Když Česko zasáhne katastrofa: Jak funguje traumaplán a co to vlastně znamená?

Pracovníci dispečinku ani samotní lékaři či záchranáři nemají své zaměstnání jednoduché. Mnohdy doslova bojují o lidské životy a každé zazvonění telefonu může znamenat, že další takový boj právě začíná.

O to kritičtější je situace v případě větších katastrof, jako například úterní pád části budovy, který pohřbil několik lidí. V takovém případě záchranářům zvoní hned několik telefonů od různých svědků události a pokud záchranáři zjistí, že je na místě větší počet zraněných (obvykle více než 10) nebo mrtvých, aktivují traumatologický plán.

Tento scénář má i svou písemnou podobu, každý zdravotník jej ale zná a doufá, že se s ním v praxi setká co nejméně. Jeho úkolem je totiž neprodlená záchrana mnoha lidských životů. Proto směřuje především na nemocnice v okolí, které se začínají okamžitě po aktivaci připravovat na větší příjem zraněných pacientů.

Nemocnice mají za úkol uvést do pohotovosti veškerý dostupný personál, především na urgentním přijmu traumatologie, stejně jako chirurgy, anesteziology a další lékaře. Pagery a mobily pípají na plno a do nemocnic je povolán každý, kdo může zachraňovat životy.

Během toho, co se nemocnice připravují na příjezd pacientů, vyráží na místo neštěstí Atego, těžkotonážní velkokapacitní vůz, který se popasuje s jakýmkoliv terénem a poskytne zasahujícím záchranářům to nejmodernější lékařské vybavení. Záchranářům dělají doprovod policejní vozy a rozjíždí se přesně stanovený plán, který nahrazuje všechny individuální zásahy.

Záchranáři při něm nejprve pacienty označí visačkami podle závažnosti zranění. Ti s lehkými zraněními dostanou zelenou, středně zranění žlutou a těžce ranění červenou. Mrtví dostanou černou visačku.

Následně záchranky odváží tolik zraněných, kolik jim jejich kapacity dovolí. Přednost mají ti s červenými visačkami, neboť jsou nejvíce ohroženi na životě a v mnoha případech potřebují akutní operaci. 

Navzdory očekávání s nimi ale nemíří do nejbližších, ale naopak vzdálenějších nemocnic. Ty blízké totiž nechávají volné pro ty, kteří trpí jen lehkými zraněními a mohou si do nich dojít pěšky či hromadnou dopravou nebo taxíkem.

Poté, co sanitky rozvezou všechny oštítkované pacienty, pro ně traumaplán končí. A naplno začíná pro lékařský personál v nemocnicích. Ten musí neprodleně stanovit diagnózy a rozhodnout, co s pacienty dál. Ti, kteří potřebují urgentní operaci, míří rovnou na sál, kde chirurgové za pomocí specialistů bojují o jejich životy, někdy i dlouhé hodiny.

Další lidé pak míří do jednotlivých oddělení dle povahy zranění. K dispozici jsou také psychologové pro příbuzné zraněných či případné oběti. Nemocnice se zkrátka nezastaví do doby, než jsou všichni pacienti s visačkou mimo ohrožení života, na lůžkových odděleních či v domácí péči.

Většinou traumaplán končí po několika hodinách od jeho vyhlášení. A záchranáři i lékaři doufají, že se s ním nebudou muset v průběhu několika dalších měsíců či let opět setkat.