Muž, který věděl příliš: Příběh mafiána Mrázka nahání jistým lidem strach

Proč jste se vůbec rozhodl adaptovat příběh, který knižně sepsal Jaroslav Kmenta?

Prvním impulsem k tomu byl článek v nějakém časopisu, kde byly popsány obchody, které Mrázek dělal s náhrobky ze židovských hřbitovů. Připadalo mně to tak neuvěřitelné, rouhavé a současně filmové, že jsem si řekl, že to musím natočit. Uznejte, že udělat z náhrobků dlažbu pro chodce to už je něco.

Jaká byla cesta k jeho zrodu a jak se vám podařilo film financovat?

Ta cesta byla dlouhá a trnitá. Nejprve jsem dva roky sám pracoval na scénáři. Vystřídal jsem několik producentů. Nikdo se do financování nehnal, řada lidí měla strach. Naštěstí jsem dostal grant z fondu kinematografie, což byl základ. Pak jsem se spojil s Davidem Rauchem, producentem, kterého jsem poznal na Lidicích. Je to takový buldok a vím, že bez něj bych už film nenatočil. Celkem to dobrodružství trvalo pět let.

Jak se vám spolupracovalo s Jaroslavem Kmentou?

S Jardou jsme se zpočátku oťukávali. On už měl na své knihy jiného zájemce, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že já jsem ten nejlepší. Dnes je nadšený, ale myslím, že během těch let párkrát litoval. Nedovedl si představit, jak to u českého filmu chodí. Byl přesvědčen, že má senzační látku, o kterou se všichni poperou. Ale tak to bohužel v českém filmu nechodí.

Jací další lidé vám byli nápomocni?

Hodně mně pomohl Mirek Oščatka. To je scénárista, kterého jsem potkal na Cyrilovi a Metodějovi. Má na věci stejný pohled jako já a pomohl mi scénář dopracovat. Adam Dvořák dal filmu jako střihač tempo a moderní styl. Kameraman David Ployhar zase silnou vizuální podobu. Těch lidí byla ale celá řada.

Jak moc je příběh založen na realitě?

Mohu prohlásit, že skoro vše, co se ve filmu objevuje, má základ v realitě. Netvrdím však, že se vše přihodilo Františku Mrázkovi. Vymyšlený je například milostný vztah s novinářkou Zuzanou.

Co výběr herců? Jak probíhal, co bylo pro vás důležité a jak jste si vybral herce, podle jakého klíče?

Od začátku jsem pro titulní roli myslel na Ondru Vetchého. Taky jsem se s ním hned z kraje sešel a pronesl okřídlenou větu: „Mám pro tebe nabídku, která se nedá odmítnout". Ondra však nechtěl, aby se to s ním oficiálně spojovalo. Pro mě to byl problém a na dlouhou dobu jsme se rozešli. Naštěstí se toho nakonec ujal a já myslím, že vytvořil svou životní roli.

Jaká byla spolupráce s Ondřejem Vetchým a Lukášem Vaculíkem?

Oba dobře znám z předchozích projektů. Bylo to intenzivní a často napjaté. Ondra bral během natáčení dvakrát antibiotika, ale přesto do scén rval tuny energie. Lukáš je klidnější a od té doby, co jsme spolu strávili dva roky na Lužnici, jsme opravdoví kamarádi.

Jak probíhal výběr dalších spolupracovníků?

Většinu lidí ze štábu jsem znal. V některých případech jsme byli donuceni z časových důvodů improvizovat. Musím poděkovat filmařskému „Pánubohu", že při nás stál.

Jaké má film poselství a proč bychom měli na něj přijít do kina?

Je to nadčasový příběh a současně palčivě aktuální zpráva o naší společnosti. Je to divácký film, který říká zásadní věci atraktivní formou. Je to příležitost pochopit, že zlo má lidskou tvář. A je to též příležitost prožít určitou katarzi: tím, že postihneme a popíšeme něco, co nás trápí, to sice nevyřešíme, ale oslabíme moc, kterou to nad námi má.