ROZHOVOR | Demokracie nejde dohromady s blbou náladou a „vyčůraností“. Expertka analyzuje demokracii v Česku a USA, jedna věc ji obzvlášť zneklidňuje...

Co je politická psychologie a jaké je její využití v praxi?

Politická psychologie zkoumá vztah mezi psychologickými a politickými procesy. Když psychologii definujeme jednoduše jako vědu o chování a prožívání, tak politickou psychologii můžeme analogicky chápat jako nauku o politickém chování a prožívání politických událostí.

Politická psychologie logicky patří k sociální psychologii, ale je lepší ji pojímat v širším rámci jako velice mezioborovou disciplínu, ke které přispívají rozmanité společensko-vědní obory od historie a filosofie po ekonomii a pedagogiku.

Praktické využití politické psychologie je zřejmě tak staré jako politika sama, lze je sledovat od antiky, obzvláště proslulé jsou renesanční rady Machiavelliho... Potíž je v tom, že jádro politiky – moc - je strašně svůdné. Touha po moci korumpuje charaktery, a tak místo aby se politické psychologie využívalo tak jako většiny jiných věd, ku prospěchu člověka - třeba k pěstování občanství a vylepšování demokracie - v praxi je politická psychologie často zneužívána.

Političtí konzultanti ji zneužívají, aby zjistili, čím se politický kandidát zalíbí potenciálním voličům. Když se pak mocichtiví politici dozvědí, jaká tématika a jaká slova nejlépe mezi voliči zabírají, sestaví z nich pak své předvolební projevy. K nejkřiklavějším příkladům patří praktiky amerických republikánů – líbivé či odpudivé přezdívky pro významné zákony, asociování zákona o zdravotním pojištění s komunistickým pučem apod.

Na každém z nás pak je, abychom dokázali takové finty prokouknout. Politická psychologie by se měla učit na školách v rámci občanské výchovy.

Jaké psychologické předpoklady jsou nutné, aby společnost přijala demokracii?

Demokracie je líbivý pojem. Každý vládce o sobě tvrdí, že je demokrat a že jeho režim je demokratický, mnohdy právě ty největší diktatury mají v názvu, že jde o lidové, či dokonce „lidově demokratické" zřízení. Ti, kdo jsou v etnické či náboženské většině, pak volají po demokracii prostě proto, aby přehlasovali ostatní a uzákonili si diktaturu. Skutečná demokracie je ale liberální systém, tj. má zaručovat lidská práva a práva menšin.

Takový režim nelze jednoduše zavést či nařídit aniž by pro něj existovaly odpovídající sociálně psychologické předpoklady. Občané musí mít určitou míru politické sofistikovanosti, ale také takové důležité charakterové rysy, jako jsou benevolence, důvěra, tolerance apod. Demokracie jsou totiž otevřené, dynamické systémy a je v nich neustále potřeba dohadovat a rozhodovat spoustu věcí. Přitom na sebe neustále narážejí práva většiny a menšin, principy svobody a rovnosti, právo a potřeby lidí, zákon a vůle lidí. Je nemožné uspokojit všechny najednou, jsou nutné kompromisy a také dávka velkorysosti, aby se vše vyřešilo v klidu. Slušnost a benevolence, to jsou takové měkké nárazníky, které tlumí konflikty a umožní jejich mírové řešení.

Zmiňujete slušnost, na které vedle právních norem demokracie závisí. Jak jsou na tom právě Češi se slušností a dobrým vychováním (Kinderstube)?

Jsou momenty a dokonce dějinná období, ve kterých jsme slušností vynikali. Vzpomeňme na sametovou revoluci a také na dělení Československa. Sametem slušnosti a benevolence jsme ohromili celý svět a vstoupili do historie. V některých situacích, např. nastoupí-li starý člověk do tramvaje, vidíme, že na tom ani s tou každodenní Kinderstube nejsme tak zle. Slušnost se ale projevuje na různých úrovních. Tak, jako se nemá předbíhat ve frontě, má třeba existovat i nekorupční prostředí. Pokud jde o korupci a nepoctivost, jsme na tom špatně. Jako bychom ještě stále bojovali proti jakési vrchnosti či autoritářskému útlaku okupantů, mnozí se pyšní, když se jim podaří vyzrát na systém a urvat si něco navíc, než mají nárok.

Všichni cítíme, jak velká část našeho národa má sklony k podvádění, k tzv. „vyčůranosti". To je bohužel jev hluboce zakořeněný a ve srovnání s civilizovanějším demokratickým světem jsme na tom skutečně bídně. A nejde jen o rovinu soukromou, ale i provázanost mezi politikou a podnikáním a hlavně nedostatek kontrolních mechanismů. I proto nebýváme řazeni mezi demokracie první třídy, ale do kategorie tzv. defektních (flawed) demokracií.

Jak jako psycholožka vnímáte kvalitu demokracie v současném Česku? Vy také působíte v USA na San Diego State University. Jsou nějaké zásadní rozdíly mezí tím, jak demokracii vnímají Češi a jak Američané? A v čem jsme si naopak podobní?

Vzhledem k tomu, že jsem zažila v naší zemi i léta nesvobody, jsem vlastně se stavem demokracie spíše spokojená. Ve srovnání s Amerikou jsem dokonce velmi spokojena se svobodností našich voleb, s tím jak se volí a jak se hlasy sčítají, že nejsme omezeni jen na dvě podobné strany a že máme proporcionální volební systém, takže nevítězí strana jediná.

Jinou otázkou je občanská kultura a typické chování. Američané mi často imponují úctou k ústavě a zákonu vůbec, svou hrdostí na občanské principy a svou poctivostí; mezilidské vztahy jsou v USA do značné míry slušné a také tam v mnoha oborech existuje vyhraněná profesionální etika. Mám na mysli třeba takové věci, jako že se neztrácejí poštovní zásilky (zatímco u nás musíme balíčky, na kterých nám záleží, posílat doporučeně), že se nesmlouvá s policisty, že řemeslníkům není třeba nijak zvlášť nadbíhat, všeobecně se neuplácí. Nejen politika, ale i ta všeobecná slušnost, důvěra a benevolence tvoří podstatu demokracie.

O lidech ale není dost dobře možné generalizovat. USA navíc sestávají z mnoha různých států, např. New York, pacifické pobřeží, Středozápad a Jih, to jsou úplně odlišné kultury. Já navíc spíše než na národní charaktery věřím na rozmanité mentality uvnitř každé země. Jak tam, tak u nás narazíte jednou na přesvědčené demokraty, jindy na netolerantní omezence. Když se budete pohybovat v prostředí kalifornských univerzit, budete mít úplně jiný pocit z lidí než na venkově v Missouri. O tom, jak spolehlivé jsou rozdíly ve společensko-politických mentalitách Američanů svědčí i politická mapa Ameriky, tj. více méně setrvačné dělení na demokratické (z pohledu Evropy mírná pravice) a republikánské státy (extrémní pravice).

Rozdíl od Evropy je velký, neboť Evropa je 1) politicky daleko více sociální, levicová 2) daleko více proměnlivá ve své politické orientaci a 3) více zohledňuje rozmanitost politických ideologií, zatímco v USA je větší tendence předávat veškerou moc vítězi. U většiny amerických států je teď téměř jisté, jak se budou chovat při prezidentské kampani: jih, středozápad a vnitrozemí bude volit republikánsky – Donalda Trumpa, zatímco státy při východním a západním pobřeží, poblíž velkých jezer, jakož i velká a univerzitní města budou volit demokratku Hillary Clintonovou. Skutečné bitvy budou jen v hrstce tzv. „swing states", jakými jsou např. Ohio, Pensylvánie a Florida.

Když se vrátíme na starý kontinent, všechny středo- a východoevropské státy prošly po pádu komunismu politickou transformací. Je u nich postoj k demokracii a svobodě stejný nebo má každá země své specifikum?

Jedna věc bohužel platí více méně obecně: postkomunistické země jsou z hlediska demokratičnosti stále ještě opožděny za vyspělými demokraciemi. Ukazuje se to i v analýzách zaměřených na evropské politicko-psychologické mentality, které jsme prováděli spolu s kolegou Jaroslavem Košťálem.

Třídili jsme občany podle jejich postojů k demokracii a podle občanských ctností a došli k několika závěrům: Potvrdilo se, že nejsilnější demokratický duch panuje ve skandinávských zemích a toto demokratické přesvědčení směrem na východ a jih slábne. Zároveň se ale ukázalo, že v každé (!) evropské zemi existuje i nezanedbatelné procento skutečných demokratů, je tudíž nespravedlivé generalizovat a tyto demokraty přehlížet, i když jsou v menšině.

A konečně, ukázaly se také rozdíly, na které se ptáte: Na příklad směrem na východ (Polsko, Rusko, Turecko) se projevila zvýšená míra netolerance kombinovaná s politickou pasivitou, příznačná zejména pro starší populaci v zemědělských oblastech. Směrem na jih zase, v zemích bývalé Jugoslávie, ve kterých probíhala občanská válka, se ukázala vysoká míra nedemokratického radikalismu.

A v našem regionu, ve střední Evropě (Česku a Maďarsku) jsme zjistili nezdravou míru cynismu a občanské pasivity. Jako by pověstná „blbá nálada" pořád ještě přetrvávala. Lidi žehrají na politiku, na politiky, na strany, na Evropskou unii, jako by to vše nebylo vlastně naším vlastním produktem.

Tyhle analýzy jsou ale založeny na starších datech, nyní právě připravujeme nové šetření, které by ukázalo, jak jsme na tom jako národ v současné době. Výzkum je podpořen Grantovou agenturou České republiky (15-11062S).

Existuje tedy něco jako „česká demokracie"? Neseme si v sobě stále pozůstatky z dob komunistické totality?

Myslím, že neseme nejen dědictví totality (lze snad dokonce hovořit i o něčem, co jsme již před lety popsali jako post-komunistický syndrom) ale zároveň je v nás i dědictví První republiky a odkaz Masarykova humanismu. A pokud bych ještě jednou porovnávala s USA, myslím, že my a Evropané vůbec máme i víc svobody i víc rovnosti než Američané, myslím, že jsme o něco sofistikovanější, ale my Češi jsme zároveň i negativističtější, cyničtější, a tak i malomyslnější.

Skandinávským demokraciím se zase blížíme naším sekularismem. Právě ten sekularismus a modernita nám asi pomáhají být tolerantnější - velké procento lidí u nás má liberální postoj „žít a nechat žít". Potíž ale je, že jsme dost dobře nedokázali nahradit náboženství jiným morálním kompasem. A tak strážci morálky a poctivosti jsou u nás spíše křesťané, ti zas bývají méně tolerantní k moderním životním stylům a cizincům. Je na nás, abychom humanistické kořeny z naší historie zmodernizovali. Stačilo by asi, kdybychom odkaz TGM doplnili tím nejlepším z odkazu Václava Havla.

Jak hodnotíte nynější politickou kulturu v Česku právě ve srovnání s érou Václava Havla?

Éra Václava Havla, zejména to rané porevoluční období, byla výlučná idealismem, a to jak ve smyslu euforického nadšení občanů, tak pokud šlo o myšlenkový obsah dominantní politické ideologie v zemi. President Havel dokázal vytyčit politickou vizi a i když nebyla bez chyb (zejména jeho pozdější nekritická podpora války v Iráku), měla jasný hodnotový a morální rozměr. Ne náhodou uvedl do českého politického slovníku i takové pojmy, jako třeba bylo slovo „smysluplný" a takové morální pojmy jako odpovědnost. Vidina morálních horizontů a smyslu naplňovala velkou část občanů hrdostí, pozvedala je na vyšší intelektovou i morální úroveň, dávala jim životní program, přispívala také k pozitivní národní a proevropské identitě.

Takováto koherentní ideologie nám teď chybí. Politika zdegenerovala zaměřením na vulgární ekonomismus, nacionalismus a hrubé populistické demagogie a stáhla velkou část lidí s sebou. Není potom divu, že velké procento obyvatel rezignuje na roli aktivního občana a upadá do nedemokratického, pasivního cynismu anebo podléhá těm, kdo nabízejí jednoduché populistické a nacionalistické návody.

Podle průzkumu CVVM z února t.r. by 16 procent Čechů uvítalo autoritářský způsob vlády a stejný počet by si přál návrat komunistů. Co to o současné společnosti vypovídá?

Takovéhle výsledky docela dobře odpovídají naší teorii o rozmanitých trsech mentalit. V naší společnosti je podle našich odhadů asi čtvrtina skutečně ryzích benevolentních demokratů a na druhé straně také nezanedbatelná část obyvatel smýšlí protidemokraticky a volá po návratu starých pořádků či po pravicové silné ruce. To je samozřejmě poněkud zneklidňující, zvláště když můžeme předpokládat, že se mnozí respondenti styděli k antidemokratické orientaci hlásit. Hádám ale, že vcelku budou ti výslovní anti-demokrati méně početní než ti ryzí demokraté. Navíc se ukazuje, že demokraté bývají zpravidla ve vlivnějších pozicích elit, to také přispívá k jejich významu ve společnosti.

To, co mne zneklidňuje daleko více je ten zbytek, což bývá i většina populace. Ta se obyčejně politicky neprojevuje či dokonce politikou přímo ostentativně pohrdá a ani na ni mnohdy intelektově nestačí. Vzpomeňme, že v posledních volbách do EU se nezúčastnilo 82% obyvatel ČR. CVVM se letos ptala také na politické zájmy občanů ČR a většina lidí odpověděla, že se o politiku nezajímají, že je nezajímá ani světové dění, ani dění v EU. Právě takoví lidé si pak ochotně naběhnou na udičky demagogických populistů. Podívejme, jak se to povedlo třeba v Británii s brexitem.

O totalitě se hovoří převážně v pejorativním slova smyslu, přesto: Je na totalitním způsobu vlády něco přínosného pro člověka a společnost?

Pro demokrata je obtížné pochválit totalitní či autoritářský systém. Otázkou je, jaké jsou alternativy. Útlak lidí, kteří jsou schopni si demokraticky vládnout, je neodpustitelný. Pokud ovšem základní politická kultura a slušnost chybí, alternativou totality může být i chaos, anarchie, násilí a genocida. Mnohé příklady násilí, které plní naše současná média, jsou právě důsledkem uvolnění společností, které byly dosud totalitní či autoritářské.

Uprchlická krize Česko sice bezprostředně nezasáhla, přesto je silným politickým tématem. Vyrojila se hanlivá označení jako „sluníčkáři", „pražská kavárna", „kolaboranti/vlastizrádci", „fašizace společnosti", internetové diskuze jsou plné vulgarismů a osobních útoků, argumenty se vytrácejí. Stejně tak jsou Češi rozhádaní v případě Rusko-Západ. Co se tady z psychologického hlediska děje?

To vše jsou emocionální témata a citovost získává převahu nad rozumem. Uprchlickou krizi musíme chápat i jako náš problém, ať už proto, že je to problém humanity či proto, že i my jsme Evropané. Je tedy dobře, že ji bereme vážně. Také otázka politické orientace je emocionálně nabitá. Poté, co se nám podařilo získat samostatnost po letech nacistické a komunistické okupace je třeba, aby bylo lidem jasné, co je z hlediska potenciálu země i každého jedince optimální. Obecně platí, že mírové řešení konfliktů a zachování lidských práv garantují pouze liberální demokracie, tady není co řešit, mimo EU prostě pro nás v Evropě alternativa není. S uprchlíky je situace ale odlišná, zde se skutečně nabízí dilema.

Přiznám se, že i já sama v této souvislosti zažívám těžký vnitřní konflikt, perou se ve mně rozporné postoje a) humanisty empatizujícího s lidmi utíkajícími před válečným konfliktem a b) postoje realisty, který si uvědomuje, že vytrvalá lavina nelegálních přistěhovalců s často nedemokratickými hodnotami dodávaná převaděčskými mafiemi dříve či později rozleptá tu sociálně psychologickou základnu, o které jsem mluvila, která je předpokladem demokracie.

Vidím dvojí nebezpečí: a) mocný příliv lidí s nedemokratickým přesvědčením objektivně oslabí sociálně psychologický základ demokracie, protože oslabí důvěru, toleranci a benevolenci i respekt k zákonům a na tom všem demokracie stojí; b) medializované incidenty vybudí tu dosud pasivní a apolitickou masu lidí, které zejména v postkomunistických zemích máme, a oni udělají to, co pro ně bude intelektově nejjednodušší, tj. sednou na lep demagogům a populistům a strhnou zemi z demokratické cesty.

Jinými slovy, demokratický charakter předpokládá kromě respektu k zákonu i toleranci, benevolenci a empatii při řešení vnitřních záležitostí (to je ostatně mechanismus, který zachovává demokratický mír). Tolerance, benevolence a empatie jsou ale vlastnosti, které mohou být sebezničující při jednání s nedemokraty. Vzniká těžký konflikt - pokud si ho nedokážeme srovnat v hlavě my sami, jak teprve může dojít ke konsenzu na společenské úrovni? Ale nelze nad ním zavírat oči, jde skutečně o mnoho. Přitom otevřené, upřímné a důsledné řešení této situace by EU posílilo.

Martina Klicperová-Baker se systematicky věnuje výzkumu demokracie a demokratičnosti, mj. podpořené grantovým úkolem GAČR #15-11062S a v rámci projektu AVČR Strategie AV21.