Sto let českého vězeňství: Velká vzpoura vypukla za komunistů, další po Havlově amnestii

Nová Československá republika navazovala v roce 1918 i v oblasti vězeňství na rakouské tradice. "Vězeňství první republiky vycházelo z rakouského vězeňského systému, který byl reformován ve druhé polovině 19. století se zřetelem na mravní výchovu, vzdělávání a zaměstnávání trestanců," uvedl historik Aleš Kýr, který vede Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby. 

V roce 1928 bylo na československém území šest mužských trestnic - v Plzni, Leopoldově, Kartouzích, Ilavě, Mírově a v Mikulově, kde fungoval trestní ústav pro mladistvé. Samostatná ženská věznice stála v Řepích u Prahy. Nyní je v samostatném Česku celkem 35 věznic.

Za protektorátu sloužila vězeňská zařízení zcela nebo zčásti potřebám německé justice a gestapa. Bezprostředně po osvobození rozhodovaly o tom, kdo půjde za mříže, revoluční národní výbory. Ve věznicích vznikly nucené pracovní oddíly k odstraňování válečných škod, složené zejména z Němců odsouzených k delšímu než pětiletému trestu.

Rok 1948 přinesl kategorii tzv. protistátních vězňů odsouzených na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky. "Podle kvalifikovaného odhadu bylo v letech 1948 až 1989 vězněno celkem 250.000 osob z politických důvodů, z toho 70.000 osob bylo umístěno v táborech nucené práce," shrnul Kýr. 

V pracovním táboře Vojna u Příbrami vypukla nejrozsáhlejší vězeňská vzpoura v Čechách za uplynulé století. V červenci 1955 tam téměř všichni z 1436 odsouzených po několik dní odmítali jídlo a nenastoupili do dolů. 

Nejznámějším vězeňským povstáním po sametové revoluci zůstávají téměř měsíční nepokoje ve věznici v Leopoldově na západě Slovenska. Amnestie Václava Havla tam vyvolala hladovku a následně násilnosti těch, kteří za mřížemi zůstali. 

Havlova amnestie z 1. ledna 1990 byla co do počtu propuštěných nejmasovější v poválečných dějinách země: věznice opustilo okolo 23.000 lidí, tedy zhruba dvě třetiny z tehdejšího počtu vězňů.

Co se týče počtu amnestií, postkomunističtí prezidenti se drželi zpátky - z celkového počtu 45 jich vyhlásili pouze pět, zatímco v letech 1945 až 1989 se na pokyn z Hradu hromadně omilostňovalo celkem osmnáctkrát.