Před 25 lety komunisti přišli o většinu ve vládě, Klaus šéfuje financím

Jmenování "vlády národního porozumění", která dovedla zemi k prvním svobodným volbám v červnu 1990, bylo vynucené tlakem veřejnosti a protikomunistické opozice poté, co zavládla velká nespokojenost se způsobem, jakým obměnil svoji vládu dosavadní premiér Ladislav Adamec. Ten sice po událostech 17. listopadu vyměnil řadu svých zkompromitovaných ministrů, nahradil je však většinou opět komunisty.

Kromě premiéra bylo v jeho vládě dalších 15 členů KSČ, jeden člen socialistické strany, jeden lidovec a tři nestraníci. To bylo pro opozici, která se sdružila do Občanského fóra (OF) a na Slovensku do Veřejnosti proti násilí (VPN), nepřijatelné.

Postupně se tak naplnil jeden z původních požadavků opozice, a to demise Adamcovy vlády. OF původně od tohoto striktního požadavku ustoupilo poté, co Adamec slíbil, že svoji vládu urychleně obmění. S Adamcem v čele vlády opozice dále počítala i po zklamání s jeho rekonstruovaným "týdenním" kabinetem. Ten ale tento scénář odmítl. Navrhovaní ministři jako Vladimír Dlouhý, Jiří Dienstbier či Václav Klaus mu údajně nepřišli dostatečně odborně zdatní.

Vzhledem k tomu, že OF na svých podmínkách trvalo, vystoupil 6. prosince Adamec v televizi s projevem, v němž vyjádřil znepokojení ze stupňování požadavků opozice a prohlásil, že požádá prezidenta o uvolnění z funkce. Jako svého nástupce navrhl dosavadního místopředsedu vlády a legislativce Mariána Čalfu, kterého také Husák 7. prosince pověřil sestavením nového kabinetu.

Po konzultacích s OF a VPN Čalfa navrhl 10. prosince prezidentovi jmenování "vlády národního porozumění", v níž měla KSČ poprvé od roku 1948 menšinové zastoupení (10:11). Kromě komunistů byli mezi navrženými dva socialisté, dva lidovci a sedm nestraníků. Ve vládě, do které přešlo 11 členů z předchozího kabinetu, zasedli například první místopředsedové Valtr Komárek (KSČ) a Ján Čarnogurský, místopředseda vlády Vladimír Dlouhý (KSČ), Jiří Dienstbier (ministr zahraničí) a Václav Klaus (ministr financí). V dalších týdnech někteří členové vlády (Komárek, Dlouhý i Čalfa) ukončili své členství v komunistické straně a stranické poměry ve vládě se pak ještě více vychýlily v neprospěch KSČ.

Zdroj: YouTube

Vláda a Federální shromáždění, v němž se koncem ledna 1990 komunisté také vzdali většiny, zahájily svižnou liberalizaci a demokratizaci politického, společenského a hospodářského života. 23. ledna 1990 byl přijat „malý zákon o politických stranách" umožňující vznik pluralitního politického systému. Výhody se dostalo etablovaným stranám předlistopadové Národní fronty, jež se bez omezení staly součástí demokratické politiky (včetně KSČ). Nový prvek do ní vnášela zatím jen politická hnutí – Občanské fórum a Veřejnost proti násilí.

Vedle těchto parlamentních formací byly zakládány četné další politické strany s ambicí prosadit se v lednových a únorových kooptacích a zejména pak v červnových a listopadových volbách. Nový volební zákon, přijatý 27. února, stanovil, že se bude volit podle systému poměrného zastoupení, ve 12 obvodech, s 5% omezovací klauzulí (v SNR 3%); volební období bude dvouleté a hlavním úkolem politiků bude přijmout nové ústavy, upevnit demokracii a reformovat ekonomiku.

Důležité zákony zakotvující občanské svobody – o sdružování občanů, o právu shromažďovacím a právu petičním, novelu tiskového zákona a občanského zákoníku – přijal parlament podle návrhů federální vlády 27.-29. března 1990. Základní podmínky pro nadcházející změny v ekonomické oblasti měly vytvořit zákony o zrovnoprávnění všech forem vlastnictví, o akciových společnostech, o individuálním podnikání fyzických osob, o státním podniku, schválené v druhé polovině dubna. Na počátku května byl na základě návrhů prezidenta a vlád zrušen trest smrti, přijata novela zákona o soustavě základních a středních škol a nový vysokoškolský zákon poskytující akademických obcím svobodu a autonomii.