Lékaři bez hranic upozornili na zapomenuté nemoci, strašákem je "ebola s křídly"

Česká kancelář Lékařů bez hranic v loňském roce nevyužila vládní granty, soukromé příspěvky tvořily sto procent z jejích příjmů. Na humanitární projekty poslala 71,1 milionu korun, což je oproti roku 2015 nárůst o pět procent. Je to zároveň rekordní suma v historii kanceláře.

Peníze českých dárců putovaly na projekty v Iráku, Jemenu, Kyrgyzstánu, Libanonu, Myanmaru, Nigeru, Nigérii, Súdánu, Sýrii, Tanzanii a na Ukrajině.

Konkrétně šly na tyto projekty:

Irák – pomoc lidem na útěku před boji v Iráku a Sýrii (v táboře Domíz) Jemen – akutní zdravotní péče a pomoc zranitelným skupinám ve městě Ibb Kyrgyzstán – léčba tuberkulózy v Kara Suu Libanon – pomoc uprchlíkům ze Sýrie v jižním a severním Libanonu a údolí Biká Myanmar – léčba pacientů s HIV/AIDS v Dawei Niger – léčba dětské podvýživy a malárie v Zinderu a Magarii Nigérie – krizová pomoc lidem postiženým konfliktem v oblasti Banki Súdán – léčba viscerální leishmaniózy (kala azar) v Gedarefu Sýrie – zdravotní péče a péče o matku a dítě v guvernorátu Hassake Tanzanie – zdravotnická a humanitární pomoc uprchlíkům z Burundi v táboře Nduta Ukrajina – psychologická pomoc lidem postiženým konfliktem v Doněcké oblasti

Lékaři bez hranic v ČR loni v červenci rovněž vyhlásili krizovou sbírku na pomoc v Nigérii. Do konce května 2017 (kdy byla sbírka uzavřena) do ní Češi přispěli částkou 3 078 326 korun. „Nigérie je pro nás jednou z priorit, neboť severovýchod země postihla vážná humanitární krize, kdy v důsledku ozbrojených střetů musely z domova utéci milióny lidí. Ztratili přístup ke zdrojům obživy a ke zdravotní péči. Naše týmy zůstávají na místě a přes bezpečnostní rizika a nezájem většiny světa jim pomáhají. Proto si velmi ceníme toho, že čeští dárci na pomoc v Nigérii přispěli tak velkou částkou,“ uvedl Pavel Gruber, ředitel české kanceláře Lékařů bez hranic.

V loňském roce rovněž působilo na misích Lékařů bez hranic 35 spolupracovníků a spolupracovnic z Česka a Slovenska. Dohromady vyjeli na 46 misí v jednadvaceti zemích světa, nejčastěji směřovali do projektů v Jižním Súdánu, Iráku, Afghánistánu a v Libanonu. Výroční zprávu naleznete zde.

„Letos jsem se vrátil z první mise, za šest měsíců jsem nasbíral nejméně tolik zkušeností jako za předchozích dvacet let v praxi. S některými onemocněními a terapeutickými postupy jsem se setkal poprvé v životě. Na misích nepracujeme v ideálních podmínkách ani v prostředí, které známe z domova, přesto odvádíme maximum. Kromě vděčnosti místních lidí jsme pak někdy svědky i toho, čemu sám pro sebe říkám „zázrak uzdravení“. Příkladem je narození zdravé holčičky z mimoděložního těhotenství,“ podotýká farmaceut Stanislav Havlíček, jenž byl s Lékaři bez hranic na misi v Agoku (na pomezí mezi Súdánem a Jižním Súdánem).

Tuberkulóza zabije ročně více lidí než HIV/AIDS nebo malárie

Lékaři bez hranic rovněž upozorňují na problém opomíjených nemocí, jimiž většinou trpí pacienti v rozvojových zemích. Jsou jich sice miliony, ale jsou příliš chudí na to, aby si mohli dovolit platit za potřebné léky. Pro farmaceutické společnosti proto vývoj léků na tyto nemoci není rentabilní a ignorují je. Patří mezi ně například spavá nemoc, Chagasova choroba, kala azar (viscerální leishmanióza), ale i choroby jako ebola či tuberkulóza.

Posledně jmenovaná nemoc je dnes považována spíše za chorobu minulosti, přesto je z infekčních nemocí nejsmrtelnější a zabije více lidí než HIV/AIDS nebo malárie. Ročně usmrtí 1,8 milionu lidí. Denně na ni zemře 4 900 lidí. Každou minutu připraví o život více než tři lidi. Důvodem je i fakt, že byla desítky let opomíjena. Lékaři bez hranic jsou jedním z největších nevládních poskytovatelů zdravotní péče pro pacienty s TBC, pomáhají ji léčit ve 24 zemích.

„Jako plicní lékařka jsem naposledy působila ve Svazijsku, kde je vyhlášená epidemie rezistentní tuberkulózy s koinfekcí HIV. Rezistentní typy tuberkulózy (MDR-TB, XDR-TB) se mnohem obtížněji léčí. Současná léčba těchto typů TBC je dlouhá, neúčinná (úspěšnost pouze 50%) a často způsobuje mnoho nežádoucích účinků, například trvalou hluchotu. Pacienti musí brát denně dvacet léků a aplikovat bolestivé injekce po dobu minimálně dvou let. Léčbu znesnadňuje kromě délky a obtížnosti i její nákladnost – v mnoha zemích je léčba prakticky nedostupná,“ přibližuje lékařka Veronika Polcová, jež byla s Lékaři bez hranic na misích také v Ugandě, Papui-Nové Guineji, Kambodži. O MDR-TBC a XDR-TBC se někdy hovoří jako o „ebole s křídly“, úspěšnost jejich léčby je totiž obdobná úspěšnosti léčby eboly, TBC se ale na rozdíl od eboly šíří vzduchem. Za posledních padesát let byly vyvinuty jediné dva nové léky, které se na trhu objevily před čtyřmi roky:  bedaquiline a delamanid. Oba by měly být k pacientům šetrnější, méně toxické než zastaralá léčiva a přinést kratší léčbu (devítiměsíční) multirezistentních forem tuberkulózy. „Ze zkušenosti ze Svazijska, kde jsme tyto nové léky používali, můžu říci, že je to správný krok. Pro pacienty se léčba rezistentní tuberkulózy stane snesitelnější s výrazně menšími riziky, což je cílem každého lékaře,“ podotýká Polcová.

Přesto, pomocí nových léků mohli zdravotníci loni léčit jen zhruba 4 800 lidí s rezistentní formou tuberkulózy. To je méně než pět procent lidí, kteří tuto léčbu potřebují. Lékaři bez hranic proto apelují na to, aby se přístup k bedaquilinu a delamanidu podstatně rozšířil. V současné době je limitován hned z několika důvodů - jedním z nich je fakt, že je jejich výrobci neregistrovali v řadě zemí, kde je TBC rozšířena. Dalším problém je jejich vysoká cena.