Od herectví k charitě. Život Táni Fischerové změnilo narození postiženého syna

Drobnou ženu se záplavou vlasů, jemnou tváří a vstřícným úsměvem si lidé pamatují například jako dlouholetou moderátorku charitativní Adventních koncertů, které uváděla po boku Marty Kubišovou či Jana Kačera. Naposledy to bylo v roce 2011, o rok později už jako prezidentská kandidátka nemohla. "Raději chodím tam, kde kamery zrovna nejsou. Na takových místech potkáváte dobré lidi," tvrdila přitom herečka, pro kterou se pomoc bližním stala důležitou součástí života.

Jedním z nejdůležitějších impulsů pro tento přistup k životu se pro ni stalo narození syna Kryštofa, postiženého po mozkové obrně, o kterého se celý život starala. "Hodně čerpám ze svého syna, je to takové mé zlaté sluníčko, vždycky mi ukazuje, v čem je smysl," vyprávěla Fischerová, jež se krátce po Kryštofově narození rozešla se jeho otcem Petrem Skoumalem. "Jsme přátelé. Neopustil nás kvůli Kryštofově nemoci, my měli volnější vztah, rozcházeli jsme se už několikrát předtím," řekla k tomu.

Rozsah jejích charitativních aktivit byl přitom velmi široký, stejně jako seznam organizací, v jejichž řadách Táňa Fischerová působila. Pracovala například ve správní radě Nadace Vize 97, stala se čestnou předsedkyní občanského sdružení Remedium (pro duševní zdraví), zasedala v radě patronů Hnutí Duha či sdružení Máme otevřeno? pro integraci mentálně postižených. Od roku 2013 působila v čele ČHV, ještě před dvěma týdny byla podepsaná pod jeho prohlášením ke Dni lidských práv.

Lidským právům se věnovala i během let 2002 až 2006, kdy zasedala ve Sněmovně. Z desátého místa kandidátky koalice US-DEU a lidovců ji k mandátu vynesly preferenční hlasy. "Když hájím svá stanoviska, musím občas narazit," tvrdila Fischerová, která se stavěla za zájmy kultury, nezávislost médií či za zájmy občanské společnosti. Opakovaně například patřila mezi poslance, kteří navrhovali přijetí zákona o registrovaném partnerství, přijatého nakonec přes veto prezidenta Václava Klause v roce 2006.

"Byly to čtyři roky zápasů. Podstupovala jsem je ochotně, jsem bojovník a vím, proč jsem do politiky šla, ale současně vím, že čtyři roky jsou maximum, pokud člověk nemá trpět frustrací nebo totálně vyhořet," vzpomínala na čtyři roky, které strávila v poslanecké lavici. "Jsem opět svobodná a mohu si vybírat, co chci dělat," svěřila se po konci mandátu. Kromě charity se věnovala i hereckým aktivitám, učila například mladé adepty divadla a filmu.

Pražská rodačka (6. června 1947) sama studovala brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, záhy ale začala filmovat, a ze školy po dvou letech šla do pražského Činoherního klubu. "To byla šlehačka na dortu, každému se nepovedlo hrát v takovém divadle a s takovými lidmi, jezdit do ciziny, být obdivován," vzpomínala. Za normalizace v roce 1973 byla však musela odejít a návrat po roce 1989 se už nekonal. "Už je to něco jiného, tam moje místo není," připustila Fischerová.

Dcera divadelního režiséra Jana Fischera, za války vězněného v Terezíně a Osvětimi, pak čtyři hrála v Divadle Jiřího Wolkera, odkud odešla po narození syna. "Neberu to jako oběť, ale jako dar, že mi bylo dopřáno mít jiný pohled na svět," svěřila se herečka, která už poté nevstoupila do angažmá. Hostovala v různých divadlech, třeba u Evalda Schorma nebo Jana Kačera. "Jsem docela pyšná, protože vím, že jsem na divadle hrála pár krásných rolí a nehrála je snad úplně špatně", vzpomínala.

Před kamerou Táňa Fischerová příliš příležitostí nedostala, hrála ve filmech Hotel pro cizince (1966), Lev s bílou hřívou (1986) nebo Svědek umírajícího času (1989), objevila se také v seriálu Konec velkých prázdnin (1994). Velkou láskou Táni Fischerové byla také poezie, řadu let recitovala ve Viole a Lyře Pragensis. Milovnice díla Antoina de Saint-Exupéryho si sama vyzkoušela i psaní, vydala povídky Lydiiny dveře a Bílý den, které daly nahlédnout do jejího vnitřního světa.