Proces s Miladou Horákovou byl komunistická justiční vražda

Proces, o kterém historici hovoří jako o jedné z nejhorších justičních vražd zinscenovaných komunistickými vládci, vyústil v drakonické tresty. Významná národněsocialistická politička Horáková, která za druhé světové války poznala nacistické káznice, dostala trest smrt, podobně jako další tři obžalovaní - historik a kritik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl. Další čtyři lidé pak k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům.

Líčení, z něhož se pořizoval filmový záznam a po večerech v rozhlase vysílaly cenzurované reportáže, začalo 31. května 1950. Do paměti se zapsal zejména fanatický prokurátor Josef Urválek. "Není dost tvrdých slov, která by mohla jeho zločiny označit dosti přiléhavě. Pro tak zavilé, cynické a nenapravitelné zločince není místa v nové společnosti," prohlásil například v závěrečné řeči na adresu Kalandry, předválečného komunisty a mimo jiné kritika sovětských procesů.

Předehrou procesu se stalo na podzim 1949 zatčení Horákové a několika dalších významných politiků, kteří se odmítli smířit s komunistickým převzetím moci a snažili se mimo jiné udržovat kontakty s exilovými politiky a předúnorovými ministry Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Na konci října pak vznikla zpráva o dosavadních výsledcích šetření, která měla název Direktorium československého odboje. V ní bylo vykonstruováno schéma protistátního spiknutí.

Strůjci procesu postupně vybrali třináct hlavních obětí a uměle vytvořili vedení údajné ilegální skupiny. Sešly se v něm osoby, které se někdy ani neznaly, pouze reprezentovaly různé opoziční směry. Koncepce se přitom měnila a dotvářela, zpočátku bylo vyšetřování zaměřeno na domácí opozici. Na jaře 1950 však začalo převažovat mezinárodní zaměření s cílem ukázat spojení s "mezinárodní reakcí". Právě proto byla do čela údajného spiknutí postavena Horáková, která udržovala kontakty s exilem.

Hlavní slovo při vyšetřování a přípravě procesu měli sovětští poradci, kteří určovali a řídili směr vyšetřování a často se také sami účastnili výslechů. Obvinění byli za použití fyzického a psychického násilí nuceni naučit se zpaměti jak otázky, tak požadované odpovědi. Byť ne vždy se vyšetřovaní drželi předem daného scénáře, zejména Milada Horáková dokázala vzdorovat a snažila se bránit sebe a své ideály. Ačkoli nejspíš tušila, že to na výši trestu nebude mít vliv.

Se začátkem soudního přelíčení se naplno rozběhla také mediální kampaň, která měla komunistické straně zajistit požadovaný politický kapitál. Soudu denně přicházely stovky rezolucí dožadujících se nejpřísnějšího potrestání "zrádců a sabotérů" a volajících po trestu smrti pro Horákovou a další obžalované. Podle historika Karla Kaplana byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, jejímž hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti.

Milada Horáková přitom odmítla požádat o milost, žádost za ní nakonec podali její otec a sedmnáctiletá dcera. Za milost pro odsouzené intervenovala také řada významných osobností ze zahraničí, kde proces získal velkou publicitu. Byli mezi nimi například Winston Churchill a Albert Einstein. Přesto prezident Klement Gottwald rozsudek potvrdil. Milada Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a není známo, kde skončil.

Na konci 60. let minulého století, v období politického uvolnění, let byl rozsudek nad Horákovou zrušen, plně soudně rehabilitována však mohla být teprve po listopadu 1989. V roce 1991 pak prezident Václav Havel udělil Miladě Horákové in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. Rozběhlo se také vyšetřování zinscenovaného procesu, před soudem skončila jen někdejší dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, kterou soudy poslaly na tři roky do vězení.

Za mřížemi strávila necelé dva roky, v prosinci 2010 dostala tehdy devětaosmdesátiletá žena prezidentskou milost. Nad svým účinkováním v politickém procesu přitom nikdy nevyjádřila lítost. "Já, kdyby se mi to stalo a byla tam veřejnost, bych především řekla, že to není pravda, a ona se přiznávala," řekla novinářům, když opouštěla vězení. Podobné argumenty na adresu Milady Horákové dodnes zaznívají i od některých výrazných představitelů současné komunistické strany.