Klaus mladší zavzpomínal na 17. listopad. Zmínil i Bendu a Pánka

"Za uspořádáním listopadové demonstrace stáli nezávislí studenti STUHA (mladej Benda, Pánek, Semín a spol.) s plánem uctít památku Opletala a udělat průvod z Albertova do Opletalovy ulice (kus za Václavákem). To režim nepovolil, zato se ozvali svazáci. (Socialistický svaz mládeže byla, milé děti, mladá záloha Komunistické strany Československa – kde koncem osmdesátých let působila jen naprostá spodina společnosti, kariéristi, šmejdi a podobně. Byli všude, i u nás na gymnáziu i pak na fakultě, jezdili vlakama Družby do Moskvy, schůzovali, měli majetek a ozvučení a vše, a byli důležití. Byli to lidi, kteří, nebýt revoluce, by dnes vládli a vlastně vládnou veřejnému prostoru i tak.)," vzpomíná Klaus v komentáři pro Právo.

Dodává, že svazáci nabídli, že by se průvod jako konal pod jejich záštitou, vedl by jinudy (mimo centrum) a byl by tak jako nějak v přestavbovém, nikoli konfrontačním, duchu. O celém vyjednávání ale ví jen z doslechu, proto se ve svém komentáři zaměřuje spíše na samotnou manifestaci. "Zpočátku to skutečně byla manifestace mládeže zahájená neuvěřitelně debilním, vpravdě přestavbovým, projevem nějakého svazáka. Poté promluvil akademik-matematik Katětov a připomenul trvalé hodnoty: oběť Jana Opletala a podobně. Teprve třetí řečník, nezávislý student Klíma strhujícím projevem „Za svobodu se musí bojovat ... nelze bez ní žít ..." změnil prudce náladu obrovského davu. I těch, co přišli demonstrovat a i spousty jaksi přihlížejících. Manifestace se změnila v demonstraci," popisuje Klaus.

Organizátoři akce se snažili podle jeho vzpomínek po skončení projevů navigovat všechny nikoli doprava směr centrum, ale doleva k Vyšehradu. "Mezitím se setmělo, spousta lidí odešla domů, ale naštěstí ještě zbyl slušný dav, co chtěl z Vyšehradu „na Václavák" dojít společně. Policie (připomenu, milé děti, že to nebyla demonstrace, jaké teď vidíte v televizi, kde někdo něco hází na policisty a dělá „bordel" – to byli slušní, ukáznění lidé, co jen chtěli jít do centra a volali „Svobodu, svobodu" „Nechceme Jakeše" a podobně), no ale policie byla připravena a zastavila postup před Botanickou zahradou u tehdejší restaurace U Trajců a dnešního Ministerstva spravedlnosti. Průvod se mezitím otočil a podskalskými uličkami dostal na nábřeží a pak zahnul na Národní," píše v Právu.

Ddal, že zbytek, včetně zásahových náklaďáků s radlicemi na lidi, byl vidět v televizi. "Dodám jen, že naživo je to o dost hnusnější pocit – hlavně najížděli zezadu od divadla tak zlověstně pomalu. Bylo to taky pár měsíců po masakru v Pekingu – bál jsem se," přiznal Klaus.

Jaké z toho polyne poučení či „myšlenka dne"? "Vrací se to. I pocit strachu, co se má a co se nemá říkat. Jak hezky řekl na nahoře zmíněném setkání pamětníků, redaktor Pečinka (nejméně šedivý ze všech), jistá stádnost českých intelektuálů nebyla projevem komunismu, ale jde bohužel o trvalý jev," tvrdí Klaus mladší. 

"To, že se i někteří svazáci chtěli vyšetřit násilí na Národní třídě a pak se přidali k celému převratu – bylo dobře. Pomohlo to dobré věci. Stejně jako, že členové ÚV KSČ Mohorita či Hegenbart nebo ministr Čalfa pomohli nahlodat jednotnost komunistického vedení a usnadnili hladký a pokojný průběh. Koneckonců i premiér Adamec a šéf StB generál Lorenc asi nepatřili mezi stalinisty, kteří chtěli revoluci potlačit silou. Ale zas jako morálními vůdci převratu nejsou – celé to bylo taky trochu proti nim, že," dodal.