REPORTÁŽ: Dvě tváře rozvolnění: Mám plný diář, říká kadeřnice. V lednu jdu na pracovní úřad, tvrdí prodejce keramiky

Na stolek položí mobilní telefon a vzápětí se rozezvučí. Kadeřnici Zuzaně Mazurové z pražského Jižního Města v ulici V Jezírkách začíná perný den. „Bohužel nejbližší termín vám mohu nabídnout až za deset dní, do té doby jsem naprosto zablokovaná. Diář mám na nejbližší dny už úplně plný,“ hlesne do sluchátka a zapíše si pozdější termín návštěvy volající zákaznice. Nestěžuje si, vždyť šest týdnů čekala, až ji navštíví dámy s přáním učesat, ostříhat či nabarvit. Na křesle už sedí paní Eva a na hlavě má nanesenou barvu. Oproti jiným zákaznicím se jí vyplatilo rychlé objednání. „Paní Mazurové jsem volala hned v neděli, jak vláda oznámila rozvolnění, které se týká i služeb. Ještě běžela v televizi tisková konference a já už znala termín,“ usmívá se čilá seniorka, která byla dobře naložená. „Manžel se mě alespoň už přestane bát. Budu zase hezky upravená,“ těší ji.

Lazebnice Mazurová přiznává, že aby její živnost přežila, musela vypovědět penzijní pojištění. „Nevěděla jsem, co bude dál, a dobře jsem udělala, protože na rozdíl od jara jsem ještě žádnou podporu nedostala a navíc si jako OSVČ musím platit sociální a zdravotní pojištění, od čehož jsme jako živnostníci byli na jaře osvobozeni,“ čílí se. Vzápětí energická žena pookřeje. „Vše má i druhou stránku věci. Když jsem musela mít zavřeno, tak jsem pauzy využila k dokonalému předvánočnímu úklidu domova. Už mám i napečeno a ozdobený stromek. Teď bych se k tomu už nedostala, protože od rána do večera mám práci, a to je moc dobře.“ Na její tváři je znát úleva a radost, že si zase může popovídat s oblíbenými zákaznicemi. „Ale nesmíme se moc zapovídat, na jednu klientku mám totiž vyhrazenou hodinu,“ podotýká pro EuroZprávy.cz Zuzana Mazurová, a tak je nejvyšší čas se rozloučit.

Majitele rybářských potřeb vytopili, den začal úklidem

Kousek od kadeřnictví v Rybářských potřebách Jižňák v Křejpského ulici čekalo na majitele Daniela nemilé překvapení. „Hned po otevření jsem zjistil, že jsme vytopeni. Během výluky se v domě dělala rekonstrukce topení a někdo bohužel neutáhl kohouty, jak měl.“ Proto chvíli stojí na schůdcích a hledá, kudy prosakuje stropem voda, která kape na podlahu. Záhy ji z ní stírá. Přesto prodejce vypadá v klidu. „Poté, čemu jsme od jara jako živnostníci vystaveni, tak člověk otupí a některé věci prostě neřeší. Bere je, jak přijdou.“ I při úklidu si najde čas, aby se pozastavil nad nelogičností restrikcí. „Dodnes nechápu, proč maloobchody museli mít zavřeno, vždyť v nich se dá návštěvnost klientů velice dobře regulovat.“ Hned u dveří má připravenou dezinfekci a na dveřích nápis, aby do prodejny vstupoval pouze jeden klient, a to s rouškou zakrývající dýchací cesty. „Jsem dokonale připraven a těším se zákazníky,“ přizná. Tak Petru zdar.

Naopak nadhled už postrádá Karel Šebesta, který na farmářských trzích Opatov prodává i vyrábí keramiku Charlie. „Rozvolnění pro mě přišlo velice pozdě. I když budu mít kšeft, výpadek už nezachráním. Normálně si za podzim vyděláme na leden, únor a březen, kdy je období špatné, ale letos si žádnou finanční zásobu nestihnu připravit. Nebyli totiž lidi a na řadě míst byly trhy uzavřeny. Proto budu muset jít v lednu na pracovní úřad, taková je bohužel realita,“ smutní Šebesta z jihočeského Suchdola nad Lužnicí.

Přiznává, že už nemá na nájem dílny, kde se keramika vyrábí, ani na byt. „A to vůbec netuším, jak mám utáhnout sociální a zdravotní pojištění.“ Bohužel ani manželka mu nemůže pomoci. „Pracuje se mnou, a tak má úplně stejně potíže jako já.“ Před zákazníky se ale chová jako naprostý profesionál, který nedává na sobě znát žádné chmury. Je milý, ochotný. „Tady máme svícny, ozdoby, placičky na dárky a bohatý výběr keramiky,“ představuje Šebesta zvědavcům svůj sortiment.

Hned vedle něj kolega prodává svařené víno, ale odbyt nemá. „Dejte si svařáček, nebojte, v pohodě dojdete domů, má jen 48 procent alkoholu,“ vybízí a směje se. Teplý alkoholický nápoj by přišel vhod, neboť před prodejnou Pepco se v zimě, kterou ještě umocňuje studený vítr, se vine fronta čítající třicet osob.

Lidé berou obchod s oblečením doslova útokem. „Ještě že dnes už otevřeli, malý synek během podzimu vyrostl a já na něj nemám žádnou teplou bundu, když se nyní tak ochladilo. Nevím, v čem by náš rošťák chodil ven. Oblečení odmítám kupovat po internetu, oděvy se musejí vyzkoušet,“ praví Jarmila, jejíhož syna dlouhé čekání očividně nebaví. Do vzduchu tak hází neodklizený sníh, který k nelibosti ostatních jim padá přímo na hlavu. Ke sporům ale nedochází, právě se otevírají dveře a prodavačka volá: „Další, prosím, tady je dezinfekce, zde košík.“ Obchod tak bedlivě hlídá, aby každý nakupující měl pro sebe 15 metrů čtverečních, jak ukládá nařízení.

Ve frontě však stále zůstává Milena Němcová. „Pro oblečení jsem nepřišla, já už mám dospělá vnoučata, která si vybírají parádu sami. Chci si v podivné době udělat doma krásnou vánoční atmosféru, a tak jsem si přišla pro nějaké ozdoby. Uvidím, na co vevnitř narazím, třeba mě v obchodě něco upoutá.“ Zvědavost z teplého domova vyhnala do téměř sousedícího Kiku i paní Jaroslavu. „Už jsem nechtěla být doma věčně zavřená, a tak jsem se vyrazila podívat po vánočních světélkách.“

Varná konev odešla. Kdyby neotevřeli, tak kávu vaří sousedka

Živo je i v prodejně Planeo Elektro, v Bohúňově ulici. Před jejím vchodem je velká tabule s nápisem: „Máme opět otevřeno, těšíme se Vás na prodejnách.“ Není divu, že zde panuje ruch. Vždyť mobily či elektronika jsou skvělým dárkem pro blízké na Vánoce. Ne každý sem přišel s cílem potěšit milované před blížícími se svátky. „Včera se mně rozbila varná konev a doma nemám internet, abych si ji objednala. Nevyznám se v tom. Kdyby neotevřeli, musela bych sousedku poprosit, aby mně vařila kávu,“ přizná s úsměvem Blanka Zemanová.

Na skle společnosti je oznámení, že kapacita prodejny je pro 23 nakupujících. Někteří jsou však nedůvěřiví a pro jistotu se ptají, zda mohou vstoupit. „Samozřejmě, jste vítáni,“ říká mladík, který je připraven poradit každému. Záhy k němu přistoupí postarší manželé. „Prosím vás, máte žárovky do adventního věnce?“ ptají se. „Bohužel ty nevedeme, moc se omlouváme,“ říká a tváří se provinile.

Obchodníci se snaží maximálně vyhovět, padesátidenní pauza způsobila, že všichni jsou k zákazníkům laskavi. Žádná tradiční předvánoční podrážděnost není u prodavačů znát. Za kasou jsou jasně napsané hygienické pokyny, kromě dvoumetrových rozestupů i nasazené roušky. Planeo Elektro své zákazníky ještě prosí, aby se výrobků dotýkali pouze v ochranných rukavicích. „Mám pro vnuka mobil, jaký si přeje. Jsem moc ráda, už se těším, až uvidím jeho radost,“ konstatuje paní Božena.

Do pravého poledne zbývá něco málo přes hodinu. Mnohým nakupujícím může vyhládnout, a tak se nabízí, aby využili služeb restaurace Šenkýrna Pražanka. „Máme připraveno tři sta porcí jídla, výtečně ošetřené pivo a kvalitní víno,“ nezapře v sobě obchodníka majitel Luděk Hanzlík, který v metropoli vlastní pět Šenkýren. Na tvářích servírek je patrné napětí, kontrolují, zda je vše, jak má. Na stoly dávají vyleštěné příbory, za pultem se blýskají sklenice. Než se hosté po šestitýdenní pauze podívají do interiéru, musejí si u vchodu řádně vydezinfikovat ruce. „Snad budeme mít plno,“ přeje si restauratér. Ještě před přivítáním prvního hosta už ví, že bude mít kšeft. „Od rána volají lidé a ptají se, zda prodáváme krabičky s jídlem, někteří se bojí přijít a posedět, aby snad něco nechytli,“ tvrdí Hanzlík.

Když dostane otázku, zda se těší na některé štamgasty, tak se v něm emoce hned neprobudí. „Víte, já jsem ze všeho už velice psychicky unavený.“ Pak ale dodá: „To víte, že si rád s některými popovídám. Čekání bylo dlouhé, a i když jsme měli otevřená výdejní okénka, tak sociální kontakt chyběl.“

Milé servírky si umějí v Pražance zjednat pořádek

V restauraci u některých stolů chybí židle, aby provozovna dodržela padesátiprocentní kapacitu, u jídla či pití se najednou mohou sejít jen čtyři klienti. Hanzlík nemá strach, že by jeho personál nezvládl zkrotit hosty, kteří by vlivem alkoholu nedodržovali nařízení. „Mám zde samé servírky, ale garantuji vám, že umějí být ostré a nepochybujte, že si zjednají pořádek, pokud to bude nutné,“ nezastírá odborník na gastronomii. Jeho slovům se však nechce věřit. Dámy jsou usměvavé a připraveny pohostit vyhladovělé a žížnivé zákazníky.

Šéf Luděk Hanzlík se netrpělivě dívá na hodinky, za chvíli vše vypukne. Přesto ještě přizná, že neví, co od znovuotevření má čekat. „Bojím se, že ještě před Novým rokem nás znovu zavřou. Vždyť nakažených je denně kolem pěti tisíc, to je pořád dost vysoké , a kdybychom takové skóre měli na jaře, tak nás nepustí ani z bytu.“

Sám překvapí, že by uvítal, kdyby k rozvolnění došlo až v lednu. „Pozoruji totiž, že nákaza zpomaluje, a kdyby lidé byli ještě doma, už by se virus nemusel tak intenzivně vrátit, navíc už můžeme mít brzy vakcínu.“ Nákazy personálu se ale neobává. „Nebudete mně to věřit, ale v pěti podnicích mám celkem padesát lidí a od jara zatím nikdo z nich covidem-19 neonemocněl,“ kroutí šťastně hlavou.

Čas pokročil, z kuchyně se line krásná vůně, až člověk dostává chuť nějakou krmi pojíst a ve dveří se objevují už první hosté. Je vidět, jak si jejich návštěvy personál váží. Ochotně je uvádí ke stolům a okamžitě jim nabízí jídelní i nápojové lístky. „Vítejte, rád vás vidím,“ říká Luděk Hanzlík. Je na něm patrné, jak psychická únava z jeho tváře odezněla a jeho oči září. Pohledem zkontroluje, zda servírky vzorně obsluhují a nemá námitek. Podnik se mu zase rozjel. Na jak dlouho?