Masakr v Osvětimi: Před 75 lety nacisté popravili nejvíc Čechů najednou

Existence rodinného tábora patří k málo objasněným fenoménům holokaustu. Nejčastěji udávaný důvod - že se tábor měl stát dalším nástrojem nechvalně proslulé propagandy nacistů po ostudné návštěvě delegace Červeného kříže v Terezíně - podle některých pamětníků neobstojí. Podle nich si asi těžko lze představit, že by do osvětimského pekla nacisté pozvali zahraniční delegaci.

Historik Toman Brod, který tábor přežil, se ptá: "Jaký mohlo mít pro racionální nacistické mozky smysl živit půl roku několik tisíc lidí ve vyhlazovacím koncentračním táboře, a to prakticky bez jakéhokoliv užitku?"

Jedna z teorií se přiklání k názoru, že se tak nacisté snažili uklidnit znervóznělé Židy z Terezína korespondenčními lístky, které vězňové z Březinky směli po určité době posílat. K dalším možným důvodům expedice terezínských Židů do Osvětimi mohla patřit snaha předejít možnému budoucímu povstání v ghettu, čehož se nacisté po zkušenostech z jiných míst (Varšava v dubnu či Treblinka v srpnu) obávali.

Vše začalo v září 1943, kdy bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Březinky ve dvou transportech deportováno 5000 vězňů, kterým se na rozdíl od dřívějších transportů dostalo nebývalých "privilegií": při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora (proto "rodinný" tábor).

K "privilegiím" patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku. V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12.500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře. Zatímco první transporty byly výhradně složeny z vězňů, kteří do Terezína přišli z českých zemí, v pozdějších transportech pocházela zhruba polovina deportovaných z Německa, Rakouska či Nizozemska.

V rodinném táboře, označovaném v Březince jako sekce BIIb, živořili vězňové na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost zde ostatně nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým německým Židem Fredym Hirschem (později pravděpodobně spáchal sebevraždu) věnovaly "výuce" a hrám.

Nebývalá "privilegia", jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí naprostou záhadou. Po nějaké době se jim však podařilo odhalit, že na osobních dokumentech vězňů stojí zkratka "SB" a doba šest měsíců. "SB" (Sonderbehandlung, česky zvláštní zacházení) znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.

Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do "pracovního tábora Heydebreck". Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni.

Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, Hatikvu (židovskou hymnu, která se později stala hymnou Izraele) a Internacionálu.

Zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: na rozdíl od března 1944 však procházeli vězni selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných táborů.

V rodinném táboře zbylo zhruba 6000-7000 vězňů, kteří byli mezi 10. a 12. červencem 1944 během dvou nocí zavražděni. Ze 17.500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.

O necelý měsíc později, v noci z 2. na 3. srpna 1944, byli v Březince vyvražděni vězňové jediného dalšího "rodinného tábora", v němž byli vězněni Romové, včetně těch deportovaných z českých zemí. Nacisté tehdy v plynových komorách povraždili 2897 osob ze 14 zemí, zejména dětí a žen.

Komplex vyhlazovacích táborů Osvětim se stal symbolem vyvraždění šesti milionů Židů během druhé světové války. Jen v Osvětimi bylo zmařeno na 1,2 milionu životů, většinou židovských. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50.000 československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6000. Celkem zahynulo za války 80.000 Židů z Čech a Moravy; z celého Československa, jehož předválečná židovská komunita čítala 350.000 osob, zahynulo 250.000 Židů.