REPORTÁŽ: Maminko, zůstaň v Česku a nevracej se na Ukrajinu, prosí syn. Na pláč dětí si nejde zvyknout, shodují se dobrovolníci

Při hledání správného vchodu k registraci se drobné paní ozve telefon. Vytahuje jej z kapsy, podívá se na displej a radostně zvolá: „To je syn.“ Paní Jaroslava od rána čekala, kdy se jí Alex, který zůstal na Ukrajině ve městě Ivano-Frankivsk, ozve. Z telefonu, který si žena omylem dala nahlas, je slyšet synovo varování, synova naléhavá prosba. „Maminko, jestli můžeš, zůstaň v Česku, prosím . Tady se situace každým dnem dramatizuje a nebezpečí sílí.“ Maminka jej ubezpečuje, že nyní opravdu nemá v plánu vrátit se domů.

Jaroslava se od jiných krajanů trochu liší. Do České republiky přicestovala ještě před vypuknutím války na turistické vízum, které jí pomalu končí, a tak se do Kongresového centra přišla zeptat, jak jej prodloužit. „Jsem velkou obdivovatelkou vašich spisovatelů, skladatelů a chtěla jsem na vlastní oči vidět nádhernou Prahu. Bohužel právě tady mě zastihla zpráva, že Putin na nás zaútočil. Nikdy bych nevěřila, že bude okupovat celou Ukrajinu.“

Tramvajačka Irena: Na mě nevybírejte, beru plat

Na rozdíl od některých Ukrajinek nepláče. Je bojovně naladěná. „Putin si z Ukrajinců udělal rukojmí. Nechce nás pustit do Evropy, do Evropské unie. Jsme pracovití, vzdělaní a patříme do ní. Svobodu si navzdory tankům vybojujeme. Navíc máme nejlepšího prezidenta na světa. Jsem hrdá na Volodymyra Zelenského, že odmítl nabídku Američanů k opuštění země. Je správným lídrem, denně prosím Boha, aby ho opatroval.“ Neustále sleduje aktuální situaci a přes telefon hlídá třiačtyřicetiletého syna, zda je v pořádku. „Na Ukrajině organizuje pomoc, má na starosti třicet lidí a pravděpodobně vezme do ruky zbraň a půjde na frontu.“

O potomka má pochopitelně strach. „Na město Ivano-Franivsk nedávno dopadlo pět raket, jedna z nich zasáhla letiště a hořela zde zasažená benzinová pumpa. Jsem klasická máma, tak se mně nedivte, že mám o kluka strach a musí se mně pravidelně hlásit. Pokud nevolá a já se s ním nemohu spojit, začnu se třást.“ Když dostane otázku, zda nenávidí za invazi Rusy, začne kroutit hlavou. „Mnozí jsou stejní chudáci jako my. Na Ukrajině je řada smíšených manželství a například v Charkově žije dost Rusů, takže Putin vraždí i vlastní lidi. Nikdo Rusům na Ukrajině nikdy neubližoval. Putin celému světu lže, když tvrdí, jak jsme Rusy u nás likvidovali, a proto musel zasáhnout,“ říká Jaroslava, která nechce v České republice zůstat. „Jakmile se situace u nás uklidní, vrátím se domů. Vždyť tam mám kluka.“

Náhle mizí u vchodu číslo tři Kongresového centra, které přijímá uprchlíky. Ujímá se jí v červené vestě dobrovolnice paní Irena, Ukrajinka, která už třicet let žije a pracuje v Praze. „Doma bych nevydržela, musím pomáhat. V zaměstnání jsem si vzala dovolenou. Nejdříve je nutné, aby všichni naši krajané tady oficiálně pobývali.“ Péče o utečence jí pomáhá zapomenout na utrpení, jakému čelí její sestra v Charkově. „Kdykoli ji slyším říkat, že je v pořádku, jsem nejšťastnějším člověkem na světě. V té chvíli mně vůbec nic nechybí.“ Několik let v Praze pracuje jako řidička tramvaje u dopravních podniků. „Jakmile vypukla válka, nadřízení se mě ptali, zda nepotřebuji peníze, kolegové dokonce chtěli na mě uspořádat sbírku. Hned jsem jim řekla, že stejně jako oni dostávám výplatu, a pokud chtějí nějaké peníze darovat, ať je zašlou na účty charit.“

Solidarita Čechů ji dojímá. „Nedávno tady byl pán na invalidním vozíku bez nohou a hlásil se, že si může vzít domů dva lidi z Ukrajiny a sám se uskromní a bude spát na starém gauči. Když jsem ho slyšela, začala jsem plakat. Češi mají dobré srdce. Poděkování patří i hasičům a zdejším policistům, kteří ochotně ženám tahají těžké kufry. “ První den snášela špatně psychicky. „Není jednoduché vstřebávat do hlavy stovky tragických příběhů. Stále se i po několika dnech neumím vypořádat s dětským pláčem a vyděšenýma očima, které prckové mají. Měli by se smát, být veselí, místo toho utíkají s matkami z války. Je to strašné, co se v 21. století může v Evropě dít.“

Mateřština daleko od domova uklidňuje uprchlíky

K lepšímu psychickému rozpoložení přispívá i další dobrovolník ve žluté vestě, který se představuje jako Igor Frankiv. Další Ukrajinec trvale žijící v metropoli. Od prvního pohledu působí optimisticky, je empatický. „Dóbryj děň,“ zdraví své krajany, kteří rozpačitě váhají, zda ho mají oslovit a svěřit se mu s problémy, které přišli řešit. „Jakmile slyší ukrajinštinu, zklidní se a utvrdí se, že jsou v bezpečí. Každého potěší, když daleko od domova slyší svoji mateřštinu,“ vysvětluje. Muž s knírkem si pochvaluje, že od pondělí asistenční centrum nepotkal už žádný kolaps, které přijímání uprchlíků přerušilo. „Nebylo lehké se dívat na lidi, kteří už nemohli dovnitř.“

Stejně jako jeho kolegyně Irena přerušil práci. „Jsem živnostník, OSVČ. Mám malou firmu na dopravu, teď obchody musí počkat, když naši lidé potřebují pomoc.“ Mnoho uprchlíků touží najít ubytování v Praze. „Hlavní město je bohužel už přeplněné, a tak krajanům vysvětluji, že budou bydlet v Karlových Varech, Liberci či dalších městech,“ popisuje část pracovní náplně v asistenčním centru. Mini tým dobrovolníků u vchodu doplňuje mladý muž z Lotyšska. „Bohužel ukrajinsky neumím, a tak musím mluvit rusky. Když ale běženci poznají, že jim chci pomoci, nevadí jim to. Všichni jsou za vše vděční a neustále děkují. Celé Lotyšsko stojí za Ukrajinou,“ praví hrdě.

Místy se u vchodu ozývá dětský pláč, některé maminky se omlouvají, protože nechtějí o svých útrapách hovořit. Všichni se zklidní až v útrobách Kongresového centra. Malé děti se zde dívají na pohádky a filmy, většina z nich zamíří i do dětského koutku. V něm se středem pozornosti stává fotbalový míč a branka. Jeden z postarších kluků na ni vystřelí a prohlásí: „Jsem Andrij Ševčenko,“ připomene nejslavnějšího ukrajinského fotbalistu, který v roce 2004 získal Zlatý míč a o rok dříve vyhrál s AC Milán Ligu mistrů.

Taťána se o své muže bojí, ale je na ně hrdá

Maminky a babičky v té chvíli odpočívají na pohodlných křeslech, anebo volají na Ukrajinu, aby své muže ujistily, že do České republiky dorazily v pořádku. Ne všichni ale zde zůstávají, po vyřízení formalit jdou zařizovat další věci jako maminka s dětmi, která přijela ze Lvova. Na cestě k metru zastavují reportéra webu EuroZprávy.cz a ptají se jej, jak se dostanou na Prahu 7 a předloží detailní adresu. Dostane se jim podrobného vysvětlení, jak najdou svůj cíl. Maminka novinářovi vděčně tiskne ruku a kluk vykřikne: Sláva Ukrajině.

Právě se míjí s paní Taťánou a jejími dvěma dcerami. Na první pohled jsou nevyspalé, unavené a vyděšené. „Čekali jsme šedesát hodin, než jsme překročili ukrajinsko-slovenské hranice. Tísnili jsme se na kufrech a vůbec jsme nespali. Jsme vděční, že jsme nyní v bezpečí,“ oddychne si paní Taťána z Dněpropetrovska. O bezpečí si ale může snít její muž Andrej se synem. „Zůstali na Ukrajině, narukovali na frontu. Mám o ně strašný strach, modlím se za jejich životy, ale zároveň jsem hrdá na to, jak statečné a odvážné chlapy v rodině mám. Musejí to zvládnout. Už se těším, až je obejmu,“ přeje si a začne plakat. Pak ale ještě dodá: „Válka je hrozné svinstvo, nelidské svinstvo. Ať už vše skončí.“

Vyčerpání je znát i na babičce s vnukem, kteří jsou u vchodu číslo pět obklopeni taškami a působí rezignovaně. K dvojici kráčí dobrovolník Mirek a nese jim od mobilního operátora O2 SIM karty, které mohou užívat zdarma celý měsíc a navíc jsou opatřeny daty pro surfování na internetu. Do té doby posmutnělý kluk ožije. „Babi, tak hned zavoláme tatínkovi,“ vykřikne.

Mirkovi poděkuje a hned SIM kartu zasouvá do svého mobilu. Dobrovolník vše s dojetím pozoruje. „Strašně moc jejich příběhy prožívám. Když jsem se rozhodl, že sem přijdu pomáhat, nemyslel jsme si, že mě jejich osudy tak zasáhnou. Ale stalo se. Plačící a vykulené děti mě drásají. Poprvé jsem ale hrdý na to, že jsem Čech. Naši lidi se neskutečně obětují, aby pomohli. Ještě to s námi není tak zlé,“ hlesne a jde pro další várku SIM karet, které vytahuje z krabic.

Šťastná Olga. Dostala děti a babičku do bezpečí

Do smutného mumraje právě přichází paní Olga, která doprovází babičku se svými dětmi. Potomci s její maminkou dorazili na začátku týdne, kdy z Prahy zase odjel Olžin muž, aby pomáhal v obraně rodné země. „Máme v Praze podnájem, a tak nemusíme řešit ubytování. Děti jsou ale vyděšené, celý den jen sedí a smutně se dívají po zdech. Musím jim vnucovat počítač, aby se třeba spojili s kamarády ze školy. Jsem ale šťastná, že se nám podařilo děti s babičkou dostat z Ukrajiny do bezpečí.“ Desetiletý syn a o pět let starší jeho sestra přiznávají, že mají strach o tatínka. „Snad se mu nic nestane a my se zase shledáme,“ řeknou svorně.

Paní Olga opět opakuje, jací jsou Češi skvělí. „Ukrajinci vám nikdy nepřestanou být vděční.“ Náhle ji zazvoní telefon, volá jí manžel. „Jsi v pořádku, moc na tebe myslím,“ říká do mobilu. Manželova odpověď není slyšet, ale když se paní Olze rozzáří obličej úsměvem, je poznat, že vše je s jejím partnerem v pořádku. „Opatruj se, jsem na tebe hrdá,“ povzbuzuje ho.

Statečná je i ona. Musí se tady postarat o zbytek rodiny, a tak chodí na brigády. Není jediná, která musí i v nelehké době pracovat. „Když se tady v pondělí vinula fronta, tak jedna paní měla starost, aby vše stihla do dalšího rána, protože v šest hodin někde nastupovala. Říkala jsem jí, aby si odpočinula, vydýchala se z cesty, ale ona tvrdila, že není žádný příživník, aby se Čechy, kteří už dost pomohli, nechala živit. Tvrdila, že přišla o část rodiny, ale o ruce ne,“ vypráví dobrovolnice Irena tramvajačka. Sama působí jako by příběhu, který zažila, nemůže uvěřit. „Ale vlastně ano, protože Ukrajinci jsou nesmírně pracovití, my bez práce dlouho nevydržíme, neumíme odpočívat.“

Za chvíli se u vchodu číslo tři odehrají další a další příběhy rodin, které prchají z Ukrajiny zmítané válkou. A všechny jsou dojemné. Jako například pětiletého Andreje, který se drží maminky a usilovně pláče. Okamžitě k němu přichází dobrovolník Igor Frankiv a bere jej do náruče. „Ukrajinci nepláčí, Ukrajinci jsou přece stateční chlapi,“ konejší ho. Kluk si otře slzy a dívá se na nového kamaráda. Rázem se zklidní. „Sláva Ukrajině,“ řekne Igor a malý chlapec se pousměje a zase se chytne maminčiny ruky. Nyní už ale nepláče. I malá vítězství v těžké době zahřejí u srdce.