Před 70 lety komunisté zavraždili Horákovou. S trestem smrti nepočítala, říkají pro EZ členové klubu

ROZHOVOR – Do poslední chvíle byla statečná, nepokořená. Když se Milada Horáková, kterou komunisté zavraždili 27. června před sedmdesáti lety jako jedinou ženu ve vykonstruovaném procesu, setkala den před popravou s dcerou Janou Kánskou, sestrou Věrou Tůmovou i jejím manželem, neplakala. „Jana na tuto chvíli vzpomíná velice nerada, ale jednou mně řekla, že maminka byla klidná, naopak své blízké utěšovala. Je obdivuhodné, jakou měla v sobě vnitřní sílu. Vězeňští dozorci nedovolili, aby se Milada někoho dotkla či objala,“ říká pro EuroZprávy.cz ve druhé části rozhovoru členka Klubu dr. Milady Horákové Jitka Titzlová. „Na odvahu a statečnost doktorky Horákové se nesmí zapomenout, je nutné ji neustále připomínat a vyzdvihovat. Jsem ale přesvědčený, že do poslední chvíle nevěřila, že ji odsoudí k trestu smrti, “ tvrdí další člen výboru Milan Nevole.

Milada Horáková
doporučujeme

Nemohli si přečíst, jak je vroucně milovala. Manžel komunisty zavražděné Milady Horákové Bohuslav se o citech, jež k němu jeho choť chovala, nikdy z psaní nedozvěděl. Zemřel v roce 1976. Zrůdný režim totiž až do listopadové revoluce v roce 1989 rodině nevydal dopisy, které jim moudrá právnička a bojovnice za spravedlnost napsala v pankrácké cele smrti několik dní i hodin před oběšením. „Dokazujete to nehoráznou nelidskost a zvůli komunistického režimu, když se ani přes dopisy nemohla Milada Horáková se svými milovanými rozloučit. Bylo jí sice dovoleno se s rodinou setkat, ale vše si říci nestihli. Je to neodpustitelná zrůdnost,“ rozčiluje se členka výboru Klubu dr. Milady Horákové. „Ale Jana žijící ve Washingtonu, se jich dočkala. Po listopadu jí je osobně předala tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová,“ doplňuje Titzlová.

Nikdy ze svých názorů a přesvědčení neustoupila, proto tak dráždila diktátorské režimy. Bývalá poslankyně Československé strany národně socialistické, rozená Králová, byla vězněna společně s mužem pět let nacisty a krátce po zločinném únorovém bolševickém převratu její postoje vadily i komunistům, a tak už 27. září 1949 Horákovou zatkli. „Její působení nový režim pečlivě mapoval od doby, co skončila druhá světová válka a pozornost zesílila v roce 1946, kdy komunisté vyhráli volby. I když po přijetí Košického vládního programu z dubna 1945 bylo některým politikům jasné, jakým směrem se země vydá, Milada Horáková na to nedbala a upozorňovala, že bychom se neměli od Západu odkloňovat, nelíbilo se jí odmítnutí Marshallova plánu. Musela vědět, že se její kritika může proti ní obrátit, přesto neslevila,“ obdivuje postoje Milady Horáková člen klubu Milan Nevole.

Popravená osmačtyřicetiletá politička, jíž bylo loni na podzim uděleno ministerstvem obrany osvědčení a odznak protikomunistického odbojáře, byla díky svému věhlasu zatčena jako první, a to už 27. září 1949, ostatní až 8. listopadu. Z obdivovatelky Tomáše Garrigua Masaryka i Edvarda Beneše a přítelkyně Alice Masarykové udělali komunističtí zločinci ústřední postavu monstrprocesu a obvinili ji z vyzvědačství a vlastizrady. „Měla mezinárodní ohlas, byla populární ve Francii, ve Velké Británii a tak komunisté vyslali jasný signál, že kdo nebude s nimi souhlasit, s tím nemají slitování a zároveň tím sdělili, že se nebojí střetu se Západem,“ odhaluje Jitka Titzlová důvody, proč režim postavil do čela Miladu Horákovou. Vždyť celá akce dostala název Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové, do něhož bylo zataženo dalších dvanáct lidí. „Zvrácenost komunistického režimu dokazuje i skutečnost, že většina obžalovaných se ani neznala, to jasně svědčí o vykonstruovaném procesu,“ míní Nevole. Trest smrti kromě Horákové, která si politicky rozuměla s primátorem hlavního města Prahy Petrem Zenklem i ministrem zahraničního obchodu Hubertem Ripkou dostal i Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl.

Autentičnost z tehdejší temné doby do rozhovoru pro EuroZprávy.cz vnesla i místopředsedkyně Klubu dr. Milady Horákové Věra Jourová, jejíž otec Josef Nestával dostal v procesu doživotí a z vězení byl propuštěn až v roce 1963. „Když si pro něj do bytu přijela 8. listopadu 1949 StB, měl možnost utéct. Agenti totiž nevěděli, jak vypadá a domovnice jej varovala, když řekla, kdo u ní na něj čeká. Táta ale řekl, že nic neudělal, ničím se neprovinil, a tak neví, proč by utíkal.“ Krutému osudu mohla ujít i Milada Horáková, kdyby přijala nabídky k emigraci. „Odmítla je, chtěla bojovat proti komunistům. Vždyť paní doktorka odmítla i požádat o milost prezidenta Klementa Gottwalda, aby se neponižovala. Lze ještě k její odvaze něco dodávat?“ ptá se Jitka Titzlová. Datum 27. června, kdy komunisté Miladu Horákovou v 5:35 hodin zavraždili, je od roku 2004 vyhlášeno jako Den obětí komunistického režimu. „Prosbu o její milost napsal i Albert Einstein, ani ta ale u Gottwalda neměla žádný vliv,“ připomíná Nevole.

V exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz se prolínají názory členů Klubu dr. Milady Horákové, a to Jitky Titzlové, jež hovoří nejvíce, Věry Jourové a Milana Nevoleho.

VINOŘSKÁ SCHŮZKA ZŘEJMĚ ZPEČETILA OSUD

Paní magistro Titzlová, je vůbec možné označit nějaký moment za klíčový, kdy se komunisté rozhodli, že později zatknou Miladu Horákovou?

Zřejmě se jedná o vinořskou schůzku, na níž se sešli nekomunističtí politici, a to 25. září 1948. Toto setkání bylo později jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby v procesu. Když to řeknu zjednodušeně, cílem schůzky byla porada, jak bojovat proti nastupující komunistické totalitě. Kromě Milady Horákové se vinořské schůzky zúčastnil i Josef Nestával, Zdeněk Peška, Vojtěch Jandečka a Vojta Beneš, bratr prezidenta Edvarda Beneše, který v té době byl už po smrti. Je možné, že do okruhu těchto lidí se infiltroval agent StB a o jejich činnosti podrobně informoval.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Souhlasím, že vinořská schůzka byla možná klíčová. Je ale třeba si uvědomit, že její působení nový režim pečlivě mapoval od doby, co skončila druhá světová válka a pozornost zesílila v roce 1946, kdy komunisté vyhráli volby. I když po přijetí Košického vládního programu z dubna 1945 bylo některým politikům jasné, jakým směrem se země vydá, Milada Horáková na to nedbala a upozorňovala, že bychom se neměli od Západu odkloňovat, nelíbilo se jí odmítnutí Marshallova plánu. Musela vědět, že se její kritika může proti ní obrátit, přesto neslevila.

Čím se vlastně Milada Horáková po skončení druhé světové války až do svého zatčení zabývala?

Je nutné říci, že nežila jen politikou. Byla obdivuhodná žena, která pomáhala chudým a jejich osud jí nebyl lhostejný, velice dbala, aby ženy nežily ve stínu mužů. Rozhodně bych ji nenazývala feministkou, s těmi dnešními by si vůbec nerozuměla. Musím také zmínit její obrovský cit pro spravedlnost, měla enormně vyvinuté sociální cítění a nebála se upozorňovat na křivdy a nešvary. Není to tedy tak, že bychom měli Miladu Horákovou vnímat jen jako političku a hovořit o ní jen, když se blíží výročí její popravy. Abych ale váš dotaz naplnila, hlídala, aby i při nástupu totality byla dodržována demokracie a svoboda. Netřeba dodávat, jak tím komunisty dráždila. Měla i názorový střet v redakci Vlasta, v níž působila. Nebylo možné, aby se takto demokratický člověk ztotožnil s lidmi, kteří byli politicky jiného smýšlení.

Historici také tvrdí, že byla velice pohotová, nezmatkovala, dokázala si udržet chladnou hlavu i v těžkých životních situacích, kdy by se jiný nervově zhroutil. Můžete uvést nějaký podobný případ, kdy se chování paní doktorky vymykalo oproti ostatním?

Ano, a nemusím ani dlouho přemýšlet. Když ji a manžela přišli 2. srpna 1940 na Českomoravské vrchovině zatknout Němci, neboť se významně zapojila do protinacistického odboje, tak sáhla po krabičce a pětileté dceři Janě řekla: „Uvnitř je špinavý bonbon, dej ho babičce, ať ho vyhodí.“ Ve skutečnosti tam byl lísteček s pokyny, jak postupovat, když je s mužem zatknou. Jana poslechla, krabičku babičce odevzdala a její poselství se tak dostalo k dalším odbojářům. Její počínání svědčí o obrovské chytrosti i chladnokrevnosti v tom nejlepším slova smyslu.

KDYŽ MĚ NEPOPRAVILI NĚMCI, ČEŠI NEMOHOU BÝT HORŠÍ

Po zatčení byla dva roky vězněna v Malé pevnosti v Terezíně stejně jako její manžel, po celou dobu se ale ani jednou nesetkali. Od 22. června 1944 byla v soudní vazbě německého lidového soudu v Lipsku a Drážďanech. Souzena byla 23. října 1944. Původně jí byl navržen trest smrti, nakonec byla odsouzena k osmi letům káznice a k výkonu trestu nastoupila v hornobavorském Aichachu, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945. Je zajímavé, že když ji někteří lidé po válce varovali před jejími ostrými názory a naznačovali, že by mohla dopadnout zle, řekla, že když ji nepopravili Němci, tak český lid nemůže být horší. To je krutý paradox...

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Jsem ale přesvědčený, že do poslední chvíle nevěřila, že ji odsoudí k trestu smrti. Snad o tom byla i bytostně přesvědčena. Jasně to dokazuje soudní jednání při monstrprocesu. Jak měla příležitost, brala vinu jen na sebe, aby ochránila ostatní. Bojovala i za ně, aby dostali nižší tresty. Zřejmě si říkala, že ženu se komunisté neopováží popravit. Bohužel se krutě spletla.

To zatím předbíháme. Pojďme se, prosím, vrátit k jejímu zatčení, které proběhlo 27. září 1949 v kanceláři v Masné ulici a co se pak dělo u Horáků doma.

StB dostala příkaz, aby ji zatkla, a tak její agenti vtrhli dovnitř místnosti, kde seděla. Byla tak odstartovaná akce, kterou orgány pojmenovaly jako Střed. Další drama se ale odehrávalo u Horáků na Smíchově. Doma byla hospodyně, dcera Jana a manžel Bohuslav, který měl slíbit, že přijde domů dříve, aby byl u Jany. Když zazvonila u branky StB, jejich hospodyně, která byla ve straně, řekla Horákovi, ať uteče. Právě v tomto momentu se na internetu léta šíří řada nepravd až dezinformací. Není pravda, že by stihl dát Janě pusu a hlavně, že by prchl v pantoflích. Pan Horák tím, že se odmítal doma přezouvat, tak utekl v normální obuvi, a toho zachránilo. Pak zemědělský inženýr a doktor technických věd prchl k evangelickému faráři Janu Kučerovi. Svoji ženu už nestihl varovat, byla zatčena ještě před razií StB u nich doma.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Při domovní prohlídce, které byl byt Horáků podroben, vznikaly až komické situace. Například tajná policie zabavila krabici s fotografiemi, v nichž byly snímky Milady, jak je v plavkách. Policie box označila nápisem jako předmět doličný.

Za dramatických okolností v přestrojení dřevorubce emigroval do Německa a v utečeneckém táboře Valka se dozvěděl, že jeho žena byla popravena. Bylo správné, že utekl a nepodpořil svoji ženu...

Já se domnívám, že nemáme právo hodnotit či říkat, co udělat měl a co ne. Když se dostal do exilu, vynakládal úsilí, aby Janu dostal na Západ. Dokonce pro ni vyslal agenta-chodce Františka Kroce, aby ji převedl, jenže akce se nezdařila a Kroce zatkli.

U MĚ DOMA ČEKÁ NA VÁS STB, UTEČTE. NENÍ DŮVOD

Bohuslav Horák měl poté velké problémy, aby se dostal do USA, neboť ještě před emigrací požádal o vstup do KSČ. Jak je to možné? Manžel Milady Horákové podal přihlášku ke komunistům! Máte pro to nějaké vysvětlení?

Zřejmě se tak s Miladou na tomto kroku dohodli. Jiné vysvětlení nemám. Když se ještě vrátím k osobě Bohuslava Horáka, neumíme si představit, jak trpěl, když v utečeneckém táboře Valka poslouchal proces a slyšel hlas své ženy. Pak se ze zahraničního rozhlasu dozvěděl, že byla popravena. Musel prožívat obrovskou bezmoc.

Miladu Horákovou zatkli jako první, pro ostatní si přišla StB až 8. listopadu 1949. Když jsme líčili, jaké drama se odehrálo u Horáků, dochovaly se nějaké zprávy, jak probíhalo zadržení u ostatních?

(Do rozhovoru vstupuje Eva Jourová, dcera Josefa Nestávala odsouzeného na doživotí.) I jako malá jsem si všimla, že v naší ulici, kde jsme dlouho bydleli, se už nějaký čas pohybovala černá auta, tatraplány. Bylo jasné, že otce Josefa Nestávala delší čas sledovali. Když si pro něj do bytu přijela 8. listopadu 1949 StB, měl možnost utéct. Agenti totiž nevěděli, jak vypadá a domovnice jej varovala, když řekla, kdo u ní na něj čeká. Táta ale řekl, že nic neudělal, ničím se neprovinil, a tak neví, proč by utíkal. Když jej pak dlouze vyslýchali, tatínek nám vyprávěl, že mu vyšetřovatelé položili nelogickou otázku, kdy naposledy viděl Josefa Nestávala. Otec jim odpověděl, že před dvěma dny, a to v zrcadle, když se holil. Táta byl také silný člověk, z vězení vyšel v roce 1963 nezlomen. Fascinovala mě ta jeho psychická svěžest, tou nás vždy zastínil. Po tolika letech kriminálu...

Jak se vyšetřovatelé chovali při výsleších k Miladě Horákové a ostatním?

Nemáme žádné důkazy, že by například Miladu fyzicky týrali. Výslechy ale byly dlouhé a vyčerpávající, to se na člověku podepíše možná více, než nějaké facka, čímž to nechci vůbec bagatelizovat. Je také dobré zmínit, že Horákovou vyslýchal Milan Moučka, bratr herce Jaroslava. V padesátých letech byl obávaným velitelem vyšetřovatelů StB v pražské Ruzyni. Údajně proto ale spolu bratři později nemluvili.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Agentka StB Věra Hložková, která byla v cele na Horákovou nasazena, jednou vypověděla, že po jednom z výslechu se vrátila se šrámem na zádech. Ale doložené to nemáme.

Lze tedy říci, že se ve vazbě k zatčeným chovali korektně?

Ani náhodou. Když budu hovořit jen o Miladě Horákové, byla vystavena psychickému nátlaku. Upírali ji spánek, v noci vtrhli do její cely a svítili jí do očí, nebo musela chodit. To jsou neuvěřitelné zvrácenosti a je dobré, aby to mladí věděli, jak se tady zacházelo v padesátých letech s lidmi.

SOVĚTŠTÍ PORADCI: PŘED SOUDEM MUSEJÍ VYPADAT DOBŘE

Je zajímavé, že všichni obžalovaní byli u soudu před kamerou dobře ustrojeni, nebyli pohublí, vypadali normálně...

Milada Horáková o sebe dbala za každé situace, aby vypadala hezky a dobře oblečená.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Celý proces měli v režii sovětší poradci a ti měli zkušenosti z této oblasti ze třicátých let, kdy v SSSR díky NKVD probíhaly takzvané Moskevské procesy. Proto u soudu s Horákovou a ostatními měli vše do detailu propracované. Dva měsíce před soudem museli všichni pravidelně jíst, aby ztloustli. Stravu dostávali i u vyšetřovatelů, kde se nazpaměť museli učit texty, které pak odříkávali u soudu. Před jednáním se všichni museli hezky obléci, aby bylo vidět, že s nimi důstojně zacházejí.

Nabízí se otázka, proč komunisté postavili do čela záškodnické skupiny ženu?

Měla mezinárodní ohlas, byla populární ve Francii, ve Velké Británii, tak komunisté vyslali jasný signál, že kdo nebude s nimi souhlasit, s tím nemají slitování a zároveň tím sdělili, že se nebojí střetu se Západem. Prostě, že se před ničím nezastaví.

Svým pevným hlasem i skutečností, že svoji výpověď necitovala nazpaměť, ale odchylovala se od ní, dost vytáčela fanatického prokurátora Josefa Urválka, který ji často usměrňoval...

Právě u soudu se naplno projevil její morální charakter, její nezdolná vůle a statečnost. Když byla o něčem skálopevně přesvědčena, neustoupila. V závěrečné řeči například zmínila Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a řekla, že na ni během jejího života nejvíce působili. Dále prohlásila: „V tomto státě nikdo pro své přesvědčení nemusí umírat ani chodit do vězení. Může se svým přesvědčením žít, jestliže chce poctivě pracovat.“ Když v závěru své řeči pronesla: „Pokud jde o mě, věřím ve spravedlnost vašeho uvážení,“ lze skutečně tvrdit, že nevěřila ve verdikt trestu smrti, jež soud nad ní vynesl.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Každý ale k vystupování před soudem přistoupil podle své nátuty. Například Fráňa Zemínová výpověď recitovala jako básničku. Svým přednesem se snažila vše ironizovat.

Atmosféru dramatizovaly i dělnické rezoluce, které se v koších od prádla nosily k soudu a žádaly nejen pro Horákovou smrt. Děsivý byl i projev dělnické prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové. „Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky.“

Tyto věci, které jste zmínil, snad nejlépe dokazují, že se šlo o vykonstruovaný proces. Lidé byli procesem úplně zfanatizovaní a věřili, že doktorka Horáková je vinna a je nepřítelem číslo 1 lidově-demokratického zřízení. Komunisté si dali záležet, aby proces mezi lidem vyvolal hysterii a nenávist. To se jim povedlo. Co považuji za zvrácené, je, že trest smrti pro doktorku Horákovou požadovali i někteří žáci základních škol, komunisté se neštítili zmanipulovat i děti. Zarážející je, že se na tomto divadle podíleli i prvorepublikoví soudci (předsedou senátu byl Karel Trudák – pozn. aut.) a prokurátoři. O trestech se nerozhodovalo u soudu, nýbrž rozsudky vynesla samotná KSČ ještě před jednáním. Vše bylo v režii nejvyšších představitelů, včetně prezidenta Klementa Gottwalda.

EINSTEIN I DALŠÍ OSOBNOSTI PROSILI O MILOST MARNĚ

Právě Gottwaldovi, který má na rukou krev z justičních bolševických vražd nevinných a demokraticky smýšlejících lidí, psal například i Albert Einstein, legendární fyzik, vědec a nositel Nobelovy ceny. Prezidentovi zaslal telegram tohoto znění: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězňové německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít.“ O milost žádal i ministerský předseda Spojeného království Winston Churchill, Bertrand Russell, britský matematik, spisovatel, který v roce 1950 obdržel Nobelovou cenu za literaturu, Eleanore Rooseveltová, manželka 32. prezidenta USA Franklina Delano Roosevelta, diplomatka, politička a aktivistka. Proč si myslíte, že Gottwald těmto osobnostem odolal? Jen pro doplnění, řadu osobností, aby se přimluvily za Miladu Horákovou i ostatní oslovila Olga Hrubá, která po emigraci do USA vedla kampaň na záchranu života odsouzené Milady Horákové, již osobně znala.

Podle některých historiků prezident Klement Gottwald prý na chvíli váhal, když ho oslovily takové celosvětové osobnosti. Ale potom převážilo jeho rozhodnutí, že kdo jde proti komunistům, s tím režim nebude mít slitování a že systém je neoblomný. Musím zdůraznit, že doktorka Milada Horáková žádnou žádost o milost za sebe nikdy nepodávala, jak mylně píší některá média. Byla natolik statečná, že se nechtěla před komunisty ponižovat. Milost za ni napsal její tatínek pan Čeněk Král. Proč sama nepodala prosbu o zachování života, je možná zjevné z jednoho jejího posledního dopisu: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo.“

Můžeme stručně představit i Záviše Kalandru, Oldřicha Pecla a Jana Buchala, kteří byli odsouzeni rovněž k trestu smrti a ve stejný den jako Milada Horáková byli rovněž popraveni?

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Záviš Kalandra byl předválečný komunista, který psal i do Rudého práva. Jenže komunisté mu po Únoru 1948 nezapomněli, že ve třicátých letech kritizoval takzvané Moskevské procesy a na protest proti nim v roce 1936 ukončil členství v partaji. Doktor Oldřich Pecl byl v podstatě uhlobaron, podnikatel, jemuž v souvislosti s Košickým vlásním programem znárodnili důl. Jan Buchal v roce 1938 nastoupil jako řidič u četníků, ale v roce 1947 po nátlaku místních komunistů byl nucen odejít, dosáhl hodnosti štábního strážmistra SNB. Jinak byl členem Československé strany národně socialistické jako Horáková. Po Únoru 1948 se na Ostravsku zapojil do protikomunistického odboje. Zvrácenost komunistického režimu dokazuje i skutečnost, že většina obžalovaných se ani neznala, to jasně svědčí o vykonstruovaném procesu.

DOZORCI PŘI LOUČENÍ NEDOVOLILI DOTYK ANI OBEJMUTÍ

Vraťme se k posledním hodinám života Milady Horákové. Psychicky náročné muselo být před popravou poslední loučení s blízkými, hlavně dcerou Janou. Paní doktorka to zvládla statečně. Kde se v ní vzala taková síla, která vyvěrá i z deseti dopisů, které krátce před smrtí napsala?

Její klid byl obdivuhodný a pro nás běžné lidi je nepochopitelný i těžko vysvětlitelný. Jana, s níž jsem v častém kontaktu, na tuto chvíli vzpomíná velice nerada, ale jednou mně řekla, že maminka byla klidná, naopak své blízké utěšovala. Je obdivuhodné, jakou měla v sobě vnitřní sílu. Vězeňští dozorci nedovolili, aby se Milada někoho dotkla či se s někým objala. Dokonce to brala tak, že pokaždé, když se někdo nový má narodit, pak ten druhý mu musí uvolnit místo. Myslela tím, že když měla přijít na svět Jana, tak odešla její maminka a když měla zemřít Milada, tak to brala, že ji nahradí potomek, který čekala její sestra Věra. Jana říká, že nikdy by nemohla být statečná jako matka. Na rozloučení nepřišel jen její otec Čeněk, zřejmě by to pro něj bylo tak vyčerpávající, že ho chtěli toho stresu ušetřit. Opět musím zmínit fabulaci některých médií, která píší, že při loučení mělo zaznít, aby si Jana myla krk a nesešlapávala si botičky. Jany Kánské jsem se na to ptala, a ona mně odpověděla, že tato slova vůbec ve věznici nezazněla. Bohužel to někteří novináři stále opakují. Milada dceru nevmímala jako malé dítě, bylo jí téměř šestnáct let. Dokumentuje to i její dopis, který jí adresovala a v něm píše: Má jediná dceruško Jano, ... Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám - v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních.... Co ale považuji rovněž za děsivé, že dopisy, které Milada napsala svým blízkým, komunisté až do listopadové revoluce nevydali. Dokazuje to nehoráznou nelidskost a zvůli komunistického režimu, když se ani přes dopisy nemohla Milada Horáková se svými milovanými rozloučit. Bylo jí sice dovoleno se s rodinou setkat, ale vše si říci nestihli. Je to neodpoustitelná zrůdnost. Po pádu režimu je ale Janě Kánské vydala tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Bohužel dopisy, jež psala svému muži a vyznávala se z citů, které chovala ke svému choti, se k němu nikdy nedostaliy, protože Bohuslav Horák zemřel v roce 1976.

Komunisté se Horákové pomstili i tím, že šla na popraviště jako poslední a zvolili trýznivou smrt...

(Do rozhovoru vstupuje Eva Jourová.) Jestli mohu poprosit, nezmiňujme detaily její bolestivé popravy. Je tolik témat, která jsou s ní spojená, popravu nerozebírejme.

Samozřejmě máte pravdu. Třeba její poslední dopis, či slova těsně před vraždou...

Tady bych znovu připomněla její obrovskou odvahu a nesklonila se ani ve svých posledních vteřinách života. Ilustruje to i její dopis: „Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk.... Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“ Anebo její jasný hlas, který zazněl z popraviště: „Padám, padám ... tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid ... budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám ... přeji vám to, přeji vám ...“

Jak se vám líbil film Milada, který režíroval David Mrnka a premiéru měl v roce 2017?

Není rozhodující náš názor, ale nejdůležitější je postoj dcery Jany Kánské a té se zamlouval a řekla o něm, že je hezký. Je tam sice řada nepřesností, ale pro Janu je důležité, že se osud její matky stále připomíná a nová generace se tak i z plátna dozvídá, jakých zvěrstev se komunisté dopouštěli.

PROKURÁTORCE ZBYTEK TRESTU ODPUSTIL PREZIDENT KLAUS

Generální prokurátor Urválek si v klidu dožil, dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová si po Listopadu 1989 odseděla rok, protože 21. prosince v roce 2010 dostala prezidentskou milost od Václava Klause, když za podíl na justiční vraždě byla odsouzena k šesti letům. Není to výsměch? Když k tomu připočtu výrok Marty Semelové, že ke svým přiznáním nebyla donucena, zní to děsivě...

Máte pravdu, je to výsměch. Jsme ale rádi, že Brožová-Polednová byla uznána vinnou a Miladě Horákové se tak dostalo určité morální satisfakce. My jsme na ty soudy s ní chodili a Brožová vždy svou vinu popírala.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Mrzí mě, že se tato justiční vražda nezačala řešit hned po roce 1989, i když generální prokurátor Urválek zemřel deset let před revolucí. Odpusťte mně ten výraz, ale takto to byla jen šaškárna. Za vraždu Milady Horákové a ostatních vlastně nikdo nebyl potrestán.

Komunisté, kteří popravili doktorku Horákovou, nyní podporují současnou vládu Andreje Babiše, co tomu říkáte?

Musíme se na to dívat tak, že ministerský předseda Andrej Babiš po volbách oslovil opozici, a když odmítla jít s ním do kabinetu, pak neměl moc možností, proto oslovil komunisty.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole.) Mně to vadí a hodně mě to mrzí. Komunisté by se upsali i ďáblovi, aby se dostali k moci. A když si vezmu osud Milady Horákové, je to k ní neuctivé a netýká se to bohužel jen jí.

Na závěr se chci zeptat vás všech tří, co by si mladá generace měla vybavit, když se před nimi vysloví jméno paní doktorky Milady Horákové?

Jitka Titzlová: Celkově by se mladí měli více zajímat o minulost a historii své země, čím vším si musela projít. Mám pocit, že se nechtějí příliš vzdělávat. A hlavně se neumějí vůbec ptát svých rodičů a hloubat. Bohužel je více zajímá jejich počítač, moderní technologie a sociální sítě. Alespoň by mladí měli vědět, ža paní doktroka Milada Horáková byla nesmírně vzdělaná a statečná žena, jejíž postoje by pro nás měli být inspirující i dnes. Vzkázala bych jim, že stojí za to si zjistit, kdo byla paní doktorka Milada Horáková.

Milan Nevole: Podle mého názoru, že někteří mladí její jméno vůbec neznají, může i školský systém. Detailně se žáci učí o starém Římě či pitvají Rakousko-Uhersko, ale moderní dějiny naší země se odbývají. Osobně si myslím, že na látku dějin od druhé světové váky až do devadesátých let, by se měl klást mnohem větší důraz. Na odvahu a statečnost doktorky Horákové se nesmí zapomenout, je nutné ji neustále připomínat a vyzdvihovat. To by se mladým mělo vybavit, když uslyší její jméno.

Eva Jourová: Přála bych si, aby k doktorce Miladě Horákové nebyli lhostejní a uvědomili si, že kdo nezná minulost svého národa, nemůže poznat jeho budoucnost. Národ měl řadu ikon, ale Tomáše Garrigua Masaryka a Miladu Horákovou by měli bezpodmínečně znát a hned vědět, o co se zasloužili.

Loading...
Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

V domově důchodců v Unhošti hoří, hasiči evakuovali kolem 100 lidí

04.07.2020 21:01 Aktualizováno Hasiči dnes v podvečer vyjížděli k požáru v areálu domova důchodců v Unhošti na Kladensku. Hořelo v…

Lidem věřícím dezinformacím nemá smysl oponovat, shodli se účastníci…

04.07.2020 10:14 REPORTÁŽ - Českem se šíří dezinformace a konspirační teorie o sítích 5G. Například město Jeseník…

Češi v červnu polevili v opatřeních proti covidu, ukázal průzkum

03.07.2020 19:06 Lidé v Česku v červnu polevili v opatřeních proti šíření nemoci covid-19. Většina už neomezovala…

Inspekce odhalila nebezpečný potravinový doplněk, obsahuje mix rozpouštědel

03.07.2020 16:47 Mix různých rozpouštědel a aromatických uhlovodíků našla Státní zemědělská a potravinářská inspekce…

Související:

Právě se děje

Další zprávy