Obávaný "Příběh kmotra" už děsí český národ

Zdroj: YouTube

Hned na úvod je třeba říci, že otevřít takto choulostivé téma na „plný úvazek" je prakticky nemyslitelné. Ačkoliv se o činnosti tohoto „kmotra" nemálo ví a leccos by i šlo snad dokázat, pořád platí presumpce nevinny, a Mrázek kromě podmíněného trestu v roce 1986 nebyl jinak nikdy odsouzen. Je proto pochopitelné, že tvůrci filmu, kteří na motivy Kmentových knih začali v roce 2011 realizovat snímek Příběh kmotra, museli vykročit cestou fiktivního hraného filmu. Jména jsou změněna, události jsou cíleně upraveny, ovšem nemohou vyloučit pohled na činnost muže, který ovládal nejen obchodní a finanční, ale do jisté míry i policejní a politickou scénu.

Hrdiny má snímek režiséra Petra Nikolaeva hned dva – „podnikatele" Františka Vedrala (Ondřej Vetchý) a policejního vyšetřovatele Čestmíra Cajthamla (Lukáš Vaculík). Cajthaml sleduje Vedrala několik let a pokouší se ho, jak sám říká „... při zachování určitých pravidel" usvědčit z nezákonné činnosti. Podaří se mu to vlastně hned na začátku celého příběhu, aby se pak jeho další boj s prohnaným jedincem stal jeho noční můrou. S malým týmem, kolegy Otou a Bohouškem, plus bývalou Vedralovou milenkou Zuzanou hledají cestičky a slabá místa mocnějšího protivníka, aby stále častěji naráželi na marnost svých snah. Paradoxně ve chvíli, kdy po násilné smrti jednoho z členů týmu chce Cajthaml své snažení vzdát, dochází ke zlomové situaci, kterou dobře známe už ze skutečných mafiánských filmů a která platí napříč všemi oblastmi života – chceš-li porazit nepřítele, zasej semeno nedůvěry mezi jeho přátele.

Zdroj: YouTube

Je dobře známo, že snímek těsně před projekcí nabyl nečekané popularity, když si Mrázkova rodina najala právníka a žádala o zásadní prohlášení o fiktivnosti celého příběhu (to se na konci filmu objeví). Jakkoli byl tento krok zamýšlen, výsledek to mělo ve větší míře jeden – že se snímku dostalo o to větší pozornosti. Je vcelku pochopitelné, že nejde o přesný výčet událostí, které především v polistopadové éře utvářely vývoj našeho záhy rozděleného státu. Tu něco propadlo mezi prsty, tu se něco přidalo, aby stavba držela lépe pohromadě. Sdělení, že jde o volnou inspiraci nějakou osobou, to dovoluje. Ovšem to neznamená, že by se tím snižovala pravděpodobnost. Spíš to místy vypadá, že se ožehavých případů tunelování, korupce a dalších „bohulibých" činností tvůrci dotýkají jen na povrchu – ostatně ono jim ani nic jiného nezbývá, protože kdyby chtěli jít do důsledků a opravdu se pustit do zevrubného mapování, sotva by jim na to stačil seriál rozsahu Sanitky 2 i s opakováním první řady. Nelze vyloučit, že v určitých odklonech od Vedralovy postavy je i záměr, aby se snížila ona viditelná vazba na reálnou předlohu – co se týče propojení se skutečností si nejlepší představu udělá divák sám.

Co je ovšem nezpochybnitelné, to jsou herecké výkony. Většina kritiků vyzdvihuje Ondřeje Vetchého, jehož Vedral má hned několik tváří – tu milostivou až přátelskou, ať se svými kamarády, dětmi či při prezentaci na „svém" fotbalovém stadionu, rozhodnou při finančních transakcích, vztekle reagující na překážky, které si mu někdo dovolí postavit do cesty, jakož i nepokrytý strach a bezbrannost. Dokáže je střídat a v jistých chvílích vytvoří atmosféru, že jsme schopni jeho Františkovi uvěřit, že vlastně nic tak strašného neudělal, jen chtěl trochu víc peněz. Což dokládá i svým způsobem úsměvná scéna, kdy předává svému otci narozeninový dárek v podobě krabice s 15 miliony se slovy: „Promiň, nestačil jsem to zabalit." Dle mého názoru mu oprávněně dobře sekunduje Lukáš Vaculík, jehož Cajthaml neměl tolik možností působit na širokém poli, právě proto zvolil úspornou výrazovou podobu, čímž se vypořádal s nelehkou úlohou se ctí. Hledat další výrazné typy je už méně snadné, ať známí „kmotra" Vedrala, tak členové Cajthamlova týmu mají dosti omezenou možnost výrazněji vstoupit do děje. V tomto směru je ústřední plakát filmu volen výstižně.

Nikolaev pracuje metodou blížící se místy hranici dokumentu, ať jde o překrývající se roztřesený obraz či rychlé švenky kamerou, nesklouzl však do role rádobythrillerových klišé, což získává body v jeho prospěch. Neváhá využívat i dokumentárních či záměrně rozostřených záběrů, zejména při policejních akcích; je to obvyklá metoda pro navození autenticity, ale v jeho případě využitá s mírou a na úrovni. Jedná se o řemeslně velice dobře zvládnuté dílo, na němž po této stránce těžko lze hledat nějaké zásadní nedostatky.

Po shlédnutí filmu možná určité procento lidí usedne k internetu a zadá si příslušné heslo, někdo jen v duchu spráskne ruce a řekne si – je vůbec možné, že by naše vlast klesla tak hluboko (asi jako sám Vedral ve filmu, kdy v samém závěru klade stejnou otázku sobě, a už nemá dobrou paměť či odvahu si odpovědět, že za to může z velké části on), někdo možná mávne rukou a řekne si – co já s tím nadělám. Pokud se první část početně vyvýší nad další dvě, splnil film svůj účel. A to se rozhodně počítá.

PŘÍBĚH KMOTRA

Hrají: Ondřej Vetchý, Lukáš Vaculík, Jan Vondráček, Jiří Dvořák, Pavel Nečas, Kryštof Hádek, Vica Kerekes, Zuzana Čapková, Ladislav Županič, Andrej Hryc, Filip Kaňkovský, Oldřich Vlach, Vladimír Brabec.

Kamera: David PloyharHudba: Kristian KollScénář: Miroslav OščatkaRežie: Petr Nikolaev99 minut

Premiéra: 24. 10. 2013