Za revoluce obcházel lidmi strach. Čeho se báli nejvíce?

Ačkoliv byl s rodinou 18. listopadu v Praze, ještě netušil co se děje. První zprávy se k němu dostaly ten den odpoledne z fotografií z Národní třídy ze 17. listopadu, které byly vystavené v Kladně. Večer už stál na shromáždění u kladenského divadla, kde byl vytvořen stávkový výbor. Následovala další shromáždění, a to nejen před divadlem, ale i v centru města.

Den poté, co lidé v Kladně vytvořili živý řetěz procházející městem, přijel k Dolu Nosek Karel Urbánek, kde se setkal s horníky, ale i dalšími zaměstnanci, přijeli i lidé z huti Poldi. Vystřídalo se několik řečníků, mezi nimi i Václav Ježek. Sled událostí posledních dní, včetně zážitku z vytváření živého řetězu se na konci jeho řeči projevil i tím, že se rozbrečel. Tehdy měl dvě malé děti, myslel na jejich budoucnost a byl podle svých slov šťastný, že se něco děje. "Cítil jsem tu pospolitost, že ti lidé už se pak nebáli," uvedl Ježek.

V období před rokem 1989 mu vadilo například to, že není možné bez výjezdní doložky vycestovat do zahraničí, snil mimo jiné o cestě za severní polární kruh. Při vyprávění svého dědečka slýchal o první republice a prezidentu Masarykovi. V práci měl štěstí na kolektiv, politika kolegy nerozdělovala. "Měl jsem štěstí, že jsem pracoval v kolektivu, kde byl snad jen vedoucí komunista," dodal Ježek. Jeho žena chtěla studovat vysokou školu, ale protože nevstoupila do strany, nemohla.

Jako ochotníci v době revoluce zkoušeli Revizora. Premiéra měla být v prosinci, nakonec vlivem společenského dění až v lednu, ale stále bylo téma aktuální. "Tohle bylo úžasný, že jsme si to mohli zahrát a nemuseli jsme se bát, že nás někdo kvůli tomu bude perzekuovat," dodal Ježek.

Po revoluci vycestoval do Norska a dodnes vzpomíná na pocity volnosti. "Záleželo už jen na mně, jestli se budu mít dobře," uvedl pamětník. Řekl, že si představoval, že dnešní situace ve společnosti bude lepší, ale na druhou stranu podle něj platí, že když někdo něco chce, musí pro to sám něco dělat.