Tragická vzpomínka: Před 44 lety se upálil Jan Palach. Jaká byla jeho poslední slova?

Činem plným tragického hrdinství se rozhodl proti začínající normalizaci protestovat dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Palach. Před 44 lety, 16. ledna 1969, se na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. Dnes se poblíž tohoto místa pokusil upálit dosud neznámý muž.

"Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem," odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam byl převezen s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu. Následující tři dny bojoval o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě svého činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie.

"Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...," napsal. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupačního tisku. Dodnes není zřejmé, byl-li Palach členem takovéto skupiny. Jeho příkladu ale následovali další lidé, mezi nimi student Jan Zajíc, jenž se upálil na Václavském náměstí 25. února 1969.

Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, plánoval jej půl roku. Podle nových zjištění také Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili rozhlas.

Absolutní rozměr Palachovy oběti zvedl vlnu odporu, byť jen dočasnou. Bezprostředně po jeho činu začali na Václavském náměstí držet mladí lidé protestní hladovku za splnění jeho požadavků, záhy se k nim připojili další i jinde v zemi. Na Václavském a Staroměstském náměstí se konaly mítinky, na nichž lidé vyjadřovali podporu jeho poselství. Vědecká rada FF UK vyzvala politiky, "aby si uvědomili, na jaké křižovatce stojí". Budoucí normalizátoři ve vedení komunistické strany naopak hovořili o zneužití protestu "antisocialistickými silami".

Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200.000 lidí.

Už za několik měsíců ale začal komunistický aparát Palachovu památku likvidovat. Jeho hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost se snahou bránit lidem, aby k němu ve výroční dny kladli květiny. Nakonec byly v roce 1974 Palachovy ostatky exhumovány a přemístěny do Všetat u Prahy, kde žila jeho rodina. Na Olšany se urna s jeho popelem vrátila až v roce 1990.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze ve středostavovské rodině ze Všetat. Ve třinácti mu zemřel otec, jeho velký vzor. O politický a veřejný život se Palach zajímal během celých vysokoškolských studií. Po maturitě na gymnáziu v Mělníku chtěl v roce 1966 pokračovat ve studiu na FF UK, zkoušky složil, ale nebyl přijat. Na obor historie a politická ekonomie FF UK se dostal o dva roky později. Mezitím studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Rok 1968 prožíval velmi intenzivně a účastnil se i listopadové studentské stávky, která protestovala proti legalizaci srpnové okupace a o níž se však kvůli cenzuře v médiích nesmělo informovat.

Skutek mladého studenta z ledna 1969 došel naplnění o 20 let později v tzv. Palachově týdnu, který předznamenal konec totalitního režimu v Československu. V roce 1991 Palach obdržel in memoriam nejvyšší československé státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V neděli 27. ledna se na obrazovkách kanálu HBO objeví první část třídílného dramatu Hořící keř, který o Palachovi natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová.

Podobné činy byly zaznamenány i v některých dalších zemích. Známý je případ Poláka Ryszarda Siwiece, který se 8. září 1968 na protest proti invazi zapálil během dožínek před vládní tribunou. Jeho smrt o čtyři dny později byla ututlána, v roce 2001 mu tehdejší český prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V lednu 1969 se na schodech Maďarského národního muzea v Budapešti upálil sedmnáctiletý učeň Sándor Bauer a stejný druh protestu zvolil v dubnu 1969 i mladý Lotyš Ilja Rips, který ale pokus o sebevraždu přežil a skončil v psychiatrické léčebně.