Ústavní soud odmítl stížnost dvojitého agenta, ten zpochybňoval evidenci u StB

Muž podal žalobu na ochranu osobnosti a domáhal se určení, že je v materiálech StB evidován neoprávněně. Uváděl, že jeho závazek s komunistickou tajnou policií negovala pozdější spolupráce s Federálním úřadem pro vyšetřování (FBI). Chtěl prý bojovat proti komunistickému režimu a formální spolupráce s StB mu pomohla navázat kontakt s Američany. Muž se podle svého přesvědčení zachoval morálně i statečně a nebýt pádu komunistického režimu, hrozil mu mnohaletý trest vězení.

ÚS potvrdil zamítnutí mužovy žaloby. Z obsahu žaloby podle soudu vyplývá, že prvotním důvodem pro podepsání vázacího aktu StB byl nepřímý nátlak jejích příslušníků, kteří muže kontaktovali. Později mu vyhrožovali, že znemožní jeho profesní kariéru a nedovolí dětem studovat.

Teprve poté, co spolupráci podepsal, dostal se do konspiračních bytů a seznámil s požadavky StB, se muž rozhodl kontaktovat zprostředkovaně americké velvyslanectví. Posléze služebně vycestoval do USA, kde se přihlásil u FBI.

"Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nenavázal spolupráci s StB z důvodu svého morálního přesvědčení, které mu velelo bojovat skrytě proti komunistickému režimu, jak uváděl v ústavní stížnosti," stojí v usnesení ÚS.

"Ani jeho další činnost, kdy spolupracoval (při vědomí vysokého mu hrozícího trestu odnětí svobody při vyzrazení) s tajnou službou Spojených států amerických, nemůže ničeho změnit na tom, že evidence stěžovatele ve svazcích StB byla oprávněná a opodstatněná, a že soudy rozhodly ústavně souladným způsobem, když jeho žalobu, kterou se domáhal určení opaku, zamítly," shrnuli ústavní soudci.

Spor trval od roku 2011, měl několik zvratů. Městský soud v Praze žalobu zamítl. Konstatoval, že muž se v 80. letech písemně zavázal ke spolupráci, sám si zvolil krycí jméno a ze spolupráce mu plynuly výhody. Vrchní soud v Praze v roce 2014 verdikt změnil. Určil, že muž je evidován neoprávněně, protože od počátku neměl v úmyslu chovat se jako tajný spolupracovník, tedy například podávat písemné zprávy o zájmových osobách a provokovat je k určitým činnostem.

Další zvrat způsobil Nejvyšší soud, který v roce 2015 rozsudek vrchního soudu zrušil. Rozhodl, že při řešení otázky oprávněnosti evidence v materiálech bývalé StB je nutno vycházet především ze zjištění, zda evidence byla opodstatněná, tedy provedená v souladu s interními předpisy. V řízení na ochranu osobnosti prý soudy nemají zkoumat, zda člověk spolupracoval, či nespolupracoval s orgány bývalé StB. Zjišťují pouze oprávněnost či neoprávněnost evidence.

Podle Nejvyššího soudu se také nezjistilo, že by se muž spolupráci s StB jakkoli bránil anebo projevil výhrady. Vrchní soud pak napodruhé rozsudek městského soudu potvrdil. Mužovo dovolání pak Nejvyšší soud odmítl. V ústavní stížnosti neúspěšně kritizoval formalismus Nejvyššího soudu a poukazoval na svou někdejší odvahu, morální pohnutky odporu proti totalitě a "korektiv dobrých mravů" jako zásadní kritérium svého chování.