Čeština a slovenština se vzdalují, u hranic vzniká záchranný projekt

"Jsme v pohraničí a slovenský jazyk se stává cizím jazykem. To tady nikdy nebylo," uvedla starostka. V místních sklárnách dříve pracovalo hodně Slováků, ve městě vznikaly smíšené rodiny. "Stále tady jsou. Jazyk je nám hodně blízký. Cítíme potřebu, abychom to neutnuli tou pomyslnou čárou, která nás rozdělila," řekla Chovanečková.

Stejný problém mají děti na slovenské straně hranice. "Vidíme to, když jezdíme na Slovensko, opravdu nám už v mateřské školce nerozumí, paní učitelka musí překládat," řekla starostka. 

"Rozhodli jsme se to podchytit u malých dětí, vzniká u nich jazyková bariéra, starší generace ještě rozumí," řekla Chovanečková. Projekt je určen pro děti z mateřských škol a školáky z prvního a druhého stupně základní školy.

Slovenština má oproti češtině poněkud složitější a konzervativnější hláskový systém. Rozdíly plynou zejména ze skutečnosti, že ve slovenštině neproběhly určité změny typické pro současnou češtinu.

Ve slovenštině platí tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou za sebou následovat dvě dlouhé slabiky (za dlouhé se z tohoto hlediska považují i dvojhlásky), dochází ke krácení samohlásek tam, kde by jinak podle mluvnických pravidel byla samohláska dlouhá. V češtině takovéto omezení není (sl. krásny, biely, č. krásný, bílý).

Psali jsme: Převálcuje angličtina češtinu? Lingvistka řekla víc  

Po stránce morfologické je slovenština v mnoha ohledech jednodušší než čeština, jejíž mluvnice je často komplikovanější, zejména ve spisovné češtině. To je dáno mj. i tím, že spisovná slovenština byla kodifikována později než spisovná čeština, jež v mnohém ustrnula v dřívějším stavu a neodráží vývoj mluveného jazyka, zejména tzv. obecné češtiny, informuje server jazykove.fairlist.cz.

Geografická hranice mezi češtinou a slovenštinou se obvykle ztotožňuje se státní hranicí mezi Českem a Slovenskem, což odpovídá pojetí obou řečí jako národních jazyků Čechů a Slováků. Výrazný předěl mezi češtinou a slovenštinou představuje izoglosa pračeské změny dz' > z' a staročeské asibilace r' > ř, tj. hranice mezi výskytem slovenského /dz/ na straně jedné a českého /ř/ na straně druhé.

Podle tohoto faktu někteří autoři (Československá vlastivěda, 1934) řadí některá východomoravská nářečí k nářečím slovenštiny. Tento koncept je plně v souladu s pojetím češtiny a slovenštiny jako dvou spisovných variant jednotného československého jazyka. To umožňovalo v meziválečném Československu používání slovenštiny jako státního jazyka na rozdíl od němčiny, kterou hovořila početně silná německá menšina.