Zemřel slavný spisovatel a politický vězeň Jiří Stránský

Stránský byl od mládí zapřisáhlým odpůrcem totalitních režimů. Jako student gymnázia se zapojil do květnového povstání v roce 1945. Za komunistické totality pak byli zatčeni Stránského otec Karel i bratr Jan, a nakonec i Jiří Stránský sám. V roce 1953 byl odsouzen za velezradu a na svobodu se dostal až v roce 1960 na amnestii. V první polovině 70. let byl uvězněn znovu. "Měl jsem štěstí, že jsem narážel na lidi, kterých jsem si vážil, protože jsem v prvním vězení seděl s elitou národa a vystudoval jsem tam," řekl nedávno při představování své knihy Štěstí napodruhé.

Napsal řadu próz, mimo jiné Povídačky pro Kláru, Aukce, Přelet nebo Tichá pošta. Letos vydal novou knihu Štěstí napodruhé, která navázala na soubor povídek Štěstí z roku 1969. Byl také autorem scénářů k seriálům a filmům, mezi nimiž byly Tábor Černého delfína, Bumerang či Kousek nebe. Je rovněž spoluautorem dokumentu Ztráta paměti a na kontě má i rozhlasové hry, fejetony a překlady z angličtiny.

Po konci komunistického režimu byl Stránský vedoucím zahraničního oddělení Českého literárního fondu, řadu let také předsedou českého PEN klubu a členem Konfederace politických vězňů. Od února 2000 až do roku 2006 zasedal v Radě Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie. Ačkoli dostával i nabídky na vstup do politiky, vždy je odmítal.

Za své dílo i občanské postoje si vysloužil řadu ocenění. V roce 2001 mu prezident udělil medaili Za zásluhy a za dlouholetou práci pro skautské hnutí obdržel v roce 2011 nejvyšší skautské ocenění - Řád Stříbrného vlka. Získal i medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění), Cenu Karla Čapka, titul Rytíře české kultury nebo Cenu Arnošta Lustiga.

Jiří Stránský se pro literaturu rozhodl v komunistickém vězení

Tvrdé roky v komunistickém vězení přinesly Jiřímu Stránskému i jednu pozitivní věc - rozhodl se vážně věnovat psaní. I když dlouhá léta nemohl publikovat, literaturu neopustil. Spisovatel, scenárista, překladatel a někdejší předseda českého PEN klubu vešel v širší povědomí zejména zásluhou televizního seriálu Zdivočelá země a filmu Bumerang. Stránský, zapřisáhlý odpůrce totalitních režimů, dnes zemřel. Bylo mu 87 let.

Nedávno přitom vydal novou knihu nazvanou Štěstí napodruhé, která navázala na soubor povídek Štěstí z roku 1969. Drtivá většina výtisků byla tehdy zabavena a zničena. "Štěstí napodruhé je taková podivná knížka, kde je všechno možné včetně devadesátiminutového scénáře na němý film. Texty jsem napsal ještě v kriminále, ale našel jsem je až při stěhování po úmrtí mé ženy v roce 2010," řekl letos v lednu Stránský.

Literární sklony se u něj projevily už při studiu na gymnáziu. "Hrozně mě bavilo si vymýšlet, fabulovat. Stačilo, abych jako kluk viděl, že někdo šel a zakopl, a hned jsem si dokázal vymyslet celý příběh, co by se mohlo stát. První šestisetstránkový román jsem vyťukal dvěma prsty v sedmnácti letech. K psaní mě přinutily i dramatické osudy rodiny, které jsem chtěl zachovat pro potomky," řekl Stránský, který byl až do listopadu 1989 zakázaným autorem.

Jeho tvorba vycházela ze zkušenosti člověka, který byl za komunistického režimu dvakrát ve vězení. Napsal řadu próz (Aukce, Povídačky pro Kláru, Přelet, Tichá pošta) a scénářů (Tábor Černého delfína, Bumerang, Kousek nebe), byl také spoluautorem dokumentu Ztráta paměti. Na svém kontě měl i rozhlasové hry, fejetony a překlady z angličtiny. V roce 2007 vydal novelu Stařec a smrt, ve které se muž vyrovnává se smrtí své ženy.

Stránský se narodil 12. srpna 1931 v Praze. Jeho otec pocházel ze starobylého šlechtického rodu, matka byla dcerou agrárního politika Jana Malypetra, prvorepublikového předsedy vlády a sněmovny. V mládí Stránského formovala skautská vlčata a atmosféra na dědečkově statku, kam se sjížděly přední osobnosti politiky a společenského života. Od matky, absolventky divadelní konzervatoře, pak získal blízký vztah k umění a literatuře.

Jako mladý student gymnázia se Stránský zapojil do květnového povstání v roce 1945. Jeho otec, významný pražský advokát, byl za války vězněn v Osvětimi a pak znovu zatčen v roce 1948. V roce 1950 zatkli i Stránského bratra Jana. Sám Jiří musel opustit těsně před maturitou gymnázium, v roce 1952 byl rodině zkonfiskován dům a musela se vystěhovat z Prahy. Stihl jej tak osud potomka třídních nepřátel režimu, které bylo potřeba "zadupat do země".

Stránský narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a v roce 1953 byl zatčen a odsouzen za velezradu. Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Ve vězení, kde poznal řadu literátů, se utvrdil v rozhodnutí psát. "Měl jsem vlastně v životě velké štěstí," říkal Stránský, "protože jsem v prvním vězení seděl s elitou národa a vystudoval jsem tam. Disputace na takové úrovni třeba o estetice nebo o renesanci se asi nedaly na začátku 50. let slyšet jinde než v kriminále."

Do roku 1963 pak Stránský pracoval jako kopáč, betonář a železář v podniku Vodní stavby. Posléze se stal asistentem ve Filmovém studiu Barrandov a v letech 1965 až 1973 byl zaměstnancem podniku Benzina. Externě pracoval jako dramaturg ve filmu a televizi. Přestože se měl za optimistu a věřil, že se dožije svobody, v roce 1968 byl na rozdíl od svých přátel pesimistický. Nevěřil, že je socialismus reformovatelný a že by tehdejší SSSR dovolil malé zemi jít vlastní cestou.

V první polovině 70. let byl Stránský podruhé uvězněn. V procesu se zaměstnanci Benziny ho odsoudili za údajné machinace a ve vězení strávil dva roky. Po propuštění pracoval jako jevištní technik a jevištní mistr Státního souboru písní a tanců. Po roce 1989 byl vedoucím zahraničního oddělení Českého literárního fondu. Dostával také nabídky, aby vstoupil do politiky, což ale Stránský odmítal. Zájem neměl ani o angažmá v diplomacii.

V roce 1990 se stal členem českého PEN klubu a od roku 1992 mu po téměř 14 let předsedal. Byl také členem Konfederace politických vězňů a od února 2000 až do roku 2006 zasedal v Radě Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie.

Za svoji činnost i občanské postoje získal řadu ocenění. V roce 2001 mu prezident udělil medaili Za zásluhy. Za dlouholetou práci pro skautské hnutí obdržel v roce 2011 nejvyšší skautské ocenění - Řád Stříbrného vlka. Ve stejném roce pak Stránský získal medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění). Byl laureátem Ceny Karla Čapka, v roce 2015 se stal Rytířem české kultury a před třemi lety dostal Cenu Arnošta Lustiga.

Stránský byl vdovec, manželka Jitka, s níž žil v letech 1960 až do její smrti v roce 2010, byla architektkou. Narodily se jim dvě děti - syn Martin a dcera Klára. Vztah mezi Stránským a jeho ženou byl silný a trvalý, již před svatbou jej sedm let navštěvovala ve vězení.