnímu a sociálnímu rozvoji, od drancování energie k šetrnosti a ohleduplnosti vůči sobě i okolí, od bezohlednosti a prosazování zájmů jedince ke spolupráci a podpoře celku. Bude to obrat neobyčejně složitý. Životně důležité funkce státu se mohou na přechodnou dobu úplně zastavit. Znejistění a strachu lidí se budou snažit zneužít nacionalistické, fašistické nebo jiné extrémistické skupiny. Budou přicházet se snadným řešením, prstem ukazovat na viníky mizérie mimo nás: Romy, imigranty, „pravdoláskaře", euro, Evropskou unii...Budou dělat všechno pro to, aby odvedli pozornost od sebe a problémů, jejichž řešení je jedině v nás. „V době, kdy kdekdo téměř bezvýhradně věří ve vnější proveditelnost věcí, je navíc těžké najít vnitřní východisko, i když stále více lidí tuší, že něco není v pořádku s věčně vychvalovanými návrhy řešení. Celkově to lze přirovnat k místnosti přeplněné lidmi, kde všichni tlačí na dveře a chtějí se jimi dostat ven, ale vůbec je nenapadne, že se dveře otevírají dovnitř.", píše Dahlke. S obratem musíme začít každý u sebe. Snažím se o to ve svojí profesi, šířením myšlenek komplexní medicíny, působením na pacienty, kolegy a nejbližší okolí. Pokud má proběhnout celospolečenská změna nenásilným způsobem, je jedinou cestou ven cesta dovnitř.

MUDr. Jan Hnízdil je lékař věnující se komplexní psychosomatické medicíně. Patří však mezi menšinu lékařů, kteří pohlížejí na pacienta z více úhlů, a proto se snaží zájem o psychosomatiku rozšířit dále. Vydal řadu knih například o léčbě bolesti zad, jiné se týkají problematiky dnešního polovičatého zdravotnictví, jako například poslední vydaná „Mým marodům aneb Jak vyrobit pacienta".