"Nedejte sebou vláčet diktátory!" Jan Zajíc napsal před smrtí Čechům dopis, z těch slov mrazí

Na svůj čin se důkladně připravoval, napsal řadu letáků s provoláním "občanům republiky Československé", kterými chystaný čin zdůvodňoval. "Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň číslo dvě. Nedělám to proto, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. Odhodlal jsem se proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory!" Těmito naléhavými slovy se Zajíc obracel k lidem v dopise, který napsal krátce před svou smrtí. A v dopise rodině napsal: "Nenechejte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les."

Nadaný student během období Pražského jara 1968 s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti a na mítincích v šumperské průmyslovce patřil k hlavním diskutérům. Těžce pak nesl opatrnictví, ustrašenost a nakonec i letargii, do níž se začala společnost propadat po okupaci roku 1968.

Nejsilnějším impulzem k sebeupálení byl pro něj pohřeb Jana Palacha, kterého se v lednu 1969 zúčastnil. Byl také mezi lidmi, kteří před tryznou drželi u sochy svatého Václava v Praze hladovku na podporu Palachových požadavků. Když se vrátil do Šumperku, řekl kamarádům, že bude pokračovat v boji a stane se pochodní číslo dvě.

Původně uvažoval, že se upálí 1. března, ale nakonec zvolil symbolické datum 25. února, kdy odjel do Prahy v doprovodu tří spolužáků. Týž den se v průchodu domu číslo 39 v horní části Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. Z průjezdu se mu už nepodařilo vyběhnout - po několika krocích upadl a vzápětí zemřel. "Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím," vysvětloval v dopise určeném rodičům a sourozencům.

Dříve se uvádělo, že před svým zapálením ještě vypil kyselinu, aby mu kyselina spálila hlasivky a nemohl křičet bolestí. To vyvrátila kniha historika Branislava Dorka s názvem Jan Zajíc z roku 2013. "Kyselinu měl s sebou ve skleničce, ale potom se po ohledání místa činu zjistilo, že kyselina je rozlitá. Kdyby ji vypil, tak by byl vnitřně popálen. A to se při pitvě nezjistilo," vysvětlil před časem v ČRo Vlastimil Kočvara, předseda Matice slezské v Opavě, která knihu vydala.

"Navštěvoval jsem s Janem Zajícem stejný ročník, akorát jsme byli každý v jiné třídě. Když jsme se ve škole dozvěděli o jeho činu, tak to byl pro nás pro všechny velký šok. Všichni včetně učitelů jsme ale tehdy stáli na jeho straně. Horší to bylo o něco později, kdy se začaly tříbit charaktery," řekl ČTK před lety šumperský senátor Adolf Jílek (KDU-ČSL).

Státní bezpečnost zabránila tomu, aby byl Jan Zajíc pohřben v Praze, jak si přál, protože se obávala dalších demonstrací podobně jako v případě Jana Palacha. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova u Opavy, kde se posledního rozloučení s ním 2. března 1969 přes policejní obstrukce zúčastnily tisíce lidí. Jeho hrob poté, stejně jako hrob Palachův, vždy ve výroční den smrti střežila tajná policie a přespolní účastníky pietních vzpomínek násilně vyvážela na hranice opavského okresu. I náhrobek, který podobně jako pro hrob Palacha vytvořil sochař Olbram Zoubek, mohl být dokončen až po listopadu 1989.

Jaroslav Zajíc, starší bratr Jana Zajíce, v jednom rozhovoru pro ČT uvedl, že jeho bratr před činem svým příbuzným nic nenaznačil, ale o činu vědělo pár vyučujících a spolužáků. Jaroslav Zajíc sdělil, že tato událost pro něj a jeho příbuzenstvo navždy zůstane otevřená. Matka Marta Zajícová se psychicky zhroutila a o rok později byla vyhozena z práce, mladší sestra Jana Zajíce nemohla studovat na vysoké škole, přestože měla výborný prospěch.

Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 ve Vítkově na Opavsku. Otec byl drogistou, matka učitelkou na místní základní škole. Vyrůstal s o tři roky starším bratrem a mladší sestrou. Od roku 1965 studoval na Střední průmyslové škole železniční v Šumperku (v únoru 1969 měl před maturitou). Ač student školy s technickým zaměřením, živě se zajímal o literaturu a poezii, sám psal básně (vyšly v roce 2016), měl rád přírodu.

Jeho čin, stejně jako oběť Jana Palacha, ocenila po listopadu 1989 Česká republika udělením nejvyššího státního vyznamenání - Řádu Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam. Na pražském Václavském náměstí Zajícovu a Palachovu památku připomíná od roku 2000 neokázalý pomník umístěný poblíž Národního muzea.