ROZHOVOR | Kdo chce, aby Češi zůstali chudí? Jan Keller pro EZ hovořil o situaci v Evropě

Pane profesore, mají běžní občané Evropské unie nějaký společný problém? Nebo skutečně sever a jih trápí něco jiného, stejně jako západ a východ?

Napadají mne minimálně tři procesy, které lze pozorovat ve všech zemích Evropské unie, i když v různých se projevují s různou intenzitou. Zvyšuje se rozdíl mezi majetkovou a příjmovou elitou na jedné straně a zbytkem společnosti na straně druhé. Horní procento bohatne stále rychleji bez ohledu na to, zda většina společnosti příjmově stagnuje, klesá, či si mírně polepšuje. V rámci onoho horního procenta se nejbohatší desetina stále rychleji vzdaluje zbylým devíti desetinám a ještě rychlejší je to u horní setiny procenta. Empiricky doložil tento proces francouzský ekonom Thomas Piketty.

Druhý společný znak: metropole různých zemí se stále více propojují v globalizovaných sítích a zároveň se odtrhávají od zbytku svých zemí, který považují za přítěž. Z tohoto procesu profitují především mladší a vzdělanější kategorie, které se dokáží pohybovat v globalizovaných sítích financí, technologií a informací.

S tím souvisí třetí proces: pravicové a levicové liberální strany se stále více sbližují a orientují se programově v prvé řadě na zájmy oněch „vítězů globalizace“. Zbytek populace hledá protiváhu ve stranách, které jsou politickým a mediálním mainstreamem označovány jako populistické. Hlubší analýza těchto tří vzájemně provázaných procesů a jejich možných dopadů nás teprve čeká.

Dlouhodobě upozorňujete na nebezpečí ústupu střední třídy jako garanta demokracie. V Česku však výrazně rostou mzdy a je minimální nezaměstnanost. Můžou tyto údaje být známkou určitého posílení středních vrstev?

Je dobré si uvědomit, že i přes vzestup průměrné mzdy české střední vrstvy jsou svoji kupní silou a spotřebními možnostmi zhruba na úrovni nižších vrstev v zemích, jako je Německo anebo Skandinávie. Je to spočítáno například v rovině výdajů, které si mohou dovolit rodiny věnovat na dovolenou. To, že naše střední vrstvy zůstávají relativně chudé, má ovšem i své pozitivní dopady.

Na rozdíl od středních vrstev na západ od nás se naše středně vydělávající vrstvy masově nevystěhovaly ze sídlišť do vlastního bydlení na předměstí. Je to tím, že v rovině cen nemovitostí držíme se Západem krok, v rovině odměňování nikoliv. Protože naše střední vrstvy si nemohou dovolit ze sídlišť odejít, nedošlo u nás k takové koncentraci sociálních problémů jako třeba ve Francii.

Bude někdy Česká republika zemí, kde nebudou lidé zaměstnávání především v továrnách a v subdodavatelském průmyslu? Politici by rádi, kdyby lidé pracovali v odvětvích s větší přidanou hodnotou, jsou v ČR pro takovou změnu podmínky?

Politici by sice byli rádi, ale obávám se, že s tím nic neudělají. Jeden europoslanec z Francie to vyjádřil v Evropském parlamentu velice brutálně: „Naši přátelé z Východu by si neměli namlouvat, že jsme je vzali do Evropské unie proto, aby nás dohnali ve své životní úrovni.“ Věc je pochopitelně komplikovanější. Nejde o to, že by právě vlády západních zemí měly zájem na tom, abychom zůstali chudí. Mnohem více to vyhovuje nadnárodním firmám, které mohou využívat relativní lacinosti naší pracovní síly ke zvyšování své konkurenceschopnosti, tedy ke zvyšování zisků svých akcionářů.

Již zmíněný ekonom Piketty je spoluautorem studie, ve které ukazuje, jak zvyšování HDP například v Česku vede ke zvyšování příjmů majitelů a akcionářů nadnárodních firem se sídlem ve Francii, Německu, Nizozemí či Rakousku. I naši zaměstnanci se tak ne zcela dobrovolně podílejí na rozevírání nůžek mezi příjmovou elitou a zbytkem společnosti v již zmíněných západních zemích. Tyto vrstvy a jejich firmy nemají pochopitelně zájem na tom, abychom přestali být montovnou, a obávám se, že jejich vliv je vyšší než vliv českých politiků.

Dobře znáte francouzskou společnost, zabýval jste se jí jako vědec a znáte tamější prostředí z četných pobytů ve Štrasburku i s předchozího působení na francouzských univerzitách. Francie má velmi rozvinutý sociální stát spojený s velkými dluhy. Hnutí žlutých vest však velmi agresivně protestuje. Co je podstatou hnutí? Je z Vašeho pohledu vyvrcholením dlouhodobého vývoje nebo skutečně reakcí na hrozbu dražšího benzínu?

Zvýšení daně na pohonné hmoty bylo jen tou příslovečnou poslední kapkou. Macron se snaží nejen osekat sociální systém, který je ve Francii skutečně mnohem velkorysejší než třeba u nás. Zároveň se snaží přesunout váhu zdanění, tedy také financování zbylých sociálních výdajů na střední a nižší vrstvy společnosti. Domnívám se, že právě to je prapříčinou oněch sociálních nepokojů. Těch příčin je samozřejmě víc.

Sociální geograf Christopher Guilly napsal několik studií o tom, jak jsou dělníci a řadoví zaměstnanci vytlačováni z Paříže a dalších velkých měst, kde si nemohou dovolit platit nájem. V laciných sociálních bytech, které se pro ně stavěly od druhé světové války, dnes žijí především migranti a jejich potomci. A z průměrného dělnického platu byste museli šetřit na koupi „bytu“ o rozloze šesti metrů čtverečních v lepší pařížské čtvrti zhruba sto let. Pravicově konzervativní spisovatel a esejista Éric Zemmour vyjádřil povahu hnutí žlutých vest velice hutně: Francouzský lid rozbíjí Paříž, která přestala být jeho domovem.

Prezident Macron nedávno oslovil všechny občany Evropské unie v dopise v němž by si přál hlubší spolupráci mezi zeměmi EU. Máte podobná přání? Jedná se o nereálné vize?

Je pikantní, když prezident, jehož podporuje už jen 15 procent domácího obyvatelstva, chce řešit problémy druhých zemí. Ale má to svoji logiku. V to, že by dokázal řešit problémy Francie, dnes už většina jeho voličů nevěří. Příznačné je, že žluté vesty se nespojily s žádnou politickou stranou. Je to projevem toho, že důvěru neztrácí jen prezident, ale celý systém politických stran. A to je vážné a varovné.