Marie Terezie neměla Čechy moc ráda: Česká koruna se podobá šaškovské čepici, psala v dopise

Marie Terezie byla jedinou vládnoucí panovnicí na českém trůně (korunovat se nechala v Praze v roce 1743), ač česky nemluvila. Její největší protivník, pruský král Bedřich (Friedrich) Veliký po její smrti doznal, že "dělala svému trůnu a rodu čest". V souladu s názory řady historiků náleží Marii Terezii čestný titul Magna Mater Austriae, Velká matka Rakouska.

Marie Terezie zavedla ve své říši jednotnou měnu, nový systém daní, zreformovala správu, systém měr a vah, soudnictví a školství a podporovala i rozvoj průmyslu. Dva z jejích synů, Josef II. a Leopold II., po ní usedli na rakouský trůn, nejmladší dcera Marie Antoinetta se vdala za francouzského krále Ludvíka XVI. a za revoluce byla v roce 1793 popravena gilotinou. Někdy se jí přezdívalo "tchyně Evropy".

Právě za Marie Terezie byla v roce 1773 zavedena vzdělávací povinnost v podobě povinné výuky dětí od šesti do 12 let (1773), byl zaveden tolar a bankocetle, první papírové peníze. Zavedla i kontribuci na vydržování armády, založila vojenskou akademii ve Vídni, v rámci finančních reforem stanovila třeba daň z příjmu či daň z hlavy. Zavedla sčítání lidu, zpracováním tereziánského katastru zavedla prověrku držby půdy, jmění i stavu dobytka. Součástí reforem bylo třeba i budování silniční sítě, vznikl nový poštovní řád, modernizovala se krajská správa.

K aktivnímu reformnímu průlomu ale došlo až za vlády jejího syna Josefa II. (vládl 1780-1790), který svými výnosy (patentem o zrušení nevolnictví či tolerančním patentem) otevřel cestu i k českému národnímu obrození.

Tmavou skvrnou na jejím vládnutí je několik vln pronásledování židovského obyvatelstva, které obvinila z kolaborace s bavorským vládcem a pruskými vojsky a které muselo roku 1744 opustit Prahu (v roce 1748 byl Židům povolen návrat). V roce 1758 Marie Terezie přikázala Židům nosit zvláštní označení, což zrušil až Josef II. v roce 1781. Až na konci vlády (1776) pak například jen lehce upravila pravidla mučení, a to v době, kdy v jiných zemích bylo již zrušeno.

Císařovna nebyla ve vojenské politice příliš úspěšná, od počátku ale čelila Prusku, Bavorsku a Francii, státům, které neuznaly plnou legitimitu její vlády a vedly s Rakouskem války. Ve válce o rakouské dědictví (1740-1748) přišla o velkou část Slezska, státní pokladnu pak vyčerpala i sedmiletá válka (1756-1763), po které Marie Terezie definitivně rezignovala na Slezsko a Kladsko. Na druhou stranu dokázala posléze navázat alianci s Francií.

Marie Terezie navštívila Prahu dvakrát (v době korunovace v roce 1743 a pak v roce 1754). České země se během jejího života staly několikrát válečným bojištěm a z toho vzniklé utrpení i oběti jí poddaní kladli za vinu. Její vztah k českým zemím nebyl úplně vřelý, ale spíš pragmatický.

"Traduje se, že před pražskou korunovací roku 1743 prý prohlásila, že česká koruna se podobá šaškovské čepici. Tento výrok je pravdivý, protože se nachází v dopise, který napsala tehdejšímu nejvyššímu českému kancléři Filipu Josefovi Kinskému. Zdá se tedy, že přinejmenším v těch 40. letech 18. století, kdy ji vlastně české stavy zradily, měla k Čechám opravdu zvláštní vztah a možná neměla naši zemi úplně ráda," řekl jednou historik Ivo Cerman z Jihočeské univerzity.

Za její vlády se uskutečnila v českých zemích i známá selská rebelie (například v březnu 1775 v Chlumci nad Cidlinou), která ale nebyla namířena proti ní, nýbrž proti držitelům panství.

Osmnáctiletá Marie Terezie se v únoru 1736 ve Vídni provdala za pozdějšího římského císaře Františka Štěpána Lotrinského. Během následujících let porodila svému muži celkem 16 dětí (11 dcer a pět synů; 12 se dožilo dospělého věku). Sama šťastně prohlašovala: "Člověk nemá dětí nikdy dost. V tomto bodě jsem nenasytná."

Vstávala pravidelně v sedm hodin, po ranní toaletě šla na mši, pak na snídani, hodina s dětmi a od půl desáté státní záležitosti. V poledne oběd, odpočinek, děti, od čtyř hodin opět porady a konzultace. Po večeři divadlo, koncerty, před půlnocí a chotěm na lože.

Kolem čtyřicátého roku svého života ztloustla a nadváhy už se nikdy nezbavila. Po smrti svého milovaného manžela oblékla černý šat a čas trávila v motlitbách a u manželovy hrobky v kapucínské kryptě, kam ji museli kvůli tělnatosti ke konci života spouštět na křesle na popruzích. Zemřela v 63 letech 29. listopadu 1780, zřejmě na rozedmu plic, pohřbena je v kapucínské kryptě ve Vídni.