Sociální práce? Často blázinec. Praha zavelí a starejte se

Jakým aktivitám se KreBul věnuje?

KreBul o. p. s. má 3 projektová pracoviště: Informační centrum pro mládež Prachatice (ICM), které vedu, Občanskou poradnu Prachatice (OP) a Dobrovolnické centrum Prachatice (DC), jehož jsem koordinátorem. Nabízíme celou řadu aktivit směřujících do oblasti poradenského a informačního servisu, vzdělávání (formálního i neformálního), volnočasových aktivit, sociálně-právnímu poradenství, dobrovolnické činnosti apod.

Pořádáme adaptační a vzdělávací kurzy, spolupracujeme s dalšími subjekty (školy, úřady či subjekty občanského sektoru), pořádáme konference na téma „Multikulturní výchova v praxi" věnující se židovství a problematice II. světové války. Byla vydána kniha Přes Volary přešla smrt - pochod smrti očima pamětníků, DVD o přeživší účastnici Renatě Dindové, kartičky s fotkami a sborník. Spolu s městem Volary a Jihočeským krajem byla opravena vstupní deska na židovském hřbitově ve Volarech.

Dále pořádáme různé přednášky a besedy, kurzy trénování paměti, počítačové kurzy, akademii 3. věku a v neposlední řadě i mezinárodní výměny.

Naší cílovou skupinou jsou děti, neorganizovaná mládež do 26 let (v ICM), mladí dospělí, senioři, ale i lidé se zdravotním postižením (v DC) či sociálně vyloučení. Každý si najde přesně tu aktivitu či službu, která je pro něj nejpříhodnější či kterou pávě potřebuje.

„KreBul" zní docela zvláštně. Nějaká zkratka?

Zakladateli dřívě občanského sdružení byli v roce 2007 spolužáci Zdeněk Krejsa a Jiří Bulín - tedy zkratka z jejich příjmení KreBul. Zdeněk Krejsa je ředitelem nynější o. p. s. Změna proběhla kvůli novému obč. zákoníku na přelomu roku 2013/14.

O kterou vaši službu je největší zájem?

Nelze asi říci největší zájem, jelikož počet kontaktů např. v ICM každoročně překročí 2000, ale přece jen je velký zájem o Občanskou poradnu, kde pracuje ředitel o.p.s. Mgr. Zdeněk Krejsa, DiS. Tato služba je určena pro dospělou populaci a zde poskytuje rady, informace a pomoc všem lidem, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci nebo jim taková situace hrozí, neznají svá práva a povinnosti, dostupné služby nebo nejsou schopni vyjádřit své potřeby a hájit své oprávněné zájmy. Je to nezávislé místo bezplatné, důvěrné a nestranné pomoci. Řeší se zde hlavně dluhová problematika (osobní bankrot, splátkový kalendář, rodinný rozpočet), reklamace zboží, různé žádosti (o rozvod, o prominutí penále, výživné) atd.

Dobrovolnické centrum naopak má méně kontaktů, o to však jsou potřebnější. Hledáme, školíme a připravujeme dobrovolníky pro činnost ve volnočasových či jiných aktivitách (např. pomoc v oblasti sociální péče, kultuře, zdravotní sféře...).

Jak je vaše o.p.s. financována?

Každý rok musíme hledat finance na další fungování. Ať už jde o různá ministerstva (MŠMT, MPSV, MV), Jihočeský kraj, samozřejmě i město Prachatice či další nadace a společnosti vypisující různá grantová schémata.

Tím se dostávám k problému, který trápí většinu neziskovek - čekání. V lednu jsou peníze na výplaty z prosince, ale výsledky dalších projektů bývají třeba až v březnu, a další výplata může přijít na účet až v dubnu. Také se může stát, že dojde k propouštění zaměstnanců, jelikož nevyjdou projekty a neziskovka je nebude mít z čeho zaplatit. V tomto je třeba ještě tento systém financování zlepšit, upravit či zcela změnit. Vyřešilo by to např. víceleté financování.

Jak vám jako běžný občan mohu pomoci?

Samozřejmě nejlépe dobrovolnictvím či finančními dary. Věci a materiál si dokážeme sehnat, např. díky sponzorským darům z firem či právě v projektech. Většina projektů nám uspokojí potřebu financování materiálu, ale nikoli (či minimálně) osobních nákladů. Tedy sklad je plný, ale není nikdo zaplacen, kdo by třeba kroužky vedl. Bylo by dobré, kdybychom měli sponzora, ale nechceme také každého. Například kdyby nás sponzorovala instituce, která půjčuje lidem peníze a my bychom jejich klienty opětovně dostávali z dluhových pastí.

Neříkám, že aktivity nemá kdo vykonávat, jen nás trápí, že lektory nemůžeme finančně ohodnotit, a stávají se z nich tedy naši dobrovolníci. A mnohdy i z nás, pracovníků, protože řadu aktivit děláme nad rámec svých úvazků a zcela dobrovolně.

Zmínil jste „děti z ulice". Co si pod tím v Česku představit? Mně se vybaví chudé hladové děti, co se ve dne v noci potulují a žebrají.

Ne ne, jsou to oficiálně „neorganizované děti a mládež". Tedy děti, které nechodí např. do domů dětí a mládeže, či nenavštěvují pravidelné zájmové kroužky a útvary. Prostě děti, které když chtějí přijít na nějakou volnočasovou pravidelnou i nepravidelnou akci, mají dveře otevřené, nemusejí se předem hlásit či omlouvat, že nepřišly, jako to bývá v DDM, nemusejí s sebou nosit přezůvky či omluvenky.

Jaký nejsmutnější sociální případ jste řešil a jak to dopadlo?

Takových případů je celá řada. S kolegou jsme například řešili klienta, který měl řadu dluhů. Mezi nimi i jednu pohledávku, kde RPSN (roční procentní sazba nákladů) přesahovala 98% a úrok 96%!

Jindy zase klienty, kterým v červnu přišla dražební vyhláška na dům, ale do října s nikým nekomunikovali. Dům byl prodán, klienti si šestkrát domluvili schůzku, nepřišli. Posedmé pak chtěli, abychom jim dům pomohli vrátili zpět. Samozřejmě to již nebylo možné, pomohli jsme jim alespoň sepsat návrh na osobní bankrot, který byl schválen. Smutné jsou také případy podvedených seniorů, kteří nedají na všechna varování a „naletí" nejrůznějším prodejcům apod.

Bylo za Drábka opravdu tak zle a nyní je lépe, nebo se vás vládní změny příliš nedotýkají?

Jsme nepolitická organizace a na politiku ani nemáme moc času. Jde nám spíše o systémové změny, které zatím nejsou moc vyslyšeny. Ty se týkají zejména změny ve financování neziskového sektoru – víceleté projekty, volné prostředky apod. Snad jednou přijde někdo, kdo se těmito otázkami bude zabývat a nezamete je pod stůl, jak se tomu často děje.

Navíc je někdy problém i v tom, že se nikdo neptá neziskovek z regionů. Prostě v Praze se rozhodne a vy dělejte, jak umíte. Někdy je to náročné. Ale nedáme se a bojujeme statečně dál. Vždyť brzy oslavíme osm let našeho fungování.

Jaké největší nedostatky má dle Vás český sociální systém?

Jak už jsem zmínil, je to problém financování pracovníků a to, že se do tohoto systému peníze nevracejí. Jsou určeny často na jiné potřeby (bydlení, osobní potřeby) a pokud jsou určeny opět do sociálního systému (třeba příspěvek na péči), jde to třeba rodinným příslušníkům a nikoli sociálním pracovníkům. Tím pak samozřejmě trpí zejména poskytovatelé registrovaných služeb, protože rozpočet na služby se stále zmenšuje a je třeba pokrývat čím dál více nákladů.

Druhým problémem je nesystémovost ve financování. Podporují se stále nové a nové projekty, místo aby došlo k financování těch osvědčených, již zaběhnutých a dobrých akcí a aktivit.

S jakými problémy musí KreBul každodenně bojovat?

S nedostatkem času pro nás zaměstnance? KreBul má v tuto chvíli 3 zaměstnance, ale často se musíme „rozkrájet" abychom vše stihli. Nemůžeme si dovolit více zaměstnanců, často mnoho z toho, co děláme, řešíme za pomoci dobrovolnické činnosti a pomoci přátel z jiných organizací. Máme mnoho aktivit, ale málo lidí a času pro jejich realizaci. Pak je to velká míra administrativní zátěže. Na vše vypisujeme formuláře, tabulky, tvoříme zprávy. Já vím, že je to jediné měřitelné, ale myslím si, že se věci dají ověřit i jiným způsobem, než je množství podaných formulářů, vyplněných tabulek.

Setkáváte se s negativními reakcemi na to, co děláte?

Ne, tady v Prachaticích je sociální systém a informovanost veřejnosti na dost vysoké úrovni a shledáváme se s pozitivními ohlasy. Mnoho neziskovek zde spolupracuje, vydávají se tiskové zprávy, spolupráce s médii i veřejností je výborná. Lidé znají naši činnost a vědí, proč to děláme a jsou vidět i výsledky. Když pak někde o naší činnosti mluvíme na konferencích, ozývají se lidé, že by chtěli bydlet v Prachaticích. Ale není to jen o nás, ale celém týmu lidí, kteří neziskové a obdobné instituce ve městě Prachatice vedou.

Ve Vašem „oboru" člověk nezbohatne, co Vás (při)vedlo do sociální sféry?

Jako mladý jsem chtěl pracovat s lidmi. Tak jsem se rozhodl studovat obchodničení, ale už v první chvíli jsem věděl, že potřebuji více. V obchodě je totiž zneužitá psychologie, velký tlak na zákazníky, ovlivnění reklamou... A pak jsem se dostal k pedagogice a sociální sféře. Vlastně to není ani práce, jako spíše životní styl.

Když jsem doma či na cestách, napadají mě myšlenky, co třeba příště vyrábět s rodinami a dětmi. Nebo při pracovních setkáních poznávám lidi, kteří se stanou přáteli a pak rozjedeme nové projekty. Je to určitý cyklus, který obohacuje můj život a věřím, že i životy jiných lidí.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Mgr. Tomáš Lígr