Před 70 lety vyjel první organizovaný transport odsunutých Němců

Kvóty přesídlených Němců pro jednotlivá okupační pásma a harmonogram odsunu přijala Spojenecká kontrolní rada 20. listopadu 1945. Na to navázala československá vláda, která 14. prosince 1945 schválila směrnici k provádění odsunu. První transport odsunutých Němců do americké okupační zóny poraženého Německa vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní do Bavorska. Až do konce února odjížděl do americké zóny jeden vlak denně (kromě nedělí), poté dva a od 1. dubna čtyři vlaky. V každém bylo 1000 až 1200 osob.

Výjimku z odsunu dostali lidé, kteří "zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem". Z odsunu byly vyjmuty také další skupiny Němců (důvodem bylo například smíšené česko-německé manželství nebo kvalifikace potřebná pro československé hospodářství).

Přesídlení Němců z Československa se uskutečnilo ve třech vlnách. První spadá do posledního období války, kdy opouštěli území, k němuž směřovala Rudá armáda a utíkali do americké nebo britské zóny. Druhá vlna, neorganizovaná a během které se staly mnohé násilné excesy, začala v květnu 1945 a skončila po Postupimi (ale i potom omezené transfery pokračovaly). Poté následovala třetí, organizovaná vlna. V letech 1947 a 1948 se ještě uskutečnil dodatečný odsun a poslední Němci odešli z Československa v letech 1949 až 1951.

Ačkoli se českoslovenští představitelé snažili prosadit na mezinárodním fóru i schválení odsunu Maďarů, dali spojenci souhlas jen k transferu německého obyvatelstva. Už od dubna 1945 se nicméně začal připravovat odsun Maďarů, kteří přišli na Slovensko po roce 1938. Další tisíce Maďarů musely dočasně odjet do Čech na nucené práce. Ze Slovenska musely odejít i desítky tisíc karpatských Němců, kteří tam žili už od středověku.

Podle československého sčítání lidu roku 1930 žilo v Československu 3,15 milionu lidí hlásících se k německé národnosti. Údaje o celkovém počtu odsunutých se liší, většinou se ale výsledné číslo pohybuje kolem tří milionů Němců. Během divokého odsunu opustilo Československo asi 660.000 Němců. V druhé fázi muselo odejít dalších 2,25 milionu lidí, z toho 1,5 milionu do amerického pásma a necelých 800.000 do sovětského.

Podle údajů z publikace Odsun Němců z Československa 1945-1947 (Praha 1991) zůstalo po oficiálně oznámeném ukončení odsunu v ČSR 239.911 Němců. Jejich počet se v následujících letech zmenšoval dodatečným odsunem, takže ve sčítání lidu k 1. březnu 1950 se k německé národnosti v Československu přihlásilo zhruba 160.000 lidí.

Odsun si vyžádal i tisíce obětí, na přesný počet ale neexistuje jednotný názor. Podle závěrů československo-německé komise historiků z roku 1990 se odhady pohybují mezi 19.000 a 30.000. V těchto číslech jsou zahrnuty jak oběti násilí, tak lidé, kteří podlehli nemocem. Novější studie českých historiků udávají 20.000 mrtvých, podle údajů Sudetoněmecké rady z 80. let ale přišlo o život 250.000 Němců.

Němci zanechali na území Československa rozsáhlý majetek, který mohl být zabaven a jehož hodnota byla odečtena z reparací. Odsunutí Němci získali po roce 1956 od německého státu kompenzaci.

Po roce 1989 se téma Benešových dekretů stalo jednou z často diskutovaných otázek v česko-německých a česko-rakouských vztazích a bylo nezřídka využíváno i v domácí politice. V lednu 1997 byla podepsána společná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Obě země se vzájemně omluvily za příkoří minulosti a zavázaly se, že budou respektovat právní řád druhé země. V dubnu 2002 schválila česká Sněmovna jednomyslně usnesení, podle něhož jsou právní a majetkové vztahy, které vyplynuly z poválečných zákonů a dekretů, nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.

V listopadu 2002 Evropský parlament uvedl, že dekrety nejsou překážkou přijetí ČR do EU. V říjnu 2009 summit EU přiznal ČR výjimku z aplikace Listiny základních práv EU, čímž odstranil překážku ratifikace lisabonské smlouvy v ČR. Výjimku si vyžádal tehdejší prezident Václav Klaus kvůli obavě z možného prolomení Benešových dekretů.