První pražská defenestrace byla krvavá. Před 600 lety zažehla husitskou revoltu

Česká reformace, která je spojena zejména s husitstvím a která zdůrazňovala například tzv. přijímání pod obojí, důraz na boží slovo kázané ve srozumitelném jazyce či odpor ke světské okázalosti a bohatství církve, nabrala v letech 1414-1415 dramatických rozměrů. Po upálení duchovního vůdce nového reformního proudu Jana Husa se česká společnost začala radikalizovat, král Václav IV. se zdráhal proti husitům zakročit a většina panstva se s reformními myšlenkami spíše ztotožnila.

Na začátku roku 1419 vypověděl král Václav IV. z Prahy husitského diplomata Jana z Jesenice, čímž dosáhl zrušení interdiktu nad Prahou, a uvedl zpět do svých farností před nedávnem vyhnané katolické kněze. K užívání tzv. podobojí král propůjčil tři pražské kostely, Panny Marie Sněžné, svatého Ambrože na Novém Městě a svatého Benedikta na Starém Městě. To však situaci, kdy se většina Pražanů přiklonila ke kalichu, rozhodně neuklidnilo.

Na počátku července pak král dosadil nové, husitům nepřátelské konšelské rady i na Novém Městě pražském, kde ale mělo převahu české husitské obyvatelstvo, a třeba vykázal z města mluvčího radikálních husitů Mikuláše z Husi, pozdějšího druha Jana Žižky. Emoce nejvíce jitřil svými bouřlivými kázáními radikální husitský kněz od Panny Marie Sněžné Jan Želivský. Podle něj měli husité bojovat s protivníky svých idejí. Katolický tábor označoval za antikristův. Husité měli při tom být mravní, protože to je pravé křesťanství. Želivský odsuzoval boháče a vyzdvihoval lidi chudé, ponížené a zatracované, jako byli žebráci a tělesně postižení.

V ranních hodinách v neděli 30. července 1419 vyslechl zaplněný chrám Panny Marie Sněžné radikální projev Jana Želivského. Rozvášněný a ozbrojený dav, ve kterém zřejmě nechyběl ani Jan Žižka, se po kázání vydal ke kostelu svatého Štěpána, kterého se zmocnil násilím. Želivský opět pronesl kázání a lidé přijímali z kalicha. Odtud se Želivský se svými věrnými odebral k radnici, která dodnes stojí na rohu Karlova náměstí a Vodičkovy ulice. Zřejmě kolem desáté hodiny dopolední se k radnici přiblížil dav, kterému stál v čele Želivský, jenž držel v rukou dlouhou tyč, na jejímž konci byla schrána s posvěcenou hostií.

U Novoměstské radnice začali mluvčí radikálních husitů jednat s konšely o propuštění kališníků, které zavřeli po 6. červenci 1419. Podle Starých letopisů českých to konšelé odmítali a zástupu se hrubě posmívali. Pak však "někto s rathúzu na kněze kamenem lučil, kterýžto monstranci s tělem božím nesl".

To byla poslední kapka - rozzuření lidé se vrhli na radniční bránu a většinu konšelů slovy letopisů "ukrutně, ohavně a nemilosrdně sú zmordovali, neb sú museli z voken na voštěpy a na sudlice, na meče a kordy dolov padati, a kterýž se tak neproklál, toho hned dobili". Celkem bylo zabito 13 lidí (jednoho muže, konšela Říhu, utloukli v radniční kuchyni).

Krátce poté vzbouřenci svolali velkou obec novoměstskou, která vyhlásila všeobecnou pohotovost a zvolila čtyři vojenské hejtmany, aby řídili město. Husité tak převzali moc nad Novým Městem pražským. Král Václav IV. sledoval dění z hrádku v Kunraticích a nově zvolené konšely uznal 2. srpna 1419.

Podle historiků nebyla akce improvizovaná. Novoměstští konšelé nejspíš museli o akci předem vědět, na radnici byl totiž v neděli dopoledne osobně přítomen purkmistr Jan Podvinský, několik konšelů, obecních starších, úředníků i pacholků. "O připravenosti a dokonalé režii převratu svědčí i fakt, že obětem byly ponechány cennosti," napsal historik Petr Čornej, podle kterého nedostali vzbouřenci příležitost k obohacení.

To podporuje i skutečnost, že krátce po defenestraci, či přímo v jejím průběhu, dorazil na místo činu předem povolaný podkomoří a člen královské rady Jan Bechyně s oddílem jízdních ozbrojenců. Když se však seznámil se situací, raději ihned volil ústup, neboť ozbrojený zásah proti stovkám rozvášněných husitských radikálů by byl v takovém případě sebevražedným podnikem. "Z pražských dějin 15.- 20. století není známa žádná násilná mocenská změna, která by nebyla předem připravena," napsal Čornej v V. díle Velkých dějin zemí Koruny české.

V tento den se podle historiků ujal moci husitský radikalismus, ale též si "prostý lid" poprvé uvědomil svoji sílu. Kulminační bod husitské revoluce pak nastal zejména po smrti krále Václava IV. 16. srpna 1419 ve věku 58 let.

Václav již nezažil bratrovražedné boje mezi přívrženci kalicha a katolíky (ale i mezi husity mezi sebou), které pustošily české království celých 15 let. První velké srážky vypukly v listopadu 1419, kdy radikální pražští husité vypálili velkou část Malé Strany a války skončily až smutně proslulou bitvou u Lipan v květnu 1434.