Proč lidé nechtějí nosit roušky? Podle vědce to souvisí s pamětí

Když jsme se nacházeli v akutní fázi koronakrize, potýkali jsme se s něčím, co nám bylo doposud neznámé. Neurologové a psychologové z Kalifornie informovali, že to, jak jsme se k přijatým restriktivním opatřením v souvislostí s epidemií koronaviru postavili, nijak neodráží náš charakter, vzdělání nebo inteligenci. 

Nastane-li krize, reagujeme zpravidla všichni stejně. Náš mozek je adaptovaný na přijímání jasných pokynů typu uteč, braň se, schovej se. "Když to tak není, tak se unaví, podstatnou informaci člověk nepobere," řekl neurofyziolog František Vyskočil v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.

"Když chceme, aby okamžitě lidé změnili chování, musíme dát krátké, jasné povely,“ podotkl. Stejně jako tomu bylo v případě autorů dané americké studie, i on epidemiologům doporučil, aby všechny pandemické instrukce poskytovali občanům stručně, jasně a důrazně. 

Krátkodobá paměť znamená ukládání informací na pouhé vteřiny, z nichž některé si pamatujeme sami od sebe, zatímco jiným se musíme přiučit. Pokud tedy někteří lidé odmítali nová opatření, mohla za to podle experta únava podobně jako je tomu například v případě čtení složitých návodů u domácích spotřebičů. 

Že se máme v době pandemie chovat opatrně, si z tohoto důvodu musíme Vyskočilovými slovy osvojit prostřednictvím krátkodobého procesu, kdy se nové pokyny více usadí v té části mozku, kterou nazýváme dlouhodobou pamětí. "Převažuje dlouhodobá paměť, ta se prosadí,“ vysvětlil profesor.

Pomůže obejmout polštář nebo plyšovou hračku jako dítě

Lidé se s epidemií vyrovnávají různým způsobem. Na některých se dokáže podepsat, když ve zprávách vidí lidi s rouškami, zatímco jiní nad tím mávnou rukou. Postrádáme ale zaběhlé rituály. 

"Ukazuje, jak jsme citově na výši, kdo má stupeň deset, je velmi citlivý,“ vysvětlil Vyskočil, od čeho se odvíjí naše schopnost zvyknout si na pandemická doporučení. 

U krizových situací, jako je například koronakrize, je taktéž potřeba, abychom měli někoho nablízku. "Kontakty potřebujeme velmi blízké, těsné, doslova kůži na kůži," vysvětlil profesor s tím, že stres z nedostatku objímání může změnit naše sociální vztahy.

Není-li tedy možné podávání rukou, její stisk, nebo pohlazení, může pomoci někdy i pouhé zamávání. "Můžeme také obejmout plyšovou hračku nebo polštář, jako to dělají děti,“ doporučil neurofyziolog.

"U dívek je láskyplné chování dědičné, a to z 45 procent. Z 55 procent je to vlivem prostředí, jednají tak, jako to dělala maminka,“ informoval vědec o individuálních rozdílech v láskyplném chování.

V závěru Vyskočil objasnil, že u žen tento styl jednání vychází z jejich hormonálního nastavení, a to s hormony oxytocin nebo prolaktin vylučovanými s mateřským mlékem, když kojí. V tom se liší od mužů, kteří se toto musí z 80 % naučit.