ROZHOVOR | Je slovo "cikán" hanlivé? Expert promluvil o velké chybě komunistů

Co Vás přivedlo k zájmu o Romy?

Zájem o indiány Severní Ameriky. Ti jsou na tom v současnosti v mnoha ohledech podobně jako Romové v Evropě. Většina indiánských jazyků vymírá a oni sami zápasí s chudobou, civilizačními chorobami a kulturní deprivací.

Jak si v dnešní době stojí romština?

Situace romštiny v České republice se liší podle toho, o jaký dialekt se jedná. Takzvaná lovárština, dialekt Olašských Romů, jejichž velká část do konce padesátých let kočovala, je poměrně vitální. Olašští Romové si svůj jazyk stále předávají z generace na generaci a nestydí se za něj. Jiná situace je u tzv. Maďarských a Slovenských Romů. První z nich tvoří přibližně 10% romské populace u nás a druzí přibližně 85%. Jejich dialekty romštiny lze v České republice označit za vymírající.

Obecně vzato střední a mladá generace těchto dvou subetnických skupin zná romštinu jen pasivně, nebo vůbec ne. Výjimečně však existují rodiny, v nichž je romština i nadále mateřštinou všech generací. Důvodem pozvolného zániku těchto dvou dialektů romštiny v České republice je zejména asimilační politika československého státu v období komunismu.

Situace se však výrazně nezlepšila ani po změně režimu v roce 1989. Česká společnost, která musela v dobách národního obrození sama zápasit o zachování češtiny a která dlouho hledala a vytvářela svou kulturní identitu, nemá v případě Romů pro podobné snahy pochopení. Setrvačnost myšlení celé společnosti, Romy nevyjímaje, je překážkou pro radikální přehodnocení paternalistické politiky, prováděné státem po dlouhá desetiletí.

Velká část Romů přejala už za komunistů názor majority, že romština je překážkou pro zvládnutí českého jazyka ve škole, a tedy bariérou pro vzdělávání romských dětí a jejich lepší zařazení do společnosti. Dnes víme, že tomu tak být nemusí, že dvojjazyčnost nebo trojjazyčnost není překážkou ve vzdělávání, pokud je správně vedeno. Bohužel, stigma postihující mateřský jazyk Romů stále spolupůsobí jako důležitý faktor kulturní deprivace. Zapomněním jazyka se z  příslušníků této menšiny stává to, co z nich chtěli mít asimilátoři – počeštěná, a tedy dezintegrovaná, nízká sociální vrstva.

Přešla z romštiny do češtiny nějaká slova?

Existují výrazy, které pronikly většinou v pozměněné podobě do slangů, ale i do hovorové češtiny. Např. čokl (pes), lážo plážo (uvolněně), láčovka (něco dobrého), čorka (krádež), kerka (tetování), chalka (jídlo), lóve (peníze) atd. Tyto výrazy se dostaly do češtiny často přes argot.

Je slovo "cikán" hanlivé?

Záleží na tom, kdo jej užije, zda v písemném projevu nebo řeči, a v jakém kontextu. V psané podobě s malým písmenem, vyjadřuje degradaci etnika na sociální vrstvu. S velkou iniciálou je to etnické exonymum, tedy název, kterým je určitá skupina označována jinými. Exonymum Cikán/Cikáni apod. má většinou hanlivé zabarvení, záleží ale na tom, kdo a v jaké souvislosti jej užije.

Etnické jméno Romové je odvozeno od autonyma Rom/Roma, tedy jména, kterým příslušníci této skupiny označují ve svém jazyce sami sebe. Tomu je dnes dávána po právu přednost v médiích a samozřejmě v odborné literatuře, neboť je významově neutrální. Jen pro srovnání – Maďaři také ustoupili od užívání hanlivého exonyma Tót a nazývají Slováky jejich autonymem Szlovák. Podobných příkladů bychom nalezli ve světě desítky, či stovky.

Přejala česká kultura z té romské ještě něco jiného?

Někteří historici psali, že Romové přinesli do Evropy technologii kování za studena, jiní že cimbál, ale na to zde není dost prostoru, protože vzájemné kulturní vlivy obecně jsou velmi složité.

Slyšel jsem, že i mezi Romy existuje hierarchie, kdy se jednotlivé skupiny/rody navzájem příliš „nemusí"...

U Romů je to, jak jste sám napsal, spíše záležitost rodová nebo skupinová. Češi se také „nemusí", ale dělící linie probíhají mezi sociálními vrstvami, vesnicí a městem, jednotlivými politickými stranami s jejich voličstvem atd. Příslušníkům většinové společnosti připadá divné, že Romové netvoří homogenní jednotku, protože na ně nahlížejí skrze stereotyp „všichni Romové/cikáni jsou stejní". Kdyby ale obrátili svůj pohled dovnitř české společnosti, viděli by, že zdání jednoty jí dává pouze politická organizace – stát.

Byl vztah Čechů k Romům vždy tak negativní jako dnes?

Vztah k Romům v českých zemích, pokud budeme hovořit o státní politice, nebyl vstřícný nikdy. Romové, byli vždy objektem sledování a persekucí. Když se vrátíme do minulého století, můžeme sledovat různé etapy. Po 1. světové válce a vyhlášení Československé republiky se vláda snažila usadit kočovné obyvatelstvo (netýkalo se to pouze Romů, ale jich především). S tím souvisela zostřená policejní evidence, omezování svobody pohybu apod. V Čechách žili v té době pouze Čeští a Moravští Romové a v pohraničních oblastech Sintové (němečtí Cíkáni). Tyto skupiny žily v českých zemích po staletí a byly zde dobře adaptovány. Patřily k určitému koloritu venkova a i přes odstup většinového obyvatelstva, žili s ním v určité symbióze.

Za 2. světové války byly tyto původní romské populace téměř vyhlazeny, a to za přispění českých protektorátních orgánů. Po válce začínají přicházet Romové ze Slovenska. Původně byli vítáni jako pracovní síla zejména v oblastech, odkud byli vyhnáni Němci, později se je komunisté snaží tzv. převychovat, tzn. po dobrém, nebo po zlém, vtěsnat do své představy proletáře „občana cikánského původu". V této vizi nebylo pochopitelně místo pro jakékoli kulturní odlišnosti, Romové se stali objektem státem řízené násilné asimilace. V 70. a 80. letech minulého století nastává zmírnění této politiky a hovoří se o integraci (začleňování do společnosti). Dnes mluvíme o inkluzi, což je v podstatě totéž, ale Romové se setkávají spíše s jejím opakem – sociální exkluzí (vylučováním ze společnosti).

Říká se, že komunisti si s Romy dokázali poradit (nutili je pracovat). Podle jiných názorů ale naopak komunisti udělali chybu, když Romy-kočovníky zavřeli do paneláků. Kde je pravda?

Za komunistického režimu, a to pouze do konce padesátých let, jak už bylo zmíněno, kočovala v Čechách a na Moravě jen velmi malá část Romů, řádově sta. Naprostá většina Romů, kteří do našich zemí přicházeli po druhé světové válce v migračních vlnách ze Slovenska, byli Romové usedlí. Jejich tradičními profesemi na Slovensku bylo kovářství a další řemesla, nádenická práce a hudebnictví. Tito Slovenští a Maďarští Romové, přicházeli často z romských osad, kde neexistoval vodovod a kanalizace, elektřina a jiné výdobytky industriální společnosti.

Problém s bydlením tedy nesouvisel s kočováním (s výjimkou několika rodů Olašských Romů), ale s výrazně odlišnou sociokulturní úrovní tzv. usedlých Romů a české většinové společnosti. Romové žili do té doby na okrajích slovenských vesnic a měst v chudinských obydlích nebo dokonce v polozemnicích. Jenom jejich menší část se před příchodem do Čech setkala s civilizačními vymoženostmi moderního bydlení.

Chybou komunistů bylo, že si patrně vůbec nepřipouštěli propastné rozdíly mezi Slovenskem, zejména jeho východní částí, odkud přicházelo nejvíce Romů, a mezi Čechami a Moravou. Ti z Romů, kteří přicházeli za prací do velkých průmyslových center za prací, zažívali kulturní šok, s nímž se museli vypořádat sami, a některým se to dařilo dobře, jiným hůře. Velkou chybou komunistického režimu bylo také to, že nebral v úvahu rozdíly mezi jednotlivými romskými skupinami a rody, které se tehdy v Čechách usazovaly a někdy je přes jejich odpor sestěhovával. Z toho pak vznikaly problémy zejména na velkých panelákových sídlištích.

České vlády už vymyslely několik strategií „jak na Romy", situace se ale příliš nelepší. Kde dělají politici chybu?

Ve vaší otázce je pro pochopení, co se děje špatně, klíčové slovní spojení „jak na Romy". Romové přece nejsou jakýmsi cizorodým tělesem v občanské společnosti, ale její integrální součástí. Čím lépe se bude dařit Romům, tím lépe se bude dařit celé společnosti. A to platí samozřejmě i opačně. Takto to však není českou veřejností vnímáno. A politici bohužel jenom více, či méně, lavírují mezi požadavkem rovného přístupu k menšinám a mezi veřejným míněním.

Dokud se zásadně nepromění většinové postoje, které k Romům zaujímá společnost, ve smyslu větší empatie k těm „druhým", nemůže vláda a její armáda úředníků na situaci nic zásadního změnit. A tyto postoje se nemohou změnit, pokud budou Romové akceptovat myšlenku vnucenou jim zvenčí – že jsou nesvébytnou, podřadnou složkou složkou společnosti.

A v čem naopak dělají chybu Romové?

Drtivá většina Romů, kteří přišli v uplynulých desetiletích do Čech a na Moravu za lepším životem než měli na Slovensku, vyvinula velké úsilí, aby se zařadila a splynula s okolím. Chybou je, že Romové nekladou důraz na vzdělání, má to ovšem své logické příčiny.

Český vzdělávací systém neumí pracovat s dětmi, které přicházejí z jiné kultury a jazyka. České děti mají zcela přirozeně velký náskok už při vstupu do školy. Romské děti ve vzdělávacím systému selhávají, nevěří si a to ve výsledku vede k tomu, že jsou v dospělosti schopny vykonávat pouze nekvalifikovanou nebo málo kvalifikovanou práce, pokud ji vůbec najdou. Velká část Romů se cítí ponižovaná, což je zdrojem frustrace. Někteří z nich propadají apatii. Mnoho z nich se dostává na šikmou plochu, protože se zhlédli v konzumním způsobu života. Těmto Romům se pak jeví porušování společenských pravidel a zákonů jako nejkratší cesta k zbohatnutí.

Jaké jsou životní hodnoty Romů, lze-li to nějak shrnout?

Životní hodnoty Romů jsou v podstatě stejné jako u většinové společnosti. Romové ale kladou větší důraz na děti a soudržnost rodiny a naopak menší na vzdělání. Oboje má své kořeny v jejich životní situaci. Rodina je pro Romy základní institucí, na niž se mohou obracet v případě problémů. Rodina je solidární. Zato u české společnosti a jejích institucí nacházejí jen málo vstřícnosti.

Češi jako státotvorné etnikum mají lepší přístup k úřadům a ke vzdělání (které je jim šito na míru). Z těchto důvodů jsou lépe zaměstnatelní, mají vyšší životní standard, jejich děti dosahují snadněji vyššího vzdělání atd. Velká část Romů žije v podmínkách, kdy mohou v lepším případě vykonávat pouze nekvalifikovanou práci, jejich děti nemají vhodné podmínky pro studium a chybí jim i peníze. To je dlouhodobě demotivující a generační kruh se opakuje.

Pracovat Romové chtějí, ovšem z výše uvedených důvodů na ně zbývají jen podřadné práce, často málo placené, anebo práci vůbec neseženou, záleží na místě, kde žijí. Poměr Romů a Čechů, kteří programově odmítají pracovat, se v relativních číslech patrně neliší.

Děkujeme za rozhovor.