Nejtragičtější nehoda ČSA: Zřícení letu 540 i po letech vyvolává dohady

Let ČSA číslo 540 pod vedením kapitána Jána Gajdoše a v době nehody řízený druhým pilotem Stanislavem Žižkou odstartoval z ruzyňského letiště v 19:35, konečným cílem měl být Teherán. Po třech a půl hodinách letu nahlásila posádka, že hodlá zahájit přiblížení, což jí věž v Damašku povolila. Letadlo ještě stihlo potvrdit přijetí informace o příznivém počasí na letišti, to ale bylo poslední spojení s letem OK 540. Čtyři minuty poté, v Praze v té době bylo čtvrt na dvanáct v noci, iljušin havaroval.

Opuštěnou noční krajinu ozářily krátce po nárazu plameny, které zachvátily velkou část trupu a později výrazně ztížily pátrání po příčinách nehody. Vyšetřování ukázalo, že stroj se země dotkl vcelku, nejprve předním podvozkem, poté levým křídlem, hlavním podvozkem a nakonec zadní částí trupu a pravým křídlem. Velké štěstí měli půlroční dítě a arabský student, kteří oba seděli vzadu a po nárazu vypadli ven. Vyhnuli se tak ohnivému infernu, které zachvátilo trosky.

Proč ale zkušený pilot Žižka s téměř 15.000 nalétanými hodinami (z toho asi pětina byla na Il-62, nejmodernějším a největším stroji v tehdejší flotile ČSA) nezvládl banální přistání a proč letounu v nárazu do země nezabránil ani kapitán Gajdoš s náletem skoro 19.000 hodin, to se vyšetřovatelům nikdy odhalit nepodařilo. Vyšetřování totiž významně zkomplikoval fakt, že během mohutného požáru byla zničena černá skříňka a z přístrojů v kokpitu vydržely katastrofu jen některé.

Příčinu nehody tak vyšetřovací komise nedokázala jasně určit. Jako nejpravděpodobnější nakonec označila možnost, že si posádka nebyla vědoma skutečné výšky letu a těsně před nárazem se domnívala, že je o několik stovek metrů výše. Na domovském letišti a na ostatních letištích v socialistických zemích totiž byla tehdy dispečery předávána výška QFE (skutečný barometrický tlak v úrovni dráhy), ale od věže v Damašku posádka obdržela výšku QNH (tlak přepočítaný na hladinu moře).

A možná právě jejich záměna posádkou se pak stala lidem na palubě osudnou. Podle pilota a publicisty Ladislava Kellera, který napsal několik knih o leteckých nehodách čs. a českých letadel, je ale pravděpodobnější, že se Žižka spletl při zadávání hodnoty tlaku a na výškoměru nastavil špatnou hodnotu. Údaje měl sice ještě kontrolovat navigátor, který byl v té době běžně členem posádky, ale nejspíš tak při osudném letu nečinil.

Objevily se i spekulace o tom, že osudový řetězec událostí, který vedl k tragické nehodě, pomohly spustit také neshody mezi oběma piloty. Podle některých pamětníků se totiž Gajdoš s Žižkou neměli právě v lásce, Keller dokonce uvádí, že se "doslova nenáviděli". Obvykle tak spolu v nelétali, v úterý 19. srpna 1975 ale původně nasazený druhý pilot nedorazil do práce, a tak musela být do služby povolána připravená záloha, kterou byl shodou okolností Žižka.

Vedle špatně nastaveného výškoměru - ať už z jakéhokoli důvodu - a špatné atmosféry na palubě iljušinu existuje ještě jedna teorie o příčinách nehody. Podle některých spekulací sestřelila československý stroj omylem syrská armáda a případ byl z politických důvodů "ututlán". Konkrétní důkazy pro takové tvrzení se ale nikdy neobjevily a o sestřelení tak existují jen svědectví z druhé ruky. Letoun navíc na zemi narazil prakticky vcelku, což svědčí spíš o chybě pilotů.